O supervizi nejen v církvi

V životě jej vlastně zažívám často, i když trochu jinak. Zázrak setkání s druhými a s Bohem a také s tím, co je pod hladinou života a dějů, a zkušenost, že to nemusí být hrozné a nebezpečné, ale že je v tom veliké bohatství, něco, co sytí. A také to, že na břehu je pro nás něco připraveno, co jsme si sami nedali, nezpůsobili. Že to, co se mezi námi a s námi dělo, děje, je z velké části obdarování, a my jsme byli u toho, spolu, přítomni, s odvahou a otevřeností, se zvědavostí a taky s pokorou.

Oba příběhy, oba obrazy jsou pro mě také metaforami pro supervizi, o které zde chci psát, jsou pro mě kouskem odpovědi na otázku: „Tak co je to tedy ta supervize?“

Když nad supervizí přemýšlím, nad tím, co pro mě je, co mi dává, co od ní očekávám a co očekávat asi nemám, napadá mě, že to je nástroj. Jeden z nástrojů, které při práci s lidmi užíváme, aby nám v tom, jak společně pracujeme, bylo lépe a aby naše práce byla dobře vyvážená a tak i více přínosná a užitečná. Supervize pro mě není něco jako umění, daleko spíše řemeslo ve smyslu, že je třeba se ji naučit a dobře si ji zažít. Je to hodně strukturovaný způsob přemýšlení nad prací, s velkým důrazem na reflexi a sebereflexi, ale také s vysokými etickými důrazy na respekt k druhému, nehodnocení, naslouchání a vnímání. Ze supervize nejsou žádné výstupy, třeba k nadřízeným, vše se děje pod naprostou mlčenlivostí, která je základní podmínkou důvěry, ve které si lze povídat i o věcech, ve kterých si je člověk nejistý. Ziskem ze supervize nejsou žádné rady či konkrétní návody, i když to se při ní také může stát, ale spíše jde o jiný náhled na pracovní věci a vztahy, na sebe sama ve vlastní profesi. Když zahlédnu něco, o čem jsem jen tušil, nebo jsem o tom ani nevěděl, a uvědomím si, že to hraje nějakou roli v mé práci, nebo když se dokážu lépe vcítit do druhého člověka, se kterým pracuji, nebo když si uvědomím, že opakovaně překračuji své hranice a nechávám si příliš zasahovat do svého osobního prostoru, tak to je zisk a naplnění smyslu supervize. A co s tím ziskem pak ve své práci udělám, je na mě, to není věc supervize ani předmět nějaké kontroly, kterou supervize v žádném případě není.

Zkusím špetku historie. Supervize v ČR se jako součást vzdělávání rozvíjela na půdě psychoterapie, a to tajně už od padesátých let. Otcové psychoterapeutického systému SUR, Skála, Urban, Rubeš, ji používali ve svých výcvicích jako metodu reflexe. Později, v osmdesátých letech, supervize přicházela ke slovu především ve vedení tzv. bálintovských skupin. V roce 1997 se u nás uskutečnil první výcvik v integrativně pojímané supervizi, který vedla Julie Hewson z Velké Británie, členka tehdejší Evropské asociace pro supervizi. V roce 2002 u nás supervizoři, kteří prošli tímto prvním výcvikem, založili Český institut pro supervizi, tzv. ČIS.

A nyní druhá špetka historie, a to z naší církve. Ve sborníku z roku 2013, Supervize v Českobratrské církvi evangelické, který uspořádal Štěpán Brodský, je vše velmi detailně popsáno. Pramáti supervize v ČCE je Irena Škeříková, farářka, kolegyně a kamarádka, která v roce 2005 iniciovala návrh na synod, aby se zabýval otázkou supervize kazatelů. Tématu se věnovaly synody opakovaně, až v roce 2010 začal v ČCE první výcvik v individuální supervizi, kterého se účastnilo 22 kazatelů, aby jako supervizoři pak mohli sloužit svým kolegům. První koordinátorkou supervize byla jmenována Lýdia Mamulová. Koordinátorem se po ní stal Jiří Weinfurter a s ním byli ve výboru vedení supervize Magdaléna Trgalová a Ivan Ryšavý. Po pěti letech, v roce 2022, byl koordinátorem jmenován Pavel Kalus, který však bohužel v roce 2023 nečekaně zemřel.

V roce 2021 výcvik ve skupinové supervizi skončil a v roce 2024 se uskuteční výcvik třetí, a to v supervizi týmové, abychom supervizi mohli nabízet např. staršovstvům a dalším „týmům“ v církvi. Interní supervizi nyní vede výbor, jehož členy jsou Jakub Keller, Daniel Heller a Filip Šimonovský, který je současným koordinátorem supervize ČCE.

Čím můžeme být užiteční církvi a také Diakonii, která je její součást? Supervize přináší užitek v oblasti péče o pracovníky, aby pak i oni dobře pečovali o ty, kterým svojí prací slouží. Dobře pečovat však neznamená pouze výkon či efektivitu, ale také vyváženost, vědomé jednání v dobře nastavených hranicích, dobře nastavenou péči o druhé i o sebe.

Uvědomujeme si tyto náročné oblasti, někdy specifické pro církev, kde může být supervize užitečná: Jsme často ve více rolích; překrývání osobních a pracovních věcí; dohody a smlouvy, u kterých někdy zůstává veliký prostor pro nevyříkaná očekávání všeho druhu, což pak může vést k napětí a frustraci, viz např. povolací listiny; nastavení hranic v práci s lidmi; rozlišování toho, za co mám odpovědnost, a za co ne; prevence únavy ze soucitu; dobrá komunikace zvláště při řešení konfliktů; zacházení s mocí a její nevědomé, ale i vědomé zneužívání.

U supervize máme také za úkol její rozvoj. Přemýšlíme, jak se mohou ti, kdo by měli zájem, stát našimi kolegy a interními supervizory ČCE. Určitě k tomu patří sebezkušenost, kterou jsme všichni prošli, a dále supervizní výcvik – chtěli bychom využít nabídek institutů, které výcviky v ČR nabízejí. 

Měli byste zájem a chuť jít touto cestou, kromě toho, že jste kazatelé či ordinovaní v církvi? Pokud ano anebo pokud o tom přemýšlíte, určitě nás kontaktujte, třeba jen pro bližší informace. Budeme moc rádi! A děkuji za to, že jste si tento článek přečetli.

Filip Šimonovský