O tělu pozitivně

Už apoštol Pavel měl podle biblistů nacestovat – z větší části pěšky – při svých cestách kolem třiceti tisíc kilometrů. Ve 12. kapitole druhého listu Korintským se navíc dozvídáme, že bojoval s nějakou vážnou nemocí. Bez rozumné péče o své zdraví by tyhle stovky misijních ultramaratonů jen těžko zvládl. Vytyčil tak cestu svým následovníkům, kteří se na cesty do neznámých zemí kdesi na konci světa museli kromě teologického vzdělání připravit také jazykově a pochopitelně i fyzicky. Misionář směřující ze Španělska do Japonska by byl k ničemu, kdyby mu došly síly po dvaceti kilometrech. Právě u lidí zasvěceného života, kteří se na území svého kláštera starají o vlastní obživu, bych hledal základní směrovky pozitivní teologie těla.

Ne každá askeze mnicha na poušti totiž byla umrtvováním až na hranici lidských možností. Dnes bychom tento způsob života nazvali spíš zdravým životním stylem. Člověk se nepřejídal, často konzumoval vegetariánskou stravu. Askeze, jak o tom hovoří církevní otcové prvních staletí, měla být umírněná a udržitelná. Oproti polyteismu a hédonismu mnoha forem, jak je známe z řeckého a latinského prostředí, se křesťané prvních časů snažili o ne úplně neatraktivní míru zdrženlivosti, a to zvláště v oblasti sexuality, nevázanosti a stravy. Vyhodit si takzvaně z kopýtka dokáže každý. Uplatnit v různých vrstvách vlastního života určitý řád, uměřenost, pravidelnost a skromnost – kterou dnes všeobecně nazýváme minimalismem – oslovovalo čím dál tím víc mladých lidí. A je tomu tak dodnes.

Křesťanská rehabilitace těla a tělesnosti se nemůže dít totožnými prostředky, a tedy odmítnutím lidské duše a ducha jako něčeho méněcenného. Jde o hledání středu, v němž by duševní a tělesná oblast člověka splynuly společnými silami v harmonii. Ježíš, jak víme, se své tělesnosti nebál. Nevyzýval k nějaké sebevražedné askezi, nepostil se do absolutního vyhladovění, nenařizoval svým učedníkům a těm, s nimiž se setkal, aby se zahalovali od hlavy až k patě a úplně se vzdali svých tělesných potřeb a radostí. Víme, že Ježíš rád jedl se svými přáteli, rád vystupoval na vrcholky kopců, rád chodil mezi městy, rád se zdržoval na pobřeží a nebál se, tak jako řada jeho současníků, vody jako nějakého temného, ďábelského živlu. Skutečný základní kámen pozitivní teologie těla položil ve vyvrcholení svého života – při svém zatčení, mučení, cestě na Golgotu, smrti na kříži a hlavně – ve svém Zmrtvýchvstání. Bez těla by bylo Ježíšovo zmrtvýchvstání úplně jiným příběhem a pro nás navíc s vážnými konsekvencemi. Jenže se to nestalo. V Božím plánu spásy jsou tělo a duše spojené nádoby. Dnes, díky rozvoji nepřeberné šíře věd, víme, jak spolu duševní a tělesné pochody úzce souvisejí a jak jedno ovlivňuje druhé. Představa hříšného a špatného těla jako takového neodpovídá v ničem tomu, co nám o nás samých chtěl říct náš Pán. V sedmé kapitole Markova evangelia vypočítává, odkud vychází zlé věci, které děláme druhým a sami sobě. Říká: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost.“ Tělo uskutečňuje vnitřní příkazy a hnutí, ačkoliv je samo o sobě zázračným, komplikovaným a velmi křehkým organismem. Jak kdysi napsal Přemysl Pitter: „Lidé obírající se otázkami náboženskými přehlížejí začasto a nechápou, že otázky náboženské úzce souvisí s otázkami životosprávy a že náboženství má určovati nejen náš poměr k Bohu a lidem, ale i k přírodě a světu zvířecímu.“

Žijeme v ryze technické civilizaci, která klade značné nároky na naše duchovní a tělesné schopnosti a dovednosti. Nevíme dosud o žádné jiné civilizaci v naší sluneční soustavě a galaxii, kde by se život vyvinul do takové druhové pestrosti. Bez uplatňování smyslů a našich periferních orgánů bychom nejen nelétali do vesmíru, ale patrně bychom si neuvařili ani polévku. Nevím, jestli to tak chápou všichni křesťané, ale v duchovním životě je důležitá také sféra abstraktní – umění a kultura. Ty by bez investice duševních, duchovních a tělesných sil zůstaly jen vizemi v hlavách umělců a tvůrců. Abychom se mohli obdivovat zázraku stvoření, potřebujeme tělo, které bychom v protnutí aktu muže a ženy nabídli coby kolébku pro nové stvoření. Líbí se mi myšlenka židovské tradice, že sexuální akt dvou milujících se lidí je svého druhu bohoslužba, kterou lidé uctívají a velebí svého Boha. Buďme vděční, že můžeme být díky Božímu plánu všemi svými smysly účastní zázraku narození dítěte a že nás dítě potřebuje od prvních vteřin ve všech třech oblastech – duševní, duchovní a tělesné. Připomínejme si často, že je to láska, v níž má člověk oči jen pro toho druhého a v níž se i nedostatky a různé tělesné nesymetrie jeví jako něco uhrančivě krásného. Rodiče milují své narozené dítě takové, jaké je, a nikdy by je nenapadlo, aby se nad tím ještě mokrým a pomuchlaným uzlíčkem, který leží na matčiných prsou, pohoršovali proto, že je to „jenom tělo“ a ještě k tomu nahé. 

Nechci se nikoho dotknout a vím, že i církve prošly určitou proměnou, ale vždycky se mi zdálo, že hlasatelé tuhé morálky upřednostňující přísnou askezi a dominanci ducha nad tělem byli lidé, kteří se sobě nelíbili a kteří se neměli moc rádi. V katolické tradici se v druhém tisíciletí stal mnišský celibátní způsob života normou pro všechny kněze a jeho různé derivace byly a dodnes bývají doporučovány i pro život partnerský. Kdo si přečte nějakou mravní katolickou příručku z přelomu 19. a 20. století pro kněze, bohoslovce a mládež, dozví se, že zvláště mladí lidé mají před opačným pohlavím klonit zrak a muži se mají dívat na ženu jako, cituji, „na kůl v plotě“. Jaké je moje přesvědčení? Že snaha o soulad duše a těla plodí uměřenost a cudnost, skrze které se člověk ukazuje jako krásný Boží tvor, jako obraz Boží. Nejlepší apologie těla se odhaluje v lásce dvou lidí a tam, kde člověk svými schopnostmi pracuje pro druhé a druhým slouží. Duchem i tělem.

Zdeněk A. Eminger
foto: wikipedia.org