Odpověď na touhu

V řeckém originálu Janova evangelia (J 3,8) je to pneuma, které zastupuje sílu Ducha svatého. Slovo pneuma nabízí asociace s větrem, vánkem, vichrem, pohybem… dalo by se pokračovat, a přesto by pokračující řada asociací nevystihla to, kdo nebo co Duch svatý je. Spíše než na otázku kdo nebo co bych se ve svých úvahách zaměřila na to, jaký Duch svatý je a jak působí v životě člověka. 

Duch svatý je v pohybu, je nepolapitelný, a jako takový i svobodný, zároveň i osvobozuje. Ta svoboda se děje z víry a z Boží milosti. Jako křesťané vyznáváme svoji víru a říkáme, že věříme v Boha Otce, Syna a Ducha svatého.

Bůh je ze své podstaty vztahem, a tím i láskou, protože Otec miluje Syna a Syn Otce. Ten vztah není výsadou Otce a Syna. Duch svatý nás zve do vztahu. Bůh bez vztahu by byl ideou, teorií, neživým Bohem. Trojjediný Bůh je láskou a kde je láska, tam je i život. Láska se děje ve vztahu. A tak existuje vztah mezi člověkem a Bohem, a proto něco víme o lásce. Žijeme lásku, toužíme po lásce, protože bez lásky láska není. A možná právě proto člověk po lásce touží, nemůže bez ní žít. Svoji touhu můžeme vyjádřit různě, třeba v hlasité nebo tiché modlitbě, v níž prosíme o přítomnost Ducha svatého:

Duchu svatý 
Navštiv nás a buď mezi námi
Přijď jako rosa a občerstvi nás
Přijď jako oheň a rozhoř se v nás
Přijď jako vítr a oživ nás
Proměňuj naše srdce a obnov nás

Nebo můžeme mlčet a beze slov nechat mluvit touhu po přítomnosti toho, kdo dokáže proměňovat samotu ve vztah. Duch svatý odpovídá na naši touhu po Bohu, tedy po vztahu, tím, že nás do vztahu zve. Věřím, že odpovídá i na nevyslovenou touhu. Duch svatý nás uschopňuje k pohybu nebo k řeči v momentech, kdy pohybu nejsme schopni nebo nenacházíme žádná slova.

Vede mě to ke vzpomínce na dětství: 

Můj otec choval holuby, byl to speciální druh holuba, konkrétně plemeno zvané King čili jateční holub. Takový holub něco váží. Jednou, když silně pršelo, se holubi nestihli vrátit do holubníků, jejich peří nasáklo vodou a oni ztěžkli ještě víc. Následkem toho nebyli schopni vyletět zpátky do holubníku – vrátit se domů. Můj otec je tedy do holubníku jednoho po druhém vynesl. Ten obraz mám mlhavě před očima a myslím, že něco říká o tom, jak Duch Boží působí. Duch Boží uschopňuje. Činí nás schopnými v situacích, kdy jsme neschopní cokoli podniknout, i když k tomu máme předpoklady. Jsou momenty, kdy z různých důvodů dojde síla, motivace, ztrácíme naději. Holub nebo holubice mají schopnost létat, ale i jim mohou někdy dojít síly. 

A je to Duch svatý, který nás zvedá, popostrčí, vede nebo zkrátka nějak oživí to, co ustrnulo. Jeho zásahem se pohneme, můžeme se zase hýbat a mít naději. Naději ovšem nikdy nevlastníme. Podobné je to s Duchem Božím, který si vane, jak a kam chce (J 3,8). Snad by se kromě holubice dal přirovnat k záblesku, který dokáže prolomit černočernou temnotu všeho toho, co nám nedovolí se hnout z místa, co bere naději. Jak vůbec vypadá naděje? Není černá, nebo spíše bezbarvá? Filozof François Laruelle v textu O černém vesmíru tvrdí, že „podstata barev není barevná“. Myslím, že jeho tvrzení se týká i působení Ducha svatého. Ten činí z černočerné tmy místo pro setkání a pro vztah tím, že nechává černotu mluvit, a pak zazní ono „Ty“, po kterém toužíme, pak vstupujeme do vztahu.

Duch svatý nechává černou mluvit, oživuje to, co je k smrti zemdlené, unavené, co se nemůže hýbat. Třeba jako zmoklý holub, který je příliš těžký na to, aby se sám vrátil domů – do bezpečí. Duch svatý nás přivádí zpět k Otci, do vztahu. Sami to nedokážeme. Nedokážeme žít bez vztahu, bez pomoci. Bůh ji nabízí, protože je láskou. Z jeho milosti žijeme.

Kristýna Malíšková Pilecká, farářka evangelického sboru německého jazyka při ČCE
foto: wikipedia.org