Oddaný evangelík a pronikavý diagnostik církve

Obě stránky jeho osobnosti z nadpisu čtenář Českého bratra zná: oddaný evangelík, kterému na církvi záleží, je se svojí rodinou každou neděli v kostele, působí jako výpomocný kazatel. A píše neúnavně články, kterými se snaží církev upozornit na podstatná témata (to je ta diagnostika). Třeba na to, že naše děti opouštějí na prahu puberty ve velké míře církev. To ho trápilo. Všiml si, že začátek bohoslužeb, při kterém jsou přítomny i děti (než odejdou do nedělní školy), obsahuje starobylé písně a biblické čtení, dětem nesrozumitelné. Nudí se a to může být jedna z příčin, proč posléze z kostela utíkají. Nazval svůj článek (ČB 7+8, 2013) provokativně „Příliš mnoho bible“.

Říčan chtěl živou víru. Cíl spirituální výchovy dětí např. definoval: „Aby děti hledaly smysl svého života v opravdových, upřímných a citově bohatých lidských vztazích… Děti soucitné, připravené pomáhat druhým, hledači pravdy o světě, ve kterém budou žít, i pravdy o sobě.“ Bible a dogmatika byly pro něj taky důležité – jako nástroje, které k tomuto vedou. Ve jménu tohoto cíle uvažoval o naší církvi: „Nevedeme si spíše jako ,spolek přátel Ježíše Krista‘, pro který je spirituální praxe skoro jen folklórem dodržovaným z povinnosti či úcty k tradici?“

Bratr Říčan ten pronikavý pohled, který toho vidí více díky psychologii, zaměřoval i na sebe sama. Mluvil opakovaně a otevřeně o svém příběhu: byl synem a vnukem evangelického faráře (jeho otec Rudolf Říčan se posléze stal profesorem církevních dějin na naší teologické fakultě). Pavel také vystudoval teologii, po ní hned „utekl“ na psychologii, tu vystudoval a v oboru celý život pracoval. V církvi jsme jej začali zase potkávat v polovině 80. let. V rozhovoru pro časopis Reflex o tom řekl: „Religionistika mluví trochu ironicky o ,božích vnoučatech‘, což jsou lidé, jejichž rodiče nábožensky žijí či žili s maximálním nasazením a mravní opravdovostí, ale současně s jakousi slepotou pro realitu rodinného i vlastního vnitřního života.“ Redaktor dodává: „Takže vy jste boží vnouče …“ „No ano. A taková výchova někdy vede k tomu, že se už dítě hodně zabývá samo sebou, smlouvá třeba se svým nelítostným svědomím a ve svém nitru leccos postřehne – ergo stává se takovým psychologickým samoukem. Celá moje psychologie je vlastně hledáním odpovědí na tyhle otázky z dětství. Zároveň je to ustavičná opozice a kritika autorit, které se tváří, že mají odpovědi na všechny otázky.“ Co vedlo ateistu Říčana po 25 letech zpět k Bohu a do církve? „Někdy v polovině osmdesátých let jsem se vrátil k víře svých otců, poté, co můj – abych to kulantně opsal – projekt autonomní humanistické seberealizace selhal…“

Tato cesta vedla k jeho zájmu o psychologii náboženství: oboru, který zkoumá chování a prožívání věřícího (případně vůči víře se vymezujícího) člověka. Napsal první českou monografii Psychologie náboženství (2002), později přepracovanou osobnější verzi Psychologie náboženství a spirituality (2007). Specifickým plodem jeho cesty pak je kniha, kterou napsal společně s Pavlínou Janošovou: Spirituální výchova v rodině (2016). Z ní pocházejí oba citáty v třetím odstavci tohoto textu. 

Křesťanský rodič nebo prarodič tam najde cenné náměty, jak vést své děti. Třeba večer v modlitbě nebo jinak připomenout a bilancovat s dítětem prožitý den. Co má za sebou. Bilance pokud možno vděčná a s výhledem do budoucnosti. Významná je i bilance „plačtivá“, končí-li v laskavém a rozumějícím náručí. Třeba když si dívka postěžuje „kamarádky mě vynechaly“.

Pavel Říčan svým životem a myšlením čistil a prokysličoval naše evangelické vody. Díky tomu se nám v nich dnes lépe pluje. A, dá Bůh, poroste z nich lépe živá víra, o kterou mu tolik šlo.

Ivan Ryšavý, farář a psycholog
foto: archiv ČB