O Vetterovi

Pak se to stalo. Do sboru ve Střešovicích přišel v roce 1973 novej farář Jaroslav Vetter. Po nějaký době jsem se šel podívat, co on je zač, jak káže. Kázání pro mě bylo důležitý, slovo bylo důležitý. Šel jsem na kukačku jednou, dvakrát, ale nestačilo mi to, musel jsem znovu a znovu. Proč? Protože Vetter byl revoluce, Vetter byl převrat, tunel jinam, do světla. Ještě jsem netušil, co se děje, ještě mi nedocvaklo, že revoluce není on, nýbrž víra, ale ten chlap na kazatelně mě totálně fascinoval. Dnes bych asi řek „prorok“, tenkrát jsem si spíš říkal „ty vole, tak tohle je šílenec“ a šílenec bylo samozřejmě něco maximálně pozitivního, někdo „jinej“ než ta šedá, vyděšená hmota kolem.

Vetter měl úplně jinej projev než ostatní faráři, když kázal. Jako mladej jsem rychle viděl, že tohle jde na krev, že tohle prýští, stříká rovnou z kostí, z masa, ze srdce nebo rovnou z duše. A zároveň jsem viděl, že Vetter je rváč, že se s něčím pere, že s něčím zápasí. Časem jsem pochopil, že zápasil s Biblí o víru, že zápasil o sdělení, o slovo, že celou svou bytostí toužil slyšet a dávat dál zvěst Bible.

Jaroslav Vetter se narodil 18. listopadu 1935 v Praze. Studium na gymnáziu mu bylo kvůli kádrovému posudku znemožněno, a tak byl přidělen do těžkého průmyslu a začal se učit elektromechanikem. Po složení maturity na jedenáctiletce vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V r. 1959 nastoupil jako vikář na sbor v Děčíně, později působil jako farář v Chomutově. Prázdninové pobyty pro děti v Bělči nad Orlicí jej inspirovaly k založení tábora pro děti. Svůj záměr zrealizoval koncem 60. let, už jako tajemník synodní rady pro práci s dětmi. Díky jeho úsilí se podařilo vybudovat rekreační středisko v Chotěboři, které se poprvé otevřelo v r. 1971. Od r. 1973 působil až do svého odchodu do penze v r. 2000 jako farář ve sboru Praha-Střešovice. V letech 1987–1991 vedl redakci časopisu Český bratr, publikoval také v týdeníku Kostnické jiskry.

Když se s takovým člověkem setkáte, nedá vám pokoj, nemůžete ho nechat odejít a nemůžete ani sami od něj odejít. Protože je to zdroj. Ještě nevíte čeho, ale je to zdroj. Přál bych každýmu, aby potkal takovej zdroj. Takovou konfrontaci. Takovou záhadu.

Takovýho člověka.

Nakazil mě, nakazil nás, hrstku mladejch, rozlícenejch, hladovejch po pravdě a po slovu a po otevřenosti a po debatě v době nedebaty a chmurnýho mlčení. Vetter nás vtáhl do zvěsti Bible jak vír, vír víry, necpal nám sám sebe, ale to, co z Bible vyčetl, co z ní vydoloval, vyrval, ale co mu zároveň bylo milostivě dáno. Vetter mi ukázal, co je exegeze, nechal mě vejít do obřího množství biblickejch vrstev, poodhalil mi nepochopitelnou aktuálnost Bible. Najednou jsem viděl, že „je to o mně“, že je to „o nás“, že ty texty ke mně mluví, přímo ke mně, že mi šeptaj a že na mě křičej, že ta stará, ta šíleně stará Bible se děje a že se děje teď, v tuhle vteřinu. Víra? Jo, víra. Bez víry by mlčela.

Vetter byl pro nás zjevení, proud svobody v totalitě, jsem moc vděčnej, že jsem ho potkal. Debatovali jsme, hádali jsme se, taky jsme si mnohdy nerozuměli, jasně že jo, měli jsme jiný představy o životě, o vztazích, o sboru, o budoucnosti, o vzdělání, ale to byly prkotiny. Věděli jsme s naprostou jistotou, že Vetterovi nejde o sebe, že on a jeho zvěst je to nejlepší, co nás v životě mohlo potkat, nejlepší škola, že nám dal směr a že ten směr má větší cenu než cokoli jinýho kolem nás.

Když ho vidím v kostele, mám vždycky radost.

Martin Fendrych, novinář a člen FS Praha-Střešovice, medailonek redakční
foto: Paměť národa (repro ČCE)

BOX – začátek
Jaroslav Vetter
Narodil se 18. listopadu 1935 v Praze. Studium na gymnáziu mu bylo kvůli kádrovému posudku znemožněno, a tak byl přidělen do těžkého průmyslu a začal se učit elektromechanikem. Po složení maturity na jedenáctiletce vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. V r. 1959 nastoupil jako vikář na sbor v Děčíně, později působil jako farář v Chomutově. Prázdninové pobyty pro děti v Bělči nad Orlicí jej inspirovaly k založení tábora pro děti. Svůj záměr zrealizoval koncem 60. let, už jako tajemník synodní rady pro práci s dětmi. Díky jeho úsilí se podařilo vybudovat rekreační středisko v Chotěboři, které se poprvé otevřelo v r. 1971. Od r. 1973 působil až do svého odchodu do penze v r. 2000 jako farář ve sboru Praha-Střešovice. V letech 1987–1991 vedl redakci časopisu Český bratr, publikoval také v týdeníku Kostnické jiskry. 
BOX – konec