Od kultu ke kultuře a zase zpátky

Sledovat dějiny kultu různých náboženských systémů je leckdy dobrodružnější než divadelní drama nebo film. Budeme-li stát před athénskou Akropolí, před bazilikou svatého Petra v Římě, u jeruzalémské Zdi nářků nebo na úpatí Machu Picchu, možná nás v té dojímavé kráse už ani nenapadne, že dávno předtím, než se vůbec objevila první sakrální architektura, odehrávalo se kultické dění venku, v přírodě, na posvátných místech, v posvátných hájích a v symbolicky ohrazených okrscích. To, čemu říkáme kostel, kaple nebo chrám, to všechno je z hlediska dějin vlastně nedávné a moderní. S potřebou stavět domy pro kultické slavení, rituály a ceremonie se zrodila i fantastická šíře možností, jak to které místo postavit a vyzdobit tak, aby se dotýkalo alespoň okrajů prvního nebe. To nejlepší, co člověk mohl vymyslet, vyrobit a pořídit, aby si tím naklonil bohy nebo Boha na svoji stranu, bylo také vymyšleno, vyrobeno a pořízeno. Dům setkávání, modlitby a oběti se tak za relativně krátkou dobu oddělil od staveb, které obýváme a používáme v našem všedním životě. Kult se z oltářů v olivových hájích, z místa zalitého sluncem a vůní vína přesunul do hloubi staveb. A s ním se za tyto zdi občas – na naléhání člověka – přestěhoval i sám Bůh.

Nejen etymologická, ale tajemná souvislost mezi kultem a kulturou, a tedy i uměním, pomáhá lidem, kteří si udržují od náboženských věcí a církví odstup, porozumět, co pro křesťany dnešní doby kultické anebo liturgické slavení vlastně znamená. Kultura je přece také svým způsobem oslava a radost. Také proto je řadě hledajících lidí srozumitelné, kde, jak, proč a jakými způsoby křesťané Pána Ježíše vyznávají, velebí, klaní se mu, oslavují ho, prosí a setkávají se s ním. Zdá se dokonce, že ti, kteří kolem tohoto Tajemství tiše našlapují, ale nemají zatím odvahu překročit práh kostelů, zvláštním způsobem tuší nebo ví, co velkého se může v kultovních obřadech církve odehrávat. Pěkně to kdysi vyjádřil Dietrich Bonhoeffer, když řekl: „Sám sebe se často ptám, jak to, že mě křesťanský instinkt vede spíš k lidem nenáboženským než k náboženským.“ A hned dodal: „Zatímco se před věřícími ostýchám vyslovit Boží jméno, před nevěřícími je mohu občas vyslovit klidně, tak jako by to byla běžná záležitost.“ 

Ztratit citlivost pro to, co je jádro křesťanského shromažďování a slavení, není zdaleka tak složité, jak by se mohlo zdát. Poměrně snadné bylo také transformovat domácí setkávání křesťanů rané církve do obrovských chrámů a chlácholit se vědomím, že všechen ten ohromný prostor, mramor, zlato a drahé kameny jsou pro Ježíše, jeho Otce a Ducha svatého nějakým způsobem důležité. Zachovat si radost objevitelů a dětí, které se umí trvale těšit z maličkostí a dokolečka opakovaných příběhů, je jeden z největších Božích darů. Lidé, kteří se snaží a namáhají rozvíjet to, čemu se možná až trochu obecně říká kultura, a předně ti, kteří jsou otevřeni jazyku umění, nebudou nikdy chodit kolem kostelů, chrámů a božích muk neteční, jako by zrovna minuli benzínovou pumpu nebo hospodu. Od lidí bohatého vnitřního života, kteří ještě nedospěli k víře, ale už stojí na jejím prahu, se my, křesťané, máme vždy co učit. Co třeba?

Že kultické slavení není možné bez vnitřní svobody, bez lásky k sobě samému, bez lásky k druhému a bez lásky k Bohu. Že předpokládá, abychom byli smířeni sami se sebou a s druhými. Že při něm nesmí chybět ani fantazie či obraznost, veselí ani barvy, umění, zpěv či hudba. Že přece nejde o pohřební procesí, ale o slyšení slov života a naděje. Že by se nemělo vymykat zvyklostem dané doby a snažit se napodobovat baroko. Že by mělo být civilní, a přece slavnostní. Že by mělo vycházet ze svobody Božích dětí a zrcadlit to, kým každý z nás kdesi v hloubi je.

Znali to již lidé doby starozákonní, znal to Ježíš a jeho učedníci a známe to i my. To občasné pokušení postavit vedle kultu, skrze nějž oslavujeme živého Boha, kult jiný, skrz naskrz neduchovní a ve výsledku zraňující a navíc také komický – kult osobnosti, kult věčného mládí, kult těla, kult moci, kult bohatství, kult vědy, kult uzavřené komunity, kult vědoucích, kult směsice náboženských a filosofických představ, kult motivačních citátů, kult člověka, kult světa sociálních sítí. Nemyslím si, že jsme na tom o mnoho hůř než lidé před mnoha tisíci lety. Stačí si číst Koheleta nebo knihu Přísloví, abychom viděli, že člověk byl, řečeno se spisovatelem Maxem Picardem, na útěku před Bohem tak nějak pořád. Ten paralelní kult, nad nímž by se měl člověk zamyslet, začíná podle mého mínění tam, kde ho i sebelépe míněné věci odvádějí od Boha a od lásky. Otročení těmto pseudokultům může někdy vést až ke sebezničení. Obvykle se ale člověk dá zasáhnout Boží milostí, aby dříve nebo později poznal, že tudy cesta nevede. Hrozilo by mu totiž to, o čem psal česko-římský teolog Vladimír Boublík, totiž to, že jediná bytost, která si umí sama přivodit peklo, je člověk.

Pokud má člověk domov, žije ve vztazích, má rád ten kousek země, který mu byl dán k opatrování, a pokud se v životě dívá do budoucnosti, a ne do minulosti, ví, že všechny tyto skutečnosti si zaslouží péči. A že taková péče je v jádru to, čemu říkáme – kultura. Lidem, kteří se věnují správě a péči o věci, které jsou krásné, hodnotné, užitečné pro jednotlivce i pro celek, lidem, jimž je dáno si sáhnout do kapsy Boží milosti a svobodně tvořit, lidem, kteří si váží tradice a díla předků, cizích kultur a sousedů a umění a literatury a služby církví, které jdou v Božích stopách, nebude nikdy cizí křesťanská podoba vyznávání, a tedy kult, liturgie a slavení. 

Proto je důležité, aby teologové promýšleli principy a východiska teologie kultury. Proto je nutné, aby církve pomáhaly tvořit otevřený kulturní prostor, ukotvený v dialogu a rámovaný spravedlností, úctou a milosrdenstvím vůči všem, kteří tento svět obývají. Čím pestřejší je kulturní život, čím více se kultura dává obohacovat zvnějšku, čím více kreativity a inovací podporuje, tím zdravější prostor vytváří. A v takovém místě pak mohou k užitku všech působit křesťanské církve, jejichž kultické slavení nemá být z principu uzavřené a soukromé, nýbrž otevřené všem. Nikdy totiž nevíme, koho Bůh k víře včera povolal a kdo se, třeba už za pár měsíců nebo let, stane při bohoslužbách zvěstovatelem Božího slova a vysluhovatelem svátostí.

Zdeněk A. Eminger

foto: wikipedia.com