O věcech posledních

Pracuji jako pečovatelka v domově pro seniory. Setkávám se s mnoha osudy a lidskými příběhy a často jsem i při závěru jejich života. Čím déle vykonávám svoji práci, tím více si vážím žití a ctím i smrt. Tak jako je originální život každého z nás, je jedinečné i naše umírání.

Někdo je opravdu „syt svých dnů“, odchod vyhlíží ne s obavami, ale s nadějí, už ho všechno obtěžuje, bolí, nepřeje si žádnou péči. Všichni jeho předkové a vrstevníci odešli a on touží jít za nimi. Chce svůj klid, svůj přístav.

Jiný je svírán úzkostí. Cítí, že se konec blíží, bojí se neznámého, osamělosti, bolesti. Touží po lidské přítomnosti, chytá se každé ruky, nesnese tmu kolem sebe, naříká.

Další je pozoruhodně vyrovnán. Klidný, smířený, tichý, často hledí do dáli. S úsměvem děkuje, očima přitaká, že je vše v pořádku.

A někdo pro neklid nemůže ani spát. Často volá blízké, mrzí ho, že nestihl urovnat spory a odpustit křivdy.

Ke každému je nutno přistupovat jinak. Respektovat přání jeho i rodiny a snažit se ulehčit to přetěžké období.

O naše obyvatele se starám týdny, měsíce, v některých případech i léta. Vstupuji do jejich domovů, neboť to oni jsou ve svých pokojích doma. Já jen s jejich svolením host. Znám jejich zvyky, vím, co jim chutná, co jim uleví od bolesti, z jakého hrnečku rádi pijí a na kterém boku nejraději uléhají. Vím, co je těší i trápí, někdy lépe než rodina. Pomáhám s osobní hygienou, převlékáním, koupáním. Oni mne zdraví jménem, nebo alespoň úsměvem přivítají. Je jasné, že jakési pouto vznikne, přes snahu o profesionální přístup.

Kdykoliv mám tu čest doprovodit člověka až k poslednímu dechu, cítím velikou úctu a vděčnost, že mi dovolil účast u tak hluboce intimního, osobního okamžiku. Pociťuji směsici smutku i úlevy. A vždy se mě smrt tak nějak dotkne.

Umírání doma

Pokud žije váš senior doma a víte, že jeho čas se krátí, jeho zdravotní stav to dovoluje a je to jeho i vaše přání, nebojte se ho ponechat v rodinném kruhu. Péče o umírajícího je vysilující, budete potřebovat pomoc širší rodiny i profesionálů, váš lékař by vám měl doporučit pečovatelskou službu, domácí péči zdravotní sestry či mobilní hospic. Ti všichni vám poradí, jak upravit pokoj, lůžko, pomůcky. Umírající toho většinou moc nepotřebuje, tělo postupně přestává přijímat stravu a tekutin málo, vedle péče o tělo budete zvlhčovat rty a vytírat ústa gelovou tyčinkou.

Ale nezapomínejte vařit, jíst a spát. I vy potřebujete energii, i když vám strach a zármutek svírá srdce i žaludek a na jídlo není ani pomyšlení. Váš blízký sice potřebuje klid, ale důvěrně známé zvuky a vůně domácnosti ho uklidňují a ujišťují, že je v bezpečí domova. Nebojte se sedět vedle jeho lůžka a s rodinou rozprávět o nejobyčejnějších věcech. A sami se s ním rozlučte ve vhodné chvíli, i když bude možná žít ještě dny, nebo dokonce týdny. Řekněte své babičce, jak rádi jste k ní jezdívali na prázdniny a že umí ty nejbáječnější borůvkové knedlíky. Dědečkovi, jak rádi vzpomínáte, že vás bral na procházky nebo na ryby. Poděkujte mamince, že vám pofoukala bolístky, a tátovi, že vás naučil plavat a opravit vodovodní baterii.

Pokud je váš blízký věřící, pozvěte faráře nebo pastorační pracovnici ke krátké pobožnosti. A dohodněte se s lékařem, jak postupovat v případě zhoršení zdravotního stavu, zda budete volat rychlou záchrannou službu či mobilní hospic.

Umírání v zařízení sociální péče

Je ale možné, že prostě nebudete mít sílu dosloužit vašemu blízkému až do konce, nebo již žije v zařízení sociální péče. Nevyčítejte si to, každý máme svoje limity a co se jednomu zdá těžké, ale zvládnutelné, pro jiného může být k neunesení. V tom případě svého rodinného příslušníka co nejčastěji navštěvujte. Vezměte s sebou i děti, bude to přínosné pro obě strany. I ony musejí přijmout, že život má svůj začátek i konec. Dříve se rodilo i umíralo doma a děti to braly jako přirozený běh života. To až moderní doma uschovala bolavé věci za zdi ústavů. Možná byl váš blízký zařazen do obecné paliativní péče. Držte ho za ruku, povídejte si s ním, ukažte fotky. Pokud se vám zdá, že nevnímá, poseďte u něj a dejte najevo, že jste s ním. O vše ostatní se postará personál, ale vaši přítomnost nahradit nedokáže.

Společnost si odvykla myslet na smrt. I „kus života těžkého“ (J. Wolker) – umírání. Svěřili jsme je institucím a odborníkům. A přece před ní nemůžeme zavírat oči. Jednou se dotkne každého z nás.

Já se vynasnažím, bude-li mi dáno, dál vykonávat svoji práci podle nejlepšího vědomí a svědomí. A až se naplní můj čas, budu doufat, že někdo tiše přistoupí tentokrát k mému lůžku, vezme mě za ruku a konejšivě pohladí po čele. A já budu vědět, že jsem v dobrých rukou. A do těch nejlepších, Božích, jdu.

Libuše Rozbořilová, pracovnice v sociálních službách
foto: Karel Cudlín (Diakonie ČCE)