O putování a domově

Petr Brodský prožil život, který byl pravým opakem spokojené usedlosti. Evangelický farář, kterému komunistický režim dvakrát odebral státní souhlas k výkonu duchovenské služby, signatář Charty 77, po sametové revoluci na čas i poslanec Federálního shromáždění. Celý život ho provázelo časté stěhování, dávno předtím než se stal „potulným kazatelem“ v krajanských sborech východní Evropy.

Jak vypadala víra v tvojí rodině?

Vzpomínky na mé dětství a mládí jsou stále živé. Oba mí rodiče pocházeli z Valašska. Ačkoliv jsem se narodil v Karlových Varech, kde naši po válce zkusili provozovat pekařskou živnost, což jim zhatil rok 1948, od nějakých mých tří let jsme žili v Jablůnce v jednom domku společně s babičkou, dědečkem a tetičkou Rozárkou. V době mého dětství a mládí byl v Jablůnce farářem Bohumír Popelář, skvělý kazatel. Ve sboru také nezapomenutelně působila a o duchovní náplň celého společenství se starala „paní seniorová“ Alžběta Pokorná, vdova po faráři Emilu Pokorném, který za války zahynul v koncentračním táboře. Dirigovala pěvecký kroužek, připravovala učitelky nedělní školy, mezi nimi i mou maminku. Tatínek byl křtěný katolík, ale po sňatku s maminkou úplně přirozeně zaplul do evangelického jablůneckého sboru, kde byl později i ve staršovstvu. Prostá, upřímná víra všech, mezi nimiž jsem vyrůstal, zapouštěla zřejmě své kořínky i do mého „srdéčka“. Navíc po přestěhování na Vsetín, to mi bylo šestnáct, jsem se zapojil do sdruženeckého společenství Horního sboru, v jehož čele stál vynikající kazatel a pastýř Emil Ženatý.

Když ti ředitel školy kvůli docházce na náboženství zhatil plány na medicínu, jak jsi to tehdy prožíval a jak se na to díváš dnes? 

Začátkem školního roku se vždy musela podat přihláška do náboženství. To maminka pravidelně činila, i když pan ředitel Klvaňa jí to vždy rozmlouval. V deváté třídě jsem se chtěl přihlásit na jedenáctiletku s výhledem studia medicíny. Náhle došlo ke změně a byl jsem na poslední chvíli vyzván k účasti na pohovorech na SEŠ ve Valašském Meziříčí. Při zpětném pohledu nemůžu říct, že jsem to prožíval nějak bolestně, čtyři roky na ekonomce byly skvělé a dodnes jezdím na třídní srazy. 

Co tě přivedlo k rozhodnutí studovat teologii? 

Zasetá semínka víry z rodiny, sborového společenství jablůneckého a hornovsetínského, rozhovory zejména s bratrem farářem Emilem Ženatým, skvělá sdruženecká parta vsetínské mládeže, možnost několik let po sobě o prázdninách pobývat se skupinou asi 10 mládežníků, kterou jsem se snažil organizovaně vést, na chalupě v Janských Lázních, kterou vlastnila rodina J. L. Hromádky, tehdejšího děkana Komenského evangelické bohoslovecké fakulty. To vše mne vedlo k rozhodnutí jít studovat teologii. Jen mne dodnes mrzí, že pohovor v Praze na KEBF byl právě v době, kdy jsem měl být na svém maturitním plese. 

Dvakrát ti stát odebral souhlas k výkonu farářské služby – jaké to mělo dopady na tebe a tvou rodinu? 

Hrozby odnětí státního souhlasu mě doprovázely vlastně od nástupu do církevní služby. Po setkání několika farářů v Libštátě mi byl odebrán souhlas krajským církevním tajemníkem (KCT), který mi však byl zakrátko navrácen, protože KCT mně odebral souhlas na pokyn StB, bez konzultace s ministerstvem kultury, což je naštvalo a jednali – tehdy v můj prospěch. Musel jsem ovšem přejít na jiný sbor a tím se stala Hrubá Vrbka. Dopady na rodinu? Obvykle stěhování, změna škol pro děti – Alenu a Štěpána.

Jak ses rozhodoval podepsat Chartu 77? 

„Disidentské kontakty“ jsem měl rád. Byl jsem zapojen do přebírání dovážené literatury odvážnými holandskými řidiči, poslouchal zahraniční rozhlas, byl v kontaktu s rodinou Dany Němcové, Daníčkových, s Juliánou Jirousovou a Magorem, Václavem Malým – to vše rozhodovalo při úvaze o podpisu pod Chartu 77. Jedna malá pikantnost: koncem ledna jsem byl pozván synodní radou k převzetí nějaké důtky za nevhodné chování či činnost ve sboru, po jednání na SR jsem se zastavil u Němců v Ječné a podepsal. Při pozdějším výslechu na StB jsem s úsměvem přiznal podpis a navíc zdůraznil, že cestné do Prahy mi proplatila synodní rada. Byla to taková malá škodolibost za jednání SR v této záležitosti. 

Jak ses vyrovnával s výslechy StB? 

Měl jsem tu výhodu, že jsem nikdy nebyl zadržen na delší dobu než na pár hodin. Můj přístup byl jednoduchý – mlčel jsem, nikdy nic nepodepsal a nikdy nic nesliboval. Vyhrožovali, zastrašovali, ale někdy i prosili, abych už něco řekl, aby prostě mohli jít domů. 

Prošel sis rolí topiče, číšníka i pošťáka – co ti tato období dala pro pozdější službu? 

Každé období po odebrání souhlasu vlastně jen rozšířilo můj obzor vztahů. A myslím, že pro faráře je docela „zdravé“ byť si jen vyzkoušet jiné povolání.

Za svůj život jsi vystřídal Libštát, Hrubou Vrbku, Horní Dubenky, Jihlavu, Prahu… Jak jsi prožíval to neustálé „balení kufrů“? 

Musím přiznat, že se nám celkem úspěšně dařilo vždy sbalit byt a zase rozbalit. Děti měly také své kufříky. Jsou s tím spojeny různé veselé příhody, např. při jednom stěhování jsme se druhý den dozvěděli, že týž stěhovací vůz, který vezl nás, plně naložen vzplál a celý shořel. 

Dalo by se říct, že ses stal putujícím farářem ještě dřív, než ses jím oficiálně stal v roce 2005 u krajanů?

Asi by se to dalo takto pojmout. Ale putování za krajany bylo na jiném základě než putování mezi jednotlivými sbory ČCE – to se dělo na příkaz „vrchnosti“. Putování za krajany na základě poznání nových možností a kontaktů. Bylo to pro mne zkrátka nové a lákavé pole působnosti mezi obdivuhodnými lidmi, kteří si uchovali víru exulantských předků. Jaksi jsem k nim citově přilnul.

Bylo něco, co se s tebou stěhovalo vždycky – co sis bral s sebou jako jistotu, když se měnilo všechno kolem? 

Především to byla rodina! Pochopitelně knihy a pracovní stůl s psacím strojem, který později nahradil počítač.

Měl jsi vůbec pocit, že máš někde svoje „doma“? Nebo sis domov musel vždycky znovu vytvořit na novém místě? 

Domov jsem měl vždy tam, kde jsme byli. Každé místo pobytu přineslo do našeho rodinného společenství řadu nových podnětů, vztahů a zážitků. I v novém domově za námi vždy přijížděli přátelé na návštěvy, sborové společenství nás vždy přijalo hřejivě – kdybych to měl shrnout, všude jsme se téměř hned cítili „jako doma“!

Jak se s tím vyrovnávaly tvoje děti – Alena a Štěpán? Jak vzpomínají na dětství plné stěhování?

Na to by měly odpovědět ony samy, podle mého soudu to přežily ve zdraví, a mnohé kontakty z míst, kde jsme pobývali, pořád udržují. 

V okolí Horních Dubenek je i historické místo Studánka Páně pod Javořicí, kam se prý za protireformace chodilo tajně na bohoslužby. Co pro tebe znamenalo? 

Několikrát jsem se zúčastnil pravidelných ročních setkávání u Studánky Páně. Aktivní roli v této události hrál sbor ČCE v Telči v čele s farářem Jiřím Melmukem a jeho ženou Evou Melmukovou. 

Jak bys dnešní mladší generaci vysvětlil fenomén Zbytov, se kterým jsi taky spojen? 

Zbytov, který je spojen především s rodinou [evangelického faráře, pozn. red.] Honzy Kellera, bylo a je místo častých setkávání. Je fajn slyšet tu a tam od svých vnuků: „Dědo, o víkendu jsem byl na Zbytově.“

Jak ses z faráře najednou stal poslancem Federálního shromáždění?

V roce 1988 jsem byl zaměstnancem jihlavské pošty – ve funkci vedoucího vlakových a autobusových pošt. Jezdili jsme trasy Jihlava–Brno, Jihlava–Praha a nezapomenutelnou trasu Jihlava–Rumburk (vzpomínám na snídaně na rumburské faře u Syrovátkových). Byly to pěkné chvíle. Dění kolem 17. listopadu jsme pochopitelně sledovali, ihned po vzniku Občanského fóra jsme založili „buňku“ i na poště Jihlava. Vedoucí pošty mi tehdy oznámil, že tohle je konec mé kariéry. A vskutku byl. Najednou mi přišel telegram, že se mám dostavit do Prahy do Federálního shromáždění. Měl jsem být kooptován za člena FS. Zase úsměvná vzpomínka: přicházím ke vchodu do federálu a přede mnou poskakuje skupina fotografů, divím se, proč takové uvítání a po ohlédnutí jsem zjistil, že za mnou jde Alexander Dubček! 

Měl jsi možnost mluvit s Alexandrem Dubčekem, co ti z toho rozhovoru nejvíc utkvělo?

S Alexandrem Dubčekem jsem měl možnost mluvit několikrát. Jednou jsme se ptali, proč v Moskvě podepsali to, co jim bylo připraveno a on na to pravil, že nechtěl dopustit, aby na český a slovenský lid dopadla tvrdá ruská ruka, že Rusko zná a ví, čeho jsou schopni. Měl při tom slzy v očích a třásl se mu hlas. Nevím, jestli je případné to spojovat, ale taky mi vlhne oko, když pomyslím na smutný osud dnešní Ukrajiny! 

Co tě vedlo k odchodu z politiky zpět k církevní práci? 

Po kooptaci do FS jsem byl ještě ve volbách v červenci 1990 řádně zvolen poslancem za Občanské forum. Volební období bylo zkráceno na dva roky, především Petr Pithart to prosazoval. OF se ale kvůli názorovým neshodám začalo rozpadat, to vyústilo ve vznik pravicové ODS a liberálního Občanského hnutí (OH), jehož tvářemi byli Petr Pithart a Jiří Dienstbier. 

Já spolu s dalšími kolegy a kolegyněmi (Mahulenou Čejkovou, Ruth Šormovou, nevidomým Josefem Doksanským nebo Ivanem Mynářem) jsme se stali členy OH. Ve volbách v červenci 1992 OH s nějakými 4,5 % propadlo a bylo po politické kariéře. 

Tehdejší ministryně Vlasta Štěpová mi dohodila zaměstnání u České obchodní inspekce, to bylo zaměstnání velmi zajímavé a rozmanité. Byl jsem v tříměsíčním zácviku, ale neměl jsem dobrý pocit, všude se uplácelo. Řekl jsem si: bolševik mě nedostal a teď mě zavřou za úplatky? I dal jsem koncem třetího měsíce výpověď. Ředitel ČOI Praha mi vřele poděkoval, podal ruku a pravil: „Díky, právě jsem vyhrál láhev koňaku. Já se vsadil, že tu nevydržíte.“ V té době se uvolnilo místo ředitele Husova bohosloveckého semináře a tehdejší děkan ETF UK Jakub Trojan mi toto místo nabídl. Přijal jsem a postupně se zapojoval i do činností souvisejících s přechodem fakulty do nové budovy v Černé ulici. Stal jsem se „pomocníkem“ tehdejšího tajemníka fakulty bratra Vladimíra Pistora a po jeho odchodu do důchodu se stal tajemníkem, až do roku 2005, kdy jsem se ujal funkce celocírkevního kazatele pro české evangelické sbory ve východní Evropě, což byl název velmi dlouhý a já si ho zkrátil na „potulného“.

Většina lidí si tě spojuje s tvým působením potulného kazatele pro krajany na Ukrajině, v Srbsku, Chorvatsku, Polsku, Rumunsku. V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že to pro tebe bylo nejvíc naplňující období. Co nejdůležitějšího sis z něj odnesl? 

Kontakty s krajany, zejména na Ukrajině, nastaly už kolem roku 1995, zvláště když zeť Aleš Mostecký s dcerou Alenou odjeli na osm měsíců do Bohemky. Já je tam vezl a postupně se uchycoval v krajanských sítích. Na přelomu roku 2000 a 2001 jsem se i já vydal na několik měsíců za krajany na Ukrajinu, to už se vedle Bohemky, kde byl významnou postavou laický kazatel Josef Jančík, rozvinula práce i ve Veselynivce, kde je stále aktivní kazatelka a skvělá žena Marie Provazníková. V roce 2004 synod odhlasoval vznik místa celocírkevního kazatele pro české sbory ve východní Evropě, vedle Ukrajiny je to Srbsko – Veliko Srediště, Rumunsko – Peregu Mare, Chorvatsko – Bjeliševac, Polsko – Zelov, Kleščov, Střelín a Stroužná. Co nejdůležitějšího jsem si z toho období odnesl? Ujištění, že víra a společenství kolem chleba a kalicha dovede překonávat všelijaké trampoty a těžkosti, ale i násobit sdílenou radost a přinášet povzbuzení napříč hranicemi států a jazykových bariér. S těžkým srdcem jsem v roce 2015 odcházel do důchodu, avšak s nadějí, že moji kolegové faráři, kteří se starají o sbory v jednotlivých zemích, ponesou i dál pochodeň víry a naděje. A to se, myslím, daří, ačkoliv realita krajanských sborů, které jsou vesměs vesnické, s ohledem na stárnutí a vylidňování venkova, a v případě Ukrajiny i odchod lidí před válkou, není moc optimistická. Ale nechci končit posmutněle. Takový je zkrátka přirozený vývoj věcí. A co my nakonec víme, že? 

Co bys vzkázal čtenářům a čtenářkám Českého bratra? 

Aby i nadále s radostí a dychtivostí očekávali další čísla Českého bratra. A pokud, milí čtenáři a milé čtenářky, máte nějaký nápad, jak obohatit obsah časopisu, učiňte tak. A úplně závěrem: Bůh vám žehnej a provázej vás na cestách života.

připravil Ondřej Kolář
foto: archiv respondenta