Nový ročník nedělky

Když se dětí v nedělce zeptáme, kdo jsou hlavní postavy Bible, většinou uslyšíme: Bůh, Ježíš, Abraham, Mojžíš, David, Pavel… Po dotazu na biblické ženy se tempo znatelně zpomalí: Eva, Marie, snad Rút nebo Ester. A pak se, myslím, rozhostí ticho.

To ticho je možná výsledkem dlouhodobého způsobu vyprávění, v němž se biblický příběh stal nevyváženým: některé hlasy jsme zesilovali, jiné nechávali znít jen v pozadí.

V novém cyklu nedělky se celý rok budeme věnovat ženám v Bibli. Nemá to být a doufejme ani nebude šílený experiment, ale pokus, jak zaslechnout Písmo trochu z jiného úhlu, rozšířit naše vnímání, biblickou, lidskou citlivost.

Problém není v Bibli

Bible sama není chudá na ženské postavy. Naopak. Porodní báby vzdorují faraonovi. Debora soudí a vede Izrael. Rút rozhoduje o budoucnosti rodu. Chulda svým proroctvím podnítí náboženskou reformu celého národa. Ženy zůstávají u kříže, když učedníci prchají. Marie z Magdaly je první svědkyní vzkříšení.

Problém vzniká v naší recepci. „Tradiční výuka“ často bez zlého úmyslu přebírala vzorec, v němž bylo mužské chápáno jako norma a ženské jako doplněk. Ženské postavy byly vynechávány, redukovány na vztah k mužům nebo interpretovány převážně morálně (poslušnost, vina, oběť), zatímco mužské postavy byly nositeli děje, božími partnery.

Co tím dětem předáváme?

Pedagogické výzkumy ukazují, že jazykové pozadí výuky formuje stereotypy silněji, než si sami učitelé a učitelky přejí. Když jsou v příbězích opakovaně slyšet jen mužští proroci, vůdcové a učedníci, dívky se ptají méně, zda a jak je příběh pravdivý a více: „A kde jsem v tom já?“ Kluci se zároveň učí, že duchovní autorita nebo odvaha jsou samozřejmě „mužské vlastnosti“, zatímco empatie a péče patří jejich sestrám.

Výzkumy navíc ukazují, že i chlapci nesou zátěž stereotypů: tlak na výkon, potlačení emocí, odmítání „měkkých“ rolí. To má přímý dopad na víru. Pokud duchovní život zdůrazňuje jen sílu a vůdcovství, kluci mohou ztratit kontakt s tím, co je pro víru zásadní: pokora, empatie, křehkost, přátelství.

Jak si děti představují Boha?

Empirické výzkumy ukazují, že děti si Boha nepředstavují „neutrálně“. Jejich obrazy se utvářejí podle zkušeností se světem, s rodiči, s autoritou a také podle toho, jaké role jsou v jejich okolí spojovány s ženstvím a mužstvím. Dívky ve výzkumech častěji konstruovaly Boha jako domov, hnízdo, místo bezpečí a vztahu. Chlapci jako sílu, která zasáhne, když je potřeba. Nejde o biologické nebo teologické danosti. Jde o zrcadlo kulturních očekávání, která děti velmi brzy přijmou za svá.

Zarážející je přitom zjištění, že i tam, kde děti znají ženy v církvi – farářky, kurátorky, presbyterky, průvodkyně nedělkou – přetrvává u mnohých z nich vnitřní „zákaz“ myslet Boha jako ženského. Bible přitom sama nabízí mnohem bohatší paletu: Bůh není muž – „Bůh jsem, ne muž.“ (Oz 11,9) Bůh je popisován i mateřskými obrazy (Iz 42; 49; Mt 23). Hebrejské slovo ruach, Duch, je ženského rodu. Ježíš vědomě boří stereotypy: oslovuje ženy, učí je, vede s nimi teologický dialog, dělá z nich svědkyně.

Genderově citlivá pedagogika proto neprosazuje „nové“ metafory o Bohu. Usiluje o to vrátit jazyku jeho skutečnou šíři, kterou Bible sama alespoň částečně má.

Celá Bible — bohatší vyprávění

Ženské postavy v Bibli nedělají „ženské věci“. Dělají boží věci.
Priscilla teologicky vyučuje Apolla.

Tam, kde ženské příběhy vynecháváme, zužujeme i naše chápání Boha, protože právě ženské postavy často nesou teologický důraz, který v mužských příbězích chybí: přesvědčení, že Bůh koná skrze vztah, ne skrze moc.

Jazyk, který tvoří svět

Jazyk je zvláštní druh nástroje. Kladivo funguje stejně, ať ho drží kdokoli – slovo však působí vždy víc, než si jeho mluvčí uvědomuje. Když učitel nebo učitelka řekne „faráři na konventu říkali“, „bratři nanosí stoly“ nebo „Ježíš měl kolem sebe dvanáct učedníků“, nejen popisuje (zkresluje), ale zároveň vytváří jemnou síť významů, do níž si děti postupně ukládají, kdo v církvi patří do popředí, kdo na okraj a jaké role jsou pro koho „přirozené“.

Soubor katechetických textů „Ženy v Bibli“ redigovali Lenka Ridzoňová, Iva Květonová a Ondřej Macek. Magdalena Horáková vytvořila k příběhům nový barevný flanelograf. Připrava katechetické příručky byla finančně podpořena Evangelickou církvi v Bádensku.

Texty najdete na webu deti.evangnet.cz/katecheze (cyklus „Ženy v Bibli“). 

Genderově citlivý jazyk neznamená složité či ujeté konstrukce. Znamená prostě: když vyprávíme, kdo šel za Ježíšem, říkáme „lidé“, ne jen „muži“. Když mluvíme o Boží lásce, používáme metafory, které ji přibližují ve více podobách. Nezapomínáme na jména žen, kde je text Bible zná.

Co to v praxi znamená?

Nový ročník nechce jen pro tentokrát nabídnout změnu seznamu probíraných postav. Mohl by otevřít drobnou proměnu způsobu, jak s biblickým textem pracujeme. Vyprávět Deboru ne méně pečlivě než Gedeona. Číst Chuldu vedle Jeremiáše. Ptát se s dětmi: Kdo v příběhu jedná? Kdo mlčí? Kdo nese riziko? Koho hlas je slyšet a koho ne?
Takovéto otázky nejsou „kritikou Bible“. Jsou pozváním ke zralému čtení a děti na ně reagují překvapivě dobře.

Příběhy biblických žen vnášejí do víry důrazy, které jsou nezastupitelné: víru jako doprovázení, jako věrnost v nejistotě, jako prorockou odvahu, jako vytrvalé hledání pravdy. Tato témata nepotřebují slyšet pouze holky, potřebují je všechny děti, protože všechny budou ve víře procházet vztahy, ztrátami, nejistotou i rozhodováním.

Nejde v novém cyklu tedy o ideologický projekt. Spíše jde o věrnost textu a o péči o děti, které, věřím, potřebují slyšet, že v Božím příběhu mají místo s vlastní osobností, hledající vírou i slabostí. Boží příběh dává prostor těm, kdo jinak ve světě zůstávají neviditelní! To je evangelium v praxi.

Nedělka má být prostorem, kde si děti tvoří obraz Boha, sebe i druhých, nejen místem předávání biblických informací. A právě proto stojí za to otevřít celou Bibli, aby se do ní vešly i jejich naděje, jejich strachy i jejich identita.

Přiznání

Kdysi dávno jsem se u Klimenta dopustil jakési vánoční hry o různých postavách z církevních dějin. Shodou okolností jsem na poslední chvíli ze scénáře škrtl jedinou ženu – Marie Durand. Po provedení za mnou přišla Jana Opočenská (1933–2023) a zeptala se mě: „A co ženy?“ Pak poukázala na to, že dívky přece potřebují také své vzory!

Jsem si jist, že jsem na její poznámku zapomínal (nábožensko-pedagogicky) dost často. A proto je pro mě ten nový cyklus nedělky alespoň nepatrnou splátkou dluhu.

Jana Opočenská je žel dodnes jednou z mála autorek, které v českém kontextu zvedly výzvu feministické teologie. Její kniha Zpovzdálí se dívaly také ženy (Kalich 1995) končí pořád dosti platnou větou: „Když ženy a muži v církvi i ve společnosti vstoupí jako vzájemně si rovní do otevřeného rozhovoru, může dojít k důležitým změnám v oblasti myšlení, v řeči i ve společném životě.“

Ondřej Macek, farář
foto: Magdalena Horáková