O Arturovi s láskou

(ČB 11/2021) Náš příběh začal tak jako většina – s Honzou jsme se potkali, zamilovali se do sebe a loni v létě jsme se vzali. Chvíli po svatbě jsem otěhotněla a s Honzou jsme se těšili na to, jak nám dítě změní život. Ale 16. března naše dítě umřelo. Předčasně se mi odloučila placenta a náš chlapeček byl ve vteřině bez kyslíku. Mě samotnou celkem promptně dopravili na operační sál a provedli císařský řez, aby mi zastavili vnitřní krvácení. Paní doktorka mi řekla, že moje dítě nemá srdeční rytmus a že se s tím bohužel nedá nic dělat. Tak taková je naše zkušenost se smrtí. Je surová, drsná, nečekaná a naprosto definitivní. Oba dva jsme za posledního půl roku naráželi na to, že mluvit o smrti je tabu. Hlavně, když se to týká malého miminka. Pokud vás potkala podobná zkušenost a chtěli byste o tom s někým mluvit, naše e-mailové adresy jsou uvedeny na konci tohoto článku. A protože jsme chtěli, aby v tomto článku zazněly hlasy nás obou, rozhodli jsme se, že spolu povedeme rozhovor.

Klára: Jak ses o smrti Artura dozvěděl?

Honza: Když jsi mi zavolala z porodnice a řekla, že Artur zemřel a vezou tě na sál. Mě to samozřejmě zasáhlo, přesto jsem tajně doufal, že se Artura podaří zachránit. Když jsem pak hodinu jel do porodnice, měl jsem čas připravit se na to, že to velmi pravděpodobně nedopadne dobře.

Honza: Jak ty jsi prožívala ty okamžiky před uspáním na operačním sále?

Klára: Měla jsem velké bolesti břicha a v jeden moment, to si docela dobře pamatuju, jsem najednou začala být hrozně apatická, myslím, že to byl ten moment, kdy se odloučila placenta a kdy Artur zemřel. Prostě v tu chvíli jsem najednou cítila, že je průšvih a že už na ničem nezáleží. Chvilku na to už mě vezli na ultrazvuk a tam paní doktorka řekla, že Artur umřel.

Najednou kolem mě bylo strašně moc sestřiček a jedna doktorka. Rozhodovalo se, jestli nemám krvácení do břicha a nemám jít okamžitě na sál. A já jsem pořád opakovala, že chci mít u sebe tebe, takže pak mi přinesli můj telefon z pokoje a sama jsem ti volala. Pak zavolali ještě jednoho doktora a ten potvrdil, že se musí udělat císařský řez. To byl pro mě druhý šok, císařský řez ne, protože chci mít hodně dětí. Ale zmohla jsem se jen na to, že jsem se doktorky zeptala, jestli budu moct mít další děti a ona skoro v slzách řekla, že určitě.

Honza: A na co si jako první pamatuješ po probuzení po operaci?

Klára: Probudila jsem se s brekem a objímala mě sestřička, měla takovou babičkovskou měkoučkou postavu a já jsem se tam schovala.

Klára: Jak ses s Arturem rozloučil?

Honza: Já jsem se s ním rozloučil dokonce dvakrát. Nabídla to paní psycholožka. Měli jsme možnost si ho pochovat a rozloučit se. A já jsem se s ním rozloučil ještě druhý den, když za námi dojeli moji rodiče a sestra. To druhé rozloučení bylo důležitější, to jsem se ho i dotkl, pohladil po tváři a měl jsem možnost mu vložit prst do dlaně. To bylo důležité.

Klára: A co si vybavuješ z těch šest dní, co jsi byl se mnou v nemocnici?

Honza: Věděl jsem, že Artur pravděpodobně nežije, ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mohlo být něco s tebou. Když mi pan doktor potvrdil, že jsi v pořádku, to bylo hodně uklidňující. Pak už mě pustili za tebou a pamatuju si, že jsi hodně plakala. První den jsem tě musel nechat na JIP samotnou, ale od druhého dne jsme byli spolu. Rozhodně bylo velké plus, že nám nemocnice umožnila být na samostatném pokoji.

Honza: Jak se k tobě v nemocnici v Podolí chovali? Byli citliví?

Klára: Psycholožka přišla hned, jak mě probudili. Doporučovala mi spoustu věcí, které nám pomáhaly se s tím vyrovnávat. Abychom zavolali rodině, a hlavně abychom se rozloučili s Arturem. Psycholog pak za mnou chodil každý den, udělali pro nás tzv. memory box, Artura vyfotili a udělali otisky nožiček a ručiček.

Klára: A já jsem ti byla schopna nějak pomoci, nebo jsi měl spíš pocit, že jsi na to sám?

Honza: Ještě v nemocnici jsem musel zařídit převoz Artura pohřební službou. A pak jsem si musel zařídit uvolnění v práci. Ty jsi byla na mateřské, já jsem si musel vzít dovolenou. A po příjezdu z porodnice zařídit pohřeb. Byli jsme tam oba, tvá pomoc byla už v tom, že jsme byli schopni se domluvit, co chceme, že jsem měl s kým o tom mluvit.

Honza: Co bylo nejtěžší na návratu domů?

Klára: Hrozná byla už jenom ta cesta z porodnice bez miminka. Už jen jít tou porodnicí, kde je sousta těhotných nebo rodičů, kteří si odnášejí svoje děti… To bylo strašné. Co pomohlo – zastavila se u nás doma sestra s rodinou a všechny ty věci, co jsme měli připraveny pro miminko, sbalila do krabice a dala na půdu.

Honza: Byli jsme rádi, že jsme toho zas tolik neměli, že jsme pro miminko nezařizovali nějaký pokojíček.

Klára: Počítali jsme s tím, že Artur bude spát s námi v posteli, takže jsme neměli ani žádnou postýlku. Tak jsme rádi, že teď doma nemáme pokoj, do kterého by nás bolelo chodit, protože byl připraven pro miminko. Máme tam jenom jednu prázdnou skříň. A pohřeb byl moc hezký. Bylo to v březnu, smělo přijít jen 15 lidí. Tak jsme se nejdřív v kostele sešli s panem farářem, aby věděl, co se stalo, co chceme za písničky, co bychom rádi slyšeli… Farář vybral krásný text, což mi hodně pomohlo. O tom, jak Ježíš říká „nechte děti přicházet ke mně, protože jim patří království nebeské“ a v kázání zaznělo, že Artur je u Pána Boha a že si pan farář nedokáže představit bezpečnější místo, kde by mohl být. Bylo to maličkatý obřad, jenom naše rodina – moji a Honzovi sourozenci a naši rodiče. Potom jsme šli na hřbitov; jakmile jsem viděla rakev, tak jsem se zhroutila, vůbec nevím, co pan farář četl, jen vím, že jsme se pomodlili Otčenáš. A vůbec nejhorší bylo, když jsem viděla, jak se rakev spouští do hrobu. Pak jsme šli k nám domů, to bylo vlastně moc hezké. Ségra má tři malé děti, které nádherně narušovaly atmosféru smutku a svým dětským způsobem ukazovaly, že život nekončí a že máme kolem sebe lidi, kteří nás milují a budou s námi. A moc mi pomohlo, že ještě ten první den k nám přijela máma s tátou a máma u nás zůstala týden a starala se o jídlo a o všechno, co jsme nebyli schopni zvládat.

Klára: Co ti pomohlo hned na začátku?

Honza: Pomoc psychologa jsem nevyhledal. Pro mě bylo důležité o tom mluvit. Sdělit to nejbližším a neskrývat to.

Honza: Jsi věřící. Pomohla ti víra při té ztrátě?

Klára: Čerpala jsem hodně z kázání na pohřbu. Pomohlo mi společenství církve – mám tam kamarádku, která taky přišla o miminko. Když se dozvěděla, co se stalo, brzo jsme se sešly. Ona pro mě byla živoucí důkaz, že se ta situace dá zvládnout, že se to dá přežít. Vůči Bohu jsem žádné výčitky neměla. Mám víru, že Artur je v jeho rukou a v jeho království a že se s ním jednou setkáme, až se do toho království dostaneme taky.

Klára: Jak taková zkušenost proměnila náš partnerský vztah?

Honza: Já myslím, že nás to posílilo a obohatilo, protože jsme té situaci nečelili každý sám, ale spolu.

Honza: Změnil se nějak tvůj pohled na těhotné holky? Vídáš se s kamarádkami, co měly podobný termín jako ty?

Klára: No ty jsi to řekl přesně. Vždycky když vidím někoho s kočárkem, tak mě to zamrzí, ale není tam žádná zášť nebo závist. Nikdy tam nebyla. Je to jenom prostě otvírání rány. Moje sestra má roční miminko a když nám umřel Artur, Vilemíně bylo půl roku a sestra měla strach, že ji nebudeme chtít vidět. Ale tak jsem to nikdy nebrala. Je to moje neteřinka, je to naděje, že většina dětí se narodí zdravá a šťastná.

Klára: Myslíš na další dítě?

Honza: Myslím si, že to, že chceme miminko a že se na ně těšíme, je jedna z věcí, která nám pomohla se z toho dostat.

Klára: To jsi řekl moc hezky. Naděje toho dalšího miminka je pro nás ozdravující.

Klára a Jan Přindišovi

(Facebook: „Máma bez dítěte“)

klara.kacenova@gmail.com

JendaPrindis@gmail.com