O samotě s Ježíšem

11. listopadu 2026

(ČB 10/2026) První kapitola Markova evangelia nabízí dynamický úvod do Ježíšova veřejného života: kráčí po březích Galilejského jezera, povolává první učedníky a zahajuje své uzdravující působení. V osmnácti verších (Marek 1,16–34) se alespoň pětkrát dozvídáme, že se věci odehrály okamžitě. Tento první den je strhujícím proudem proměny, znamením, že Boží království je skutečně na dosah.

O samotě s Ježíšem
11. listopadu 2026 - O samotě s Ježíšem

Je však pozoruhodné, že Ježíš na tyto události reaguje tak, že odchází na osamělé místo, aby se modlil. A stejně jako je v Markově evangeliu čas tiché modlitby reakcí na první den, tak i příběh o Ježíšově utrpení v tomto evangeliu začíná tím, že Ježíš odchází do Getsemanské zahrady, aby se tam sám modlil k Otci (Mk 14,32–42). Ježíšovu samotu zde zdůrazňuje skutečnost, že učedníci s ním nedokážou zůstat vzhůru. Je sám.

Tyto dvě klíčové události v Markově evangeliu poukazují na význam samoty v Ježíšově životě, a tím také i na význam samoty pro Ježíšovy následovníky. Ve svých církvích správně zdůrazňujeme význam společenství, a přesto nám tyto příběhy připomínají, že společenství mezi křesťany vždy vyžaduje, aby každý z nás věnoval čas vztahu s Ježíšem.

Znepokojující, ale potřebná

Již více než čtyřicet let trávím každý rok alespoň několik dní duchovními cvičeními, což je čas, kdy odjíždím pryč, nebo si alespoň doma vytvořím prostor pro modlitební setkání s Kristem. Tento čas samoty, hledání osamělého místa – vnějšího i vnitřního –, abych mohl být s Kristem, tak jako si sám Ježíš našel čas být s Otcem, je pro mou vlastní křesťanskou zkušenost zásadní. Rozhodně to není proto, že bychom se s Ježíšem nemohli setkávat v každodenním životě, ani proto, že by taková setkání byla méně důležitá. Ale jako v každém přátelství je i zde potřeba chvil pro hlubší rozhovory a naslouchání, sdílení nadějí, snů, někdy i starostí a obav.

Samota může být náročná. Není to jen čas sdílení. V tichu se nemáme kam schovat a jsme konfrontováni s protichůdnými výklady našich pohnutek. To může být děsivé. Činnosti našeho běžného života mohou sloužit jako zástěrka, která nám brání přemýšlet o tom, na čem opravdu záleží, kam je naše srdce skutečně upřeno (v duchu Matouše 6,24 si uvědomujeme, kdo je naším skutečným pánem – Bůh, nebo majetek, ať už hmotný či jiný).

V Markově evangeliu se nedozvídáme, proč se Ježíš odebral k modlitbě, ale zdá se, že potřebuje přemýšlet o svém prvním ohromně úspěšném dni, během něhož na něj lidé reagují, dochází k uzdravením a poselství o blízkosti Království je vyslyšeno a chápáno. Zůstává však otázka, zda je to správná cesta, zda to otevírá cestu k Otci, nebo zda tu není přítomno pokušení prosadit svou vlastní autoritu, které se mu podle Matouše a Lukáše naskytne na poušti. U Marka přichází čas na poušti bezprostředně před tímto okamžikem samoty. Aktivitě předchází samota jako čas přípravy a po ní následuje samota jako moment reflexe. Co chci a co jsem udělal?

Dnes žijeme v době, kdy se samoty bojíme. Potřebujeme své telefony, své připojení k internetu – a představa, že bychom byli offline, nás skutečně znepokojuje. Rozhodně zde nemluvím z pozice nadřazenosti, protože sám bojuji se stejným pokušením a stejnou potřebou. Ale možná je hlavním problémem věcí, jako jsou sociální sítě, právě to, že jsou to média – prostředky, jimiž se zprostředkovává realita – a brání přímému setkání s druhým, ať už lidským nebo božským. Proto je dnes odvaha být sám ještě důležitější, abychom umožnili bezprostřední setkání s naším Pánem a Bohem. Mojžíšovi je řečeno, aby si před hořícím keřem zul opánky, když se v samotě pouště setkává s Bohem a Bůh s ním, zatímco stojí na svaté zemi. Podobně možná musíme odstranit všechny překážky, které nám brání stanout na svaté zemi – sociální sítě, internet, dokonce i skupiny přátel a rozhovory.

Samota beze slov i se slovy

Bůh je vždy větší než to, co o něm můžeme říci. Většinu času musíme používat slova, abychom hovořili o milující přítomnosti Boží v našich životech a v našich společenstvích. Když to však děláme, nutně Boha umenšujeme a snižujeme ho na naši úroveň. Samota a ticho jsou podmínkami, které Bohu umožňují, aby nás obklopil. Nakonec stále musíme hledat slova, abychom to popsali, ale jak dokládá mnoho klasických děl křesťanské duchovní literatury, tato slova jsou vždy nedostatečná a skrývají stejně tolik, kolik odhalují. Síla setkání s Boží transcendencí je taková, že ji nelze zredukovat na slova, a přesto zároveň volá po tom, aby byla sdělena. Vydáváme se do samoty, abychom se z ní vrátili osvěženi a obnoveni.

Žijeme však také ve světě, kde mnoho lidí bojuje s osamělostí, kde je těžké najít nebo pěstovat přátelství, kde je těžké najít životního partnera, kde chybí láska. V Lukášově evangeliu, když učedníci najdou Ježíše, jak se modlí v samotě, ptají se ho, jak se mají modlit. Jeho první slovo je slovo sounáležitosti: „Otče náš“. Být sám bez přátelství, společnosti, komunity není samota, v níž by člověk nacházel klid a mír. Samota nás musí vést zpět do rušného života; duchovní cvičení jsou určena k tomu, abychom je prožívali v každodenních zkušenostech, ať už pozitivních či negativních. Z vlastní zkušenosti vím, že sdílené ticho skupiny lidí, kteří se společně modlí, je neuvěřitelně silné a život potvrzující. To však znamená pozvat do tohoto ticha i ostatní, aby již nebyli osamělí, ale mohli se podílet na životě společenství. Samota je pro většinu z nás nezbytná, nikoli jako alternativa ke společenství, ale jako jeden z jeho stavebních kamenů, abychom se při naslouchání Božímu hlasu v hloubi svých srdcí mohli vrátit k dílu proměny světa a s radostí zvěstovat blízkost Božího království.

Tim Noble, teolog a pedagog ETF UK, mezititulky redakční
foto: wikipedia.org