O zdraví a nemoci

Zdraví

Sigmundu Freudovi je připisována věta: „Neexistuje zdravý člověk, pouze špatně vyšetřený.“ Otázka skutečně je, čemu vlastně říkáme zdraví. Málokdy jsme bez jakýchkoli problémů. Jsme zdraví tehdy, když nás nic nebolí? Nebo když nám nic nechybí? Není vždy zdraví nemocemi trochu prostoupeno? Součástí zdraví je také pohoda sociální, duševní, ekonomická atd. Zároveň však po celý život ohledáváme proměňující limity našeho těla, naší kapacity.

Karl Barth napsal, že za zdravého lze považovat toho, kdo má „sílu k bytí člověkem“. Tedy zdravý je ten, kdo je sám či s druhými schopen život rozvíjet a tvořit. Druhou stranou této mince je ovšem moderní požadavek být stále aktivní, něco dělat, nepodlehnout, nelehnout si, nikdy se nesmířit se „stavem“.

Přes velkou proměnu moderní medicíny i silné vlivy východních filosofií není stále ještě dostatečná pozornost vždy věnována tomu, že projevy těla jsou spjaty i s tím, co se děje v naší duši; s tím, co nás trápí, trápilo; s tlaky, které jsou na nás vyvíjeny; se ztrátami různých opor, životní orientace.

Mám pocit, že o lékařskou protekci často neusilujeme proto, aby se nám dostalo lepšího zacházení, ale proto, že toužíme po odborníkovi, který si s námi bude také povídat, vysvětlovat nám příčiny, možnosti, bude se k nám chovat „lidsky“, pro kterého nebudeme rodným číslem, který neodbude zkoumání souvislostí – toho, v jakých podmínkách žijeme, co se nám děje nejen v těle, ale i v „mysli“, v „srdci“, kdo přihlédne vědomě k tomu, že dnes je řada nemocí spojena se stresem atd. (civilizační choroby).

Hnisají mé rány

V 38. žalmu se o nemoci mluví takto: „Nekárej mě, Hospodine… neboť na mě dopadly tvé šípy, těžce na mě dopadla tvá ruka. Pro tvůj hrozný hněv už není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích pokoje nemá jediná kost ve mně… Páchnou, hnisají mé rány pro mou pošetilost… Mé ledví je v jednom ohni, nezbylo nic zdravého v mém těle… Selhává mi srdce, opouští mě síla a mým očím hasne světlo.“ Nemoc je ve Starém zákoně často vnímána jako předzvěst smrti. A ačkoliv na řadě míst probleskuje pochopení nemoci jako trestu, objevují se tu tím pádem logické otázky, proč jsou šťastní a zdraví bezbožníci.

Ježíš povzbuzuje spíše k zápasu s nemocí než k jejímu přijetí. Dosti jednoznačně popírá přímočarou souvislost mezi nemocí, postižením a hříchem, resp. trestem za něj. Jeho uzdravování má být pak předzvěst Božího království, ve kterém není nikdo odstrčen, ve kterém není bolest. 

Ovšem již v první církvi se souvislost mezi hříchem a onemocněním „vrací“. Návštěvy nemocných zahrnují modlitby, potěšování, ale také výzvy: „Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ (Jk 5) Zároveň je nemocný chápán jako „typický“ bližní, o kterého máme pečovat a kterého máme navštěvovat.
Apoštol Pavel je možná trochu masochisticky schopen vidět svou bolest a slabost jako způsob, kterým se v jeho životě projevuje Boží blízkost. (2K 12,9)

Proč

Je to produkt jisté biblické tradice, nebo jakási naše přirozenost, že nás často tak rychle napadne, zda naše onemocnění není trest za nějakou vinu? Není to způsob, kterým se projevuje naše potřeba vědět „proč“? Případná varianta této otázky může znít i takto: „Jsem nevinen. Kdo mi to tedy způsobil?“ 

Odpouští-li nemocnému Ježíš před uzdravením jeho hříchy, není to projev toho, že už je dotyčný odčinil nebo že trest za ně je nyní sňat, ale je to možná Kristova reakce na to, že v člověku skutečně nemoc otvírá zásadní otázky, bytostné pochyby, bolestivé pohledy do minulosti, temnější vnímání vlastního života.

Při vší nebezpečnosti a i teologické problematičnosti vnímání nemoci jako trestu může toto přece jen pomoci také ke korekci pohledu na mě samotného. Pohledu, ve kterém se přestávám vnímat jen jako oběť. V žádném případě však tento směr uvažování nemůže být nemocnému vnucován někým druhým.

Ježíš také nikde nepřesvědčuje nemocného o tom, že jeho choroba má nějaký smysl. Smysl není v nemoci, ale v jejím překoná(vá)ní, v novém okoušení dobré Boží blízkosti (J 9,3). To ovšem nemusí mít vždy podobu uzdravení, ale třeba otevření směrem do budoucnosti, která tu je nezávisle na nemoci. Takový postoj může vést ke vzdorování nemoci, ale i k jejímu netrpnému přijetí.

Člověk nerad dělá něco, co je zbytečné, proto si i v nemoci klade otázku: „Proč se mi to stalo?“ Případné odkrytí smyslu nejde ovšem nikomu vnutit a také se to zpravidla nedá provést „na první dobrou“. Rozpoznání, že jsem si zlomil nohu kvůli tomu, abych se na chvíli zastavil, může být občas právě jen rychlým výkladem bez hlubšího a trvalejšího prožitku. Zároveň i nemoc skutečně může vést k vděčnosti za minulé, za lásku ad.

Na otázku „jak to může Bůh dopustit“ z mého pohledu neexistuje uspokojivá odpověď. Lze ji jenom „vydržet“, neodmrštit, ale v mlčení, ve váhavých tichých slovech pomalu odkrývat, že Bůh sice zřejmě leccos připouští, ale zároveň i mnoho dává, bojuje na naší straně, přihrává síly i naději, že bolest jednou nebude. Lze naříkat před ním, jemu – v důvěře, že slyší. A pro některé je nakonec i pomocí v nemoci vědomí, že sám Ježíš ví, jak bolí rány, izolace, nepochopení, zrada, umírání. A že s tím vším sedí na židli vedle naší nemocniční postele. 

Xenodochium

Antičtí lékaři-filosofové přičítali vznik nemocí působení duchů, nerovnováze v tělesných šťávách, vnímali je jako opotřebení stroje, ale i jako trest.

Ve 4. století byly zřízeny první nemocnice (//xenodochia//), které byly ovšem zároveň útulky pro staré, sociálně i jinak ohrožené. Zpravidla to byla součást klášterních komplexů. Jejich obyvatelé, pacienti, byli nejprve vyzpovídáni a teprve po léčení duše následovala péče o tělo. Zdejší lůžka byla nasměrována k oltáři s přítomným Kristem. Při pohledu na český pantheon světců jsou jeho ženské členky často spjaty se vznikem špitálů (Anežka, Zdislava) a v nemocničním prostředí se pohybovali i ty novověké (Marie Restituta Kafková).

Martin Luther radil, aby nemocným byly dodávány podněty k radosti. A aby duchovní „bojovali“ s jejich pochybnostmi o Boží dobrotě a jeho zaslíbeních, kterým nemoci i stáří člověka vystavují.

Pietisté vybízeli k trpělivosti. A evangelické diakonky měly ve své profesi kombinovat péči o tělo s péčí o duši. Až do 20. století byla součást péče o nemocné návštěva duchovního, spojená s modlitbou, pomazáním, požehnáním či večeří Páně. 

Medicína

Současná medicína se vyznačuje nespornými úspěchy. Včasná diagnostika, kvalitní přístroje, prodloužení života, rychlost a pestrost výzkumu. Ale jsou tu také zvyšující se ekonomické tlaky, spojené s volbami mezi různými formami léčby, a také nové nemoci, epidemie.
Může však být zdrojem naší naděje pokrok v medicíně? Může nás trvale uklidnit, že brzy bude na všechny nemoci lék? Spousta léků má navíc nezanedbatelné vedlejší účinky. Při leckteré léčbě je život prodloužen, ale mnohdy s velkými otazníky nad jeho podobou.

Pobyt v nemocnici přináší dříve nepoznanou bezbrannost. A ruku v ruce s obrazem všemocné medicíny jdou možná i množící se stížnosti na nemocniční personál, který je vedle skutečných selhání občas rovněž viněn z toho, že zkrátka nedosáhl, nemohl dosáhnout uzdravení našeho či našich blízkých.

Křesťanská služba

Primárním úkolem křesťanské služby, která ještě v některých našich sborech dožívá, nebyla příprava sborových obědů a kávy po bohoslužbách, ale návštěvy nemocných. Nešlo jen o vyřešení omezených možností placených duchovních, ale také o snahu postupovat podle principu subsidiarity. Totiž poskytovat si vzájemnou „pomoc“ a oporu mezi věřícími, a až při vyčerpání vlastních zdrojů se obrátit na „profesionála“.

Tato služba však dnes naráží na větší anonymitu sborů, na strach z neznámého, obavy z komunikačních nedostatků. Respektive na to, že se lekáme této velmi osobní výzvy – co já mohu nabídnout? Leká nás nemoc sama, riziko, že budeme muset uvažovat nad tím, jak by nám samotným bylo v podobné situaci apod. V neposlední řadě se možná trochu projevuje náš občas konzumní přístup k životu ve sboru, kam je snazší přicházet nabírat než se angažovat.

Být s nemocným

Nabídka naší blízkosti nemocnému může mít celou řadu podob – od praktické pomoci k hlubokému rozhovoru, jehož přirozenou součástí je také společné mlčení. 

Projevený zájem ideálně dává nemocnému člověku zakusit, že je stále žádán, milován, že náš vztah k němu se nezměnil. Zdravotnický systém lidi někdy rozřadí podle čísel diagnóz, druhý člověk nám naopak může dát v rozhovoru okusit naši trvalou jedinečnost.

Zatímco blízcí jsou většinou svým nemocným velmi zasaženi, je k naslouchajícímu rozhovoru potřebný právě někdo, kdo není „tak bezprostředně namočený“.

V rozhovoru si nemocný může snáze uvědomit, co se v jeho životě změnilo a co nikoli; jak nemoc i sebe vnímá nebo může vnímat. Mluvit o nemoci zpravidla pomáhá, kdežto probírat ji jen sám v sobě jí umožňuje růst do rozměrů větších, než jaké jí přísluší. Rozhovor pomáhá pojmenovat, jaké všemožné strašáky nemoc pro nás představuje, dává jim tvar, a tím omezuje jejich moc – mluvíme-li o tom, co konkrétně nemoc může způsobit.

V rozhovoru se vyjadřuje zájem o zkušenost nemocného. V nabídnutém prostoru, ve kterém není nutné předstírat, zastírat, projevovat optimismus, pokud se nám jej ve skutečnosti nedostává, lze říci, co mě skutečně tíží, co opravdu chci vyslovit. I tzv. velké teologické otázky (po Boží spravedlnosti apod.) mohou být někdy jen skrytá předehra k otevřenému mluvení o mé velmi konkrétní bolesti.

Nemoc provázejí naše různé reakce: od strachu přes stud, vztek, popírání, rezignaci, hledání zdůvodnění. V rozhovoru jimi lze procházet snáze. 

Případný smysl nemoci je vždy individuální konstrukt a každý si jej musí najít sám. Partnera v rozhovoru nepotřebuji jako poradce, ale jako „porodníka“, který mi v mém hledání pomáhá.

Naopak odbýt druhého frází „to bude dobrý“ je často výrazem vlastního strachu („musel bych přemýšlet, co já“), neochoty s druhým mluvit, naslouchat, připustit nemoc i k sobě. Podobně působí i formulace, kterými pozornost převedeme k sobě: „to mně se stalo“ ad. V rozhovoru s nemocným si také musíme pečlivě uvědomovat vlastní pocity, myšlenky, a odlišovat je od těch, se kterými přichází nemocný. Často hrozí, že vneseme to své, když tu ve skutečnosti máme být pro druhého.

Ano, mluvit s nemocným vzbuzuje oprávněné obavy; mohou zaznít otázky, na které se odpovídá těžko nebo na ně odpovědi prostě nejsou. V rozhovoru můžeme být vystaveni tlaku na vysvětlení a většinou si nevystačíme ani s argumenty ze statistiky, genetiky nebo životosprávy. (Ovšem, co vysvětlení může přinést?) 

Druhého „mám na to“, abych se s ním mohl vztekat (konečně hněv nemusím potlačovat), prosit, zápasit, stěžovat si (i na Boha), hledat naději, odpovědnost – být aktivní, ne jen pasivní trpící. Nemocný má právo naši nabízenou blízkost odmítnout – projevit tak svobodu, které často mnoho nemá.

Rozhovor s nemocným rozhodně není prostor k misii či k vylepšování jeho víry, ale třeba k tomu, abychom spolu mluvili o našich životních zdrojích.

Ježíš se vyznačoval tím, že svými doteky radikálně probourával izolaci nemocných. Jen máloco může být tak uzdravujícího jako dotek blízkého člověka – pohlazení. Zároveň je ovšem dotek také vstupem do intimní zóny druhého, proto by mu měla předcházet velmi vědomá reflexe.
A konečně se za mě partner v rozhovoru může pomodlit! 

Naděje trvalá

Bůh dal život, slíbil svou věrnost, blízkost, to, že není nic, co by nás od něj odloučilo, ale neslíbil nám zdraví. V Bibli lze nalézt pasáže, podle kterých Bůh uzdravuje, ale také drtí. S životem nám dal i svobodu a odpovědnost, ve které si volím také to, jak budu k svému tělu přistupovat. Bolest někdy zvyšuje naše senzory pro vnímání času bez ní. A každé, i drobné uzdravení lze chápat jako závdavek Božího království.

Důvěra v Boha může pomoci postavit se nemoci na odpor i její atak „ustát“. Jejím obsahem pak není (jen) naděje krátkodobá (na uzdravení z této nemoci), ale trvalá…

Ondřej Macek
foto: wikipedia.cz