Nová společenství do nové doby

Zatímco v diakonické službě se my, evangelíci, cítíme většinou docela silní v kramflecích, ohledně misie či evangelizace si často klademe mnoho otázek. Ať už je to ale, jak chce – do obou oblastí nyní vnáší nový vítr průkopnictví.

Průkopnictví (z anglického „pioneering“) je jedním z možných názvů pro aktivity, kterými se církve zejména v západní a střední Evropě nyní snaží poslání evangelizace a služby naplnit. Kořeny tohoto hnutí sahají do posledních dekád 20. století, během kterých se britští anglikáni aktivně začali zajímat o zakládání nových sborů – a to ideálně takových, do kterých by se nebáli přijít i kovaní bezvěrci. Dlouhá léta promýšlení a stovek praktických pokusů anglikánskou církev nakonec v roce 2004 vedla k zásadnímu uvědomění, že tyto průkopnické křesťanské sbory (také nazývané „fresh expressions“, tedy doslova „čerstvá vyjádření“) jsou i přes svou odlišnost a značnou různorodost plnohodnotným, dobrým a až nezbytným způsobem, jak v dnešním světě tvořit církev.

Proč tedy zrovna „průkopnictví“? Protože právě o to jde – o zkoušení nových věcí, o objevování dosud nepoznaných způsobů práce, o tvoření nových vztahů a společenství. Představivost a tzv. „naslouchání kontextu“ zde hrají zásadní roli. Křesťanští průkopníci se sami sebe ptají: čím můžeme být pro své okolí pomocí? Jaká potřeba zůstává v mé obci nenaplněna? Kdo by potřeboval někam patřit, kdo jsou ti „hladovějící, žíznící, nazí“ – a jakou roli v tom všem hraje Bůh? Od tohoto pozorování se pak průkopníci odrazí jako od skokanského můstku – a to, kam „doskočí“, tedy kam je jejich následná práce dovede, často překvapí i je samotné.

Průkopnická církev totiž může nakonec vypadat třeba jako dílna pečení chleba, na které k lidem městského typu prakticky promlouvají metafory kvasu či nasycení; jako komunitní večeře pro lidi z vnitrobloku, kteří díky ní poráží samotu; jako masáže či kurz meditace pro ty, kteří touží po odpočinku; jako bohoslužebné setkání, které se ale místo v neděli ráno v sále kostela koná ve středu večer v kostelním sklepě; či třeba jako série náhodných rozhovorů při čekání na dokončení mycího cyklu pračky v komunitní prádelně. Další důležitou hodnotou průkopnictví je totiž možnost do reality přenést opravdu (téměř) jakýkoliv nápad a dovolit si být neúspěšný. Průkopnická místa tak v mnohém připomínají firemní „start-upy“ – některá se uchytí, některá ne. Vytvořený prostor pro fantazii a kreativitu ale církev odmění novými společenstvími, které jsou zakotveny v konkrétním života-prostoru, do kterého usilují vnášet odlesky evangelia.

Když jsem napsal, že průkopnictví je hnutí relativně nové, neříkám úplně pravdu. Vždyť služba a evangelizace jdou v církvi ruku v ruce od nepaměti – ne však jen jako jakási manipulativní praktika ve stylu „my ti pomůžeme a ty se za to necháš pokřtít“, ale přirozeně jako základní poznávací znaky křesťanů. Známe to přeci sami: že tam, kde nezůstává jen u frází a slov, tam přirozeně vzniká důvěra a prostor pro sdílení toho, co nás v životě nese. Co ale nové určitě je, je postupně rostoucí poznání, že církev může vypadat a fungovat skutečně velice různorodě – a že je to tak v pořádku, ba co víc, že je to potřeba!

V příštích vydáních Českého bratra bych vám rád ukázal několik průkopnických příběhů, se kterými jsem se seznámil v Nizozemí. Nechte se proto pozvat na tyto krátké „virtuální“ prohlídky a objevte spolu se mnou rozmanitá společenství víry – třeba si i díky nim uvědomíme, kolik vlastních nápadů, snů a potenciálu odpovídat na základní poslání služby a misie mezi námi evangelíky vlastně je.

Jordan Tomeš