O neuzdravení uzdraveného člověka

Tady, v blízkosti Ovčí brány, u rybníka Bethesda, jsme na jiném místě, kde by se taky mohlo očekávat uzdravení, sedí tu plno lidí, kteří na ně čekají. Starobylá pohanská pověst mluví o tom, že kdo vstoupí první do vod, když se začne voda vířit, ten bude uzdraven.

Drzý rozhovor    

Ježíš se na tomto pochybném místě objeví a osloví nemocného: „Chceš být zdráv?“
Teď bychom čekali jasnou odpověď. „Ano, přeju si to z celého srdce.“ Ale tady bych chtěl, abyste začali číst tento příběh se mnou jako příběh podvodníka, který je spíš nemocen jaksi uvnitř. Muž řekne: „Není nikdo, kdo by zvedl moje lože.“ Ježíš mu odsekne: „Tak si je zvedni sám!“ To je celkem drzé – pomoz si sám…

Podezřelé odcházení 

Muž vstane a odchází. Divné je, že neděkuje. Další zvláštnost je, že tohle uzdravení nevyvolá pozdvižení. Lidi nechválí Hospodina. Nikdo kolem nežasne! Vždyť ho tam museli léta vidět a on najednou odchází a nikdo z kamarádů nemocných nereaguje.
Celé to vypadá podezřele. Klidně bych řekl, že ho Ježíš prokoukl. „Přestaň si hrát na nemocného!“
Muž odchází, možná v duch nadává: „To je tedy den! Myslel jsem, že něco vyžebrám, a tenhle se mnou takhle vyběhl!“
Prochází kolem morálních policistů, kteří hlídají dodržování náboženských předpisů. „Pane, tohle se nesmí! Nošení lůžka ve svátečný den je zakázáno!“
„Ještě potkat tyhle mi chybělo!“ pokračuje muž v duchu a pak odpoví hodně zvláštně. „To ne já! To mně přikázal nějaký chlápek u rybníka. A ani nevím, kdo to byl.“ 

Znovu setkání s Ježíšem

Tady by mohl příběh končit. Ježíš však ještě jednou vyhledá toho člověka a přichází s napomenutím, s výhružkou: „Hele, ty syčáku! Dej si bacha!“ A víte, co pak udělá ten muž? Padne na kolena a vyzná hříchy, řekne: „Pane, vidím, že jsi prorok.“
Ale zároveň jedná jako muž, jehož pýcha byla právě zraněna, jde a Ježíše udá. Oznámí Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat – že takové věci dělal v sobotu. (J 5,15–16)

Závěr

To je důvod, proč bych já klidně řekl, že je to příběh o neuzdravení člověka. Jsou totiž také nemoci charakteru, pokřivení vnitřního člověka, a to se uzdravuje těžce. Na otázku: „Chceš být zdráv?“ není snadné prostě odpovědět „Ano, Pane, uzdrav mně!“ Čím hlubší část naší bytosti má být uzdravena, tím těžší je přitakat. 

To přitakání vlastnímu uzdravení se děje vždy v prostoru svobody. Jediné svobodné přijetí zodpovědnosti za vlastní život vytváří podmínky pro milost, kterou vstupuje do našich životů Bůh. A vstupuje vždy s pozváním vstát a chodit po vlastních nohou, je to však od něho darováno.

Maroš Klačko

foto: pexels.com