O zpěvu a zpěvníku, aneb co přebývá a schází

Brzy jsem uměl vymýšlet druhý hlas, možná mne až příliš formovaly jednoduché harmonizace probuzeneckých písní, určených pro dechovku Armády spásy. Můj hudební vkus ale ovlivnilo i o něco složitější čtyřhlasé zpracování klasických protestantských chorálů. Gregoriánskému chorálu jsem na chuť nepřišel nikdy.

V rané pubertě jsem objevil kouzlo písniček Suchého a Šlitra, též Voskovce a Wericha. Zaujalo mne, že i Pán Ježíš měl rád malé formy, však čteme v Písmu, že „sezpívavše písničku, vyšli na horu Olivetskou“. Později jsem byl poučen, že Ježíš a jeho učedníci zpívali chvalozpěvný žalm zvaný halel, našemu zpívání se to asi moc nepodobalo, spíše sborové recitaci nebo repování. Nicméně hudební žánr zvaný „písnička“ jsem si oblíbil a těší mne, že v žalmu 118 je „písničkou“ nazván sám Hospodin. Vykládám si to tak, že on je netoliko nepochopitelná svatá trojice, on je také pochopitelná melodie, harmonie, rytmus, rým. Je i zapamatovatelný a hlavně, mohu ho ústy i srdcem sdílet s jinými, podobně naladěnými písničkovými lidmi. Někteří tomu naladění říkají spiritualita, já se bez tohoto slova obejdu. Bez písniček a zpívajících lidí ne.

Chytlavá píseň musí vytrysknout z duše

Objevem století byly pro mne počátkem šedesátých let černošské spirituály. V nich jsem nalezl to, co jsem v církevních zpěvech postrádal: zvýrazněný rytmus, synkopy, pohyb. Kouzlo spirituálů ale není dáno jenom úspěšným propojením exotické melodiky a rytmu s harmonickými postupy, které se zrodily a vyvinuly u nás v Evropě. Je v nich uložena osobní zkušenost autorů většinou anonymních. Ty písně jdou ze srdce, vyzpívávají stav duše, smutek, žízeň po životě věčném, víru i naději. Dodnes, když slyším písničku Oh Freedom, hne to se mnou. Písnička, aby byla takto emotivně nakažlivá, musí vzniknout z potřeby vyzpívat, co cítím, co ze mne musí ven, čím nechci nikoho oslnit, ale co potřebuji sdělit.

Písně, které vznikaly v kotelně

Některé moje písničky, ovlivněné spirituály, se staly součástí oficiálního církevního zpěvníku. Vznikaly (s výjimkou Z tvé ruky, Pane můj) za nadvlády komunistů, většinou v kotelně. Podnětem pro jejich vznik byla natěšenost, že se někde nějaká skupinka mládeže poloilegálně sejde a s kytarou si ty moje popěvky zazpívá, což se také dělo. Že by se někdy zpívaly v kostele za doprovodu varhan, to mne nenapadlo ani ve snu.

Dodatečně zjišťuji, že některé se s varhanami kupodivu docela snesou, ale víc jim sluší zařazení do méně liturgicky pojaté sbírky písniček, třeba do zpěvníku „Svítá“. Dával jsem je dohromady (vždycky jsem se cítil spíše poskladatelem všelijakých útržků, motivů a nápadů než originálním skladatelem) někdy hodně lopotně, ale s pocitem, že ze sebe vydávám to, čemu sám věřím a o co se chci podělit. Čemu nevěřím, to tam není. 

Zároveň jsem se snažil o jejich kolektivní zpívatelnost, o stejný počet slabik v každé sloce a vůbec o slití textu s melodií v jeden písničkový celek. Pakliže se tyto písničky ve společenství církve zpívají dodnes, asi je to tím, že když autor vloží do písničky autentickou osobní zkušenost, má ta písnička šanci na delší život než on a bude v lidských srdcích rezonovat bez ohledu na to, zda vznikla za bolševika, nebo za císaře pána.

Písně z krabičky poslední záchrany

Rád zpívám spolu s jinými písničkáři písně našich předků. Archaičnost starých textů mi nevadí, naopak, ona bystří pozornost, zklidňuje, vytrhuje z hektičnosti současného dění. Je dobře, že i v Evangelickém zpěvníku z r. 2021 nám zůstal bez úprav zachován Hrad přepevný v překladu Jiřího Třanovského ze l7. století. Naopak je škoda, že text mé oblíbené písně Kristus Pán jest můj život od téhož autora byl nahrazen textem novým. Nemám dojem, že by to té písničce nějak prospělo a jsem si jist, že to vůbec neprospělo nám, kdo jsme s touto a jinými starými písněmi vyrůstali, dospívali a stárli. Některé písničky našich předků patří do mé osobní krabičky poslední záchrany, kterou nosím pořád s sebou, neboť ve své paměti. Ovšem ty písničky musí po celý běh života mého znít stejně! Až mne někde v hospicu sestry a bratří přijdou navštívit, chtěl bych, abychom si nějakou písničku z mé KPZ zazpívali, třeba halel Nuž Bohu děkujme. Jenže už teď vím, že to nedopadne dobře, jsem totiž zvyklý zpívat „kterýž od života matek našich s námi byl, i ještě podnes drží stráž nad námi“, ale oni tam budou zpívat něco úplně jiného, co neznám. Co to, původní verze byla snad nějak závadná? Celé generace to zpívaly stejně a nejednou my na stará kolena to musíme zpívat jinak. Proč?

Co přebývá a co chybí

Objevily se v Evangelickém zpěvníku z r. 2021 písničky, které tam být nemusí, zvláště pak responzoriální žalmy Miloše Rejchrta. Kdysi jsem si je poskládal z textů Kralické bible, bylo to z touhy, aby kraličtina z církve docela nevymizela a z radosti z jejího slovního rytmu. Moje představa byla, že pár podobně naladěných přátel zkusí tu a tam některý z těch žalmů ve shromáždění provést. K tomu účelu by ale stačilo jakési sešitové vydání nebo nějaké elektronické úložiště či jak se to jmenuje. Zpěvník, z kterého zpíváme při bohoslužbách, je tímto experimentem zatěžován zbytečně.

Ještě více než přebytečnost některých písní v Evangelickém zpěvníku mi vadí, že tam některé nejsou. Zůstanu u jedné. Ó, Bože, spáso zašlých dob je jeden z písničkových klenotů globálního protestantismu, nápěv zpracoval sám J. S. Bach ve varhanní fugu. Když na pohřbu G. H. W. Bushe v r. 2018 tuto píseň zpívali lidé ve washingtonské katedrále a kamera v přímém přenosu zabírala žijící bývalé prezidenty USA v první lavici, i přes tu vzdálenost jsem se cítil mezi svými. Zpívali všichni, Obama se občas podíval do zpěvníku, stařeček Carter už jenom hýbal rty, ale uměl to, z plna hrdla zpíval Clinton a zpěvník nepotřeboval. Krásně jsem si s nimi u televize notoval, však stejně jako bratr Bill umím tu písničku zpaměti, zpívali jsme ji v církvi hlavně při bohoslužbách na konci roku. Původní text Oh God, Our Help in Ages Past skvěle přeložil Ferdinand Hrejsa. Ve své KPZ ji mám, jen ji potřebuji udržovat a občasným společným zpíváním obnovovat. Jenže ona z Evangelického zpěvníku zmizela!

Na vydáni povedenějšího církevního zpěvníku je příliš brzy, ale na inventuru písniček, které bychom měli uchovat nejen ve zpěvníku, ale v živé paměti, je určitě čas příhodný.

Miloš Rejchrt, mezititulky redakční
foto: ARo