Ornitologická poznámka k článku br. Rejchrta
(ČB 7+8/2024) Se zájmem jsem si přečetl článek Miloše Rejchrta „Pozvání od hrdličky a co s ním“. Omlouvám se autorovi, ale jako ornitolog často považuji za důležité věci, které pro autora i čtenáře tím nejdůležitějším nejsou. Ovšem už název článku mluví o hrdličce, a tak si dovolím komentář.
Souhlasím s autorem v jeho kritickém vyjádření k hrdličce, jejímu vzhledu, hlasu a jiným projevům. Problém je, že on píše o jiné hrdličce, než kterou mohl znát Mácha i Šalamoun. U nás je totiž ve městech rozšířená hrdlička zahradní. To je druh hrdličky, který přesně odpovídá zkušenostem autora. Tento druh pronikl na území Česka až v padesátých letech 20. století z Balkánu. Takže básník Mácha se s ním v 19. století v Čechách setkat nemohl. A podobně i Šalamoun v dobách dřívějších v Izraeli.
Ale žije u nás také méně známá hrdlička divoká. Vědecký název je Streptopelia turtur. Druhový název „turtur“ je přepis jejího hlasu. Není to tedy houkání, ale spíš vrkání. Na rozdíl od prvně jmenované je hrdlička divoká tažný pták. Zimuje v Africe jižně od Sahary a při jarním návratu se objevuje ve velkém počtu i v Izraeli. K nám přilétá koncem dubna a počátkem května. Na rozdíl od hrdličky zahradní má ráda teplé lesíky s křovinami, členitou venkovskou krajinu. Její hlas není tak silný jako třeba slavíkův, ale je tak typický a výrazný, že ho nelze v krajině přeslechnout.
Máchova báseň je tedy nejen nádherným básnickým dílem, ale zároveň věcně správně reflektuje autorovy bohaté zkušenosti s reálnou českou krajinou první poloviny 19. století.
Pavel Čmelík, farář
foto: pexels.com