Od předsudků k tabulkám

Rovněž obchody mohla vdaná žena provozovat pouze s povolením svého manžela. Ženy byly po dlouhou dobu také vyloučeny ze studia na vysokých školách, a neměly tudíž přístup k výkonu mnoha profesí. Až na nepatrné výjimky nemohly volit, o kandidatuře nemluvě. 

Hlasovací právo žen

Nejinak tomu bylo v prostředí evangelické církve. Tehdejší církevní zřízení ženám nepřiznávalo právo volit ani být volen, což vylučovalo jejich členství ve staršovstvu, seniorátních a superintendenčních výborech, konventech či synodu. Nicméně hlasy volající po zapojení žen do politického života sílily a svou odezvu nalezly i v evangelické církvi.

Konvent Východní superintendence a. v. v Čechách v r. 1905 jednohlasně podporuje návrh na přiznání aktivního volebního práva samostatně se živícím ženám, v r. 1907 konvent České superintendence h. v. na synod postupuje návrh, jenž doporučuje přiznat aktivní hlasovací právo ženám svobodným neb ovdovělým, příp. manželkám jinověrců, pokud jsou jejich děti vesměs evangelické. Vůbec první návrh na přiznání pasivního volebního práva ženám, které jsou zavázány k placení církevních příspěvků, přichází v r. 1910 z konventu Východního seniorátu h. v. na Moravě.

„Možná, že by přiznání hlasovného práva ženám velmi bylo prospěšno pro vývin mnohých sborů,“ píše vrchní církevní rada ve své zprávě synodu v r. 1913. Vyjádřila však také obavu, že by toto opatření mohlo mít neblahé následky pro vnitrocírkevní vývoj. Synod h. v. se však navzdory tomuto varování jednohlasně zásadně vyslovil pro přiznání volebního práva ženám, avšak vyžádal si dobrá zdání staršovstev. Jenomže první světová válka toto řízení zhatila.

První presbyterky

„Ženská otázka“ se v církvi opět do popředí dostává v létě 1917, kdy představitelé českých evangelíků zahajují přípravy na založení Českobratrské církve evangelické. V časopise Česká reformace v červenci 1917 vychází článek Pavly Moudré, která volá po úplné rovnoprávnosti mužů a žen v církvi, včetně přístupu ke kazatelskému úřadu, v lednu 1918 v časopisu Kalich pak přiznání aktivního i pasivního volebního práva ženám požaduje Josef L. Hromádka. František Žilka se na generálním sněmu v prosinci 1918 obrací přímo k ženám: „Je vlastně divné a nepřirozené, že dosud žena neměla plného a rovného podílu v církevní práci a v církevních právech.“ Po vyhlášení církevního zřízení v r. 1922 jsou v únoru až dubnu téhož roku poprvé do staršovstev voleny i ženy-presbyterky.

První neordinované kazatelky

Synod v r. 1923 přijímá zprávu o tom, že na Husově bohoslovecké fakultě studuje vedle mnoha studentů i jedna studentka. Velkoryse „nenamítá ničeho proti tomu, aby studentky, které řádně absolvovaly maturitu střední školy a fakultní studium theologické, byly připuštěny za řádné katechetky na obecných a středních školách a vůbec k náboženské a sociální práci sborové.“ Příští synod v r. 1925, na němž poprvé zasedly i tři ženy-synodálky, „doporučuje, aby kandidátce bohosloví Růženě Novákové [později Opočenské] udělena byla licentia concionandi,“ totiž svolení ke kázání. Synodní rada toto oprávnění později udělila i dalším teoložkám.

Meziválečná diskuse o ordinaci žen

V r. 1932 obdržel synod petici absolventek bohosloví Miloslavy Novotné, Antonie Páleníkové a Julie Matouškové, podpořenou podpisy několika profesorů fakulty, v níž žádají připuštění k duchovenské práci. Podepsané se domnívají, že svou dosavadní prací ve sborech prokázaly schopnosti k duchovenské práci ve stejné míře jako jejich kolegové. „A právě proto žádají, aby církev rozhodla o jejich právu volitelnosti za vikářky a farářky, a tím i o jejich ordinaci.“ K posouzení otázky ordinace žen povolal synod zvláštní komisi (složenou výhradně z mužů). Komise zkoumala stav otázky ve světě i hlediska teologická, a nakonec dospěla k závěru, že „k rozpakům, do jaké míry může žena konati ve sboru práci duchovenskou, vedou spíše zřetele praktické nežli důvody zásadní“.

V Českém bratru v r. 1933 vyšlo v rámci ankety o ordinaci žen několik článků. „Na věci nemůžeme ničeho měniti, tak jako nemůžeme proměniti úlohu slunce za úlohu měsíce,“ píše ve svém příspěvku synodní kurátor Ferdinand Kavka. „Kdyby se pak chtěl někdy měsíc odtrhnouti a jíti svou vlastní cestou bez slunce, tedy by v bludné své dráze na chvíli snad zazářil jako slunce, ale pak, kdesi v neznámu, nadobro roztříštěn, zahynul.“

„Jsem přesvědčena,“ odpovídá lékařka Anna Schustlerová (později Kavinová), „že Boží duch se nedá omezovati ani starými ani novými řády. Bůh je živý a mocný, není otrokem ani svých plánů ani řádů, ať jsou mu přisuzovány právem či neprávem, a je smutným vysvědčením pro muže a ty, kteří rozhodují, že Duch Boží musí mocí lámati řády, aby mohl působiti, místo, aby tyto řády byly neustále Boží vůli, skrze Ducha projevované, přizpůsobovány.“

Synod v r. 1935 nakonec ordinaci ženám odepřel a usnesl, že „bohoslovecky vzdělaná a zkouškami aprobovaná žena může býti povolána k službě pro určitá odvětví práce církevní“, nikoliv však k práci duchovenské.

První ordinované vikářky a farářky

Další významnou změnou česká společnost prošla během druhé světové války a v letech následujících. Ústava z r. 1948 zavedla pracovní povinnost (i ženám), zákon o právu rodinném z r. 1949 v soukromoprávní rovině zakotvil rovnoprávnost mužů a žen. Snad i proto synod v r. 1950 nastoupil cestu revize svého usnesení z r. 1935 a uložil poradnímu odboru teologickému, „aby prozkoumal otázku ordinace presbyterů a žen a předložil příštímu synodu zprávu o výsledku své práce“, přičemž elaborát měl být zaslán k vyjádření všem staršovstvům.

Dokument „Služba žen v církvi“ vychází koncem roku 1950 v Křesťanské revui, jeho hlavním autorem je Josef Bohumil Souček. V závěru tohoto dobrozdání se uvádí: „Důsledkem řečeného je, že církev nemá biblicky a věroučně závažného důvodu, aby ženám odpírala ,ordinaci‘, tj. pověření službou svátostí, jestliže jim nechce odníti službu slova. K tomuto odnětí služby slova ženám není pak ve smyslu shora předloženého exegetického a biblicko-theologického výkladu příslušných výroků Nového zákona žádných důvodů.“

Vyjádření staršovstev se nám dochovala v celistvosti. Z 247 dotázaných sborů odpovědělo 154 kladně, z nichž 35 souhlasilo podmíněně, proti bylo 54 odpovědí, 16 nejasných a 23 sborů neodpovědělo vůbec. Nadpoloviční většina sborů se vyslovila pro ordinaci žen. (Pokud vás zajímá, jak se jednotlivé sbory vyjádřily, můžete nahlédnout do interaktivní mapy na www.e-cirkev.cz/ordinacezen.) A tak synod v r. 1953 po dlouhé a důkladné rozpravě přijal toto prosté usnesení: „Synod se usnáší přiznati ordinaci ženám.“ (79 synodálů bylo pro, 1 proti, 1 se zdržel.)

První ordinace kazatelek v ČCE se konala 13. prosince 1953 v Poděbradech. Synodní senior Viktor Hájek ordinoval pro službu vikářek Alenu Srnkovou (později Šounovou) pro sbor v Příbrami, Antonii Slámovou pro sbor v Poděbradech, Evu Peroutkovou (později Nechutovou) pro sbor v Libštátě, Jarmilu Jeschkeovou (později Hartovou) pro sbor v Děčíně. Další ordinace absolventek bohosloví brzy následovaly. 
A jak je to dnes? V ČCE bylo dosud ordinováno více než 200 farářek, vikářek, jáhenek, diakonek a výpomocných kazatelek.

A co bylo dál?

V r. 1985 byla první seniorátní kurátorkou zvolena Naděje Mandysová v Chrudimském seniorátu, poté byla jako první žena zvolena do předsednictva synodu a v r. 1991 i do synodní rady. V letech 1997–2015 v čele ČCE stály synodní kurátorky Lydie Roskovcová, Mahulena Čejková a Lia Valková. V r. 2003 byla první seniorkou zvolena Lýdia Mamulová v Pražském seniorátu. Na svou první synodní seniorku teprve čekáme.

Adam Csukás, redakčně kráceno (plná verze zde)
foto: Ústřední archiv ČCE