O jednom Michalovi, diakonii a lidové církvi

Vzpomínáme na to, jak on sám, když nějaký čas bydlel v jednom z bytů našeho sborového domu, tam občas vzal nějakého bezdomovce a nechal ho osprchovat se, přespat. „To my bychom asi nezvládli,“ říkáme mu zkroušeně. A ten jeden Michal na to: „No dyť já taky ne, taky to pro mě bylo těžký, pral jsem se s tím, hádal jsem se s Bohem, že to dělat nebudu…“ Sám totiž několikrát zažil různé životní a profesní karamboly, ví, jaké je třeba spadnout na dno z prestižní pozice presbytera jednoho evangelikálního sboru, který horlivě svědčil o Kristu, konal spoustu misijních a sociálních projektů, nezastavil se… Michal často svědčí, jak mu ze dna (z jeho různých pádů do Egypta) pomohl a pomáhá ho vytáhnout Kristus. Michal proto často zdůrazňuje, jak málo stačíme (a jak on sám málo stačí) na to, k čemu nás vede evangelium.

Křesťanská víra jako solidarita s lidmi na okraji

Michal je také svého druhu sborový misionář, byť on sám by se asi tak nenazval. Ten, kdo nám v Litoměřicích připomíná, že křesťanská víra se týká solidarity s těmi, kdo jsou na okraji, na periferii: nejen té hmotné, ale právě i té duchovní. Kvůli němu (skrze něho?) se tedy v našem sboru objevují ne snad univerzitní profesoři, ale třeba právě klienti (přátelé) z litoměřické Diakonie (kvůli nimž se i kdysi stalo, že někteří tradiční sborovníci přestali navštěvovat bohoslužby). Michal si k sobě tyto lidi zve také na pravidelné pondělky, kde se normálně klábosí, ale také je prostor mluvit o nejzávažnějších věcech, týkajících se křesťanské víry. 

Ne vše se asi v tomto prolínání společenských světů daří. Někdy si s těmi, které Michal do sboru přivede, nevíme rady, a asi i oni s námi, možná i se mnou a s mými, asi stále příliš obtížnými kázáními. Michal má také specifickou zbožnost, která se ne tak úplně protíná s důrazy evangelické tradice. Někdy jsme schopni (když například přijde řeč na politiku) se až pohádat, ale jak s nadsázkou říká Zdeněk Bárta, můj litoměřický předchůdce: „Spojuje nás vzájemný údiv, oběma reflektovaný, že ten druhý sice čte Bibli naprosto jinak, jsme to však schopni vzájemně si tolerovat, a dokonce předpokládáme o tom druhém, že se dostane do nebe a jeden druhému to také přejeme.“ A zároveň Michal pracuje v litoměřické Diakonii (jako více členů našeho sboru, i já; ostatně letos slavíme 30 let). Tam je muž všestranný: Vozí klienty autem, stěhuje, spravuje. Propojuje diakonii instituční a sborovou. 

Příští stanice: vyznavačská církev?

Navážu závěrečnou myšlenkou, kterou je ještě potřeba jindy rozvést: V souvislosti se změnami v ČCE se často mluví o tom, že od lidové církve přecházíme k církvi vyznavačské. Co je lidová a vyznavačská církev, se většinou více předpokládá, než rozvádí. Přívlastek lidová se většinou chápe tak, že to je církev instituční, masová, do níž se lidé „rodí“, kde se praktikuje křest dětí a která je propojena s hustou sítí farností a je spjata se státem a národem. Jako vyznavačská církev (v německé jazykové oblasti se hovoří i o svobodné církvi) se chápe ta, kde je člověk na základě osobního rozhodnutí, lidé se do ní „znovuzrodí“, předpokládá se v ní aktivní členství, a vůči státu a kultuře je spíše rezervovaná. 

Přitákání pluralitě

Moje teze je: ČCE jako lidová církev nekončí, končit nemá a v opozici k církvi vyznavačské vůbec být nemusí. Ano, nejsme církev masová (při sčítání lidu se k ČCE přihlásilo 32 577 lidí), natož národní, těch, kdo jsou v církvi spíše ze zvyku, ubývá, a těch, kdo jsou v ní z rozhodnutí víry, přibývá, a to zde na severu (i na západě) zažíváme docela silně. Lidová církev se ovšem dá chápat i jinak. A snad je toho znamením i to, co prožíváme (nejen) my v Litoměřicích i díky Michalovi. Lidová církev je ta, která umožňuje a toleruje různé podoby účasti na církevním životě, nevylučuje ty, kteří neodpovídají regulérnímu profilu církevního členství. Lidová církev výslovně přitakává pluralitě, nechápe ji jako poruchu, lidová církev je církev otevřená. Je přítomna ve veřejném prostoru, podílí se aktivně na celospolečenských otázkách a rozhodnutích, a to všude; nejen ve velkých centrech a prosperujících regionech. S tím souvisí, že se při svém diakonickém jednání (ať na úrovni sboru, ať na úrovni instituční diakonie) ujímá lidí v tělesné, duševní a duchovní nouzi. Lidová církev je možná oddělena od státu, ovšem spolupracuje s ním v dílčích oblastech na smluvně upraveném základě. Církevní práce se děje v nadsborových strukturách (viz minulý text o významu presbyterně-synodního zřízení), proto je také v životě lidí snadno dosažitelná. Prostě: Lidovost církve se nemusí definovat přes počet jejích členů. I malá církev jako naše může být nositelka „lidovosti“. Svým dostatkem smyslu pro evangelium a zároveň pro přítomné potřeby, úzkosti, bolesti a radosti přítomných lidí, v církvi i za jejími hranicemi.

Jiří Šamšula

foto: ARo, mezititulky redakční