Nová budoucnost ze staré zvěsti

Pokud někde kazatel se svým kázáním nemůže být v neděli přítomen, sáhne se po tištěných bohoslužebných podkladech, které příznačně nenazýváme „Sbírka bohoslužeb“, nýbrž „Sbírka kázání“. Především nám záleží na kázání, je naším evangelickým rodinným stříbrem, o něž se staráme s velkou péčí a láskou. Bez kázání bychom si připadali ochuzeni a tak nějak zvláštně chromí.

Ze starého nové

Nezasvěceného pozorovatele pohled zvenčí na naše sbory může zarazit. V neděli ráno se schází větší či menší skupina lidí a předčítají si rozmanité výňatky z tlusté knihy. Nejmladším ze čtených textů je téměř dva tisíce let, věk nejstarších se pohybuje kolem tří tisíc roků. Na stařičká biblická čtení navazuje kázání, které je má propojit se současností. Vytkli jsme si velmi odvážný úkol: na základě dávnověkých textů promlouvat do přítomnosti. Není to pošetilé? Proč raději nesáhneme po nějakých soudobých textech, ze kterých bychom nemuseli aktuálnost tak pracně dolovat?

Křesťanské bohoslužby se konají kolem Bible, jež má jedinečné postavení mezi veškerou psanou a nepsanou tradicí. Proto se jí říká Písmo svaté, tj. jedinečné a vyhrazené ke zvláštnímu účelu. Když se středověká církev zahalila do nabobtnalých obřadů a předpisů, obrátili se reformátoři na Bibli jako na ústavu, kterou má být měřeno veškeré dění v církvi. A učinili pozoruhodný objev – navzdory svému stáří Bible funguje jako směrodatný dokument pro obnovu života osobního i společenského. Kázání se stalo zvěstováním základních pravidel života a jejich aplikace na současnost. My se podnes držíme tohoto přístupu a dopřáváme si tu luxusní námahu přemýšlet o životě na základě moudrosti předků. A podobně jako oni také my díky kázání nacházíme v Bibli směrovky k pravdě nadčasové („je dobré důvěřovat Bohu“) i časové („je dobré pomáhat válečným uprchlíkům“). 

Umění kázat

Značná část teologického studia je zaměřena na dovednosti spjaté s kázáním, zejména na znalost Bible. I v běžném sborovém provozu faráři věnují přípravě kázání takové množství času jako máločemu jinému. V Bibli se celkem vyznáme a dokážeme vyložit původní záměry jednotlivých částí. Jenže jak překlopit onen dávný obsah do současných poměrů? 

Mnohokrát se kázání podobalo přednášce. Ostatně i talár jakožto kazatelský oděv byl převzat z univerzitního prostředí. Ideálem byla učenost – vzdělaný kazatel podává posluchačům výklad o tom, co se v Bibli píše. Sami ale cítíme, že referát o vědeckých poznatcích, jakkoli zajímavých, nestačí. Kázání rozhodně nemá jenom poučovat, má také člověka potěšit a povzbudit jej k důvěře vůči Bohu. Zde se nabízejí i jiné nástroje nežli školský výklad. 

Od šedesátých let se začalo při kázání i celých bohoslužbách ve světě uplatňovat estetické hledisko. Jak zařídit, aby se kázání pěkně poslouchalo a lidé se v kostele cítili příjemně? Kazatelovou starostí není pouze, co má povědět, ale také jakou formou to má povědět, aby posluchači dobře vnímali. V éře kina, televize a rozhlasu vyrostla bohoslužbám mohutná konkurence, která zároveň nabídla inspiraci. Kazatelna není jediné místo, kde se v řeči pracuje se slovy a s obrazy. Kazatelé se mohou učit nejen u sečtělých vzdělanců, ale také u básníků, kteří ohledávají možnosti jazyka, u muzikantů, kteří se s vášní ponoří do hry, u spisovatelů a dramatiků, kteří dovedou z obrazů napínavě vyklenout příběh, jenž uchvátí pozornost. Výsledkem bude kázání, které je biblicky podloženo a o Bohu nežvaní, a které je přitom malým uměleckým dílem a posluchače nenudí. 

Originál?

Od kazatele se obvykle očekává originalita. Každou neděli přijít s novým rozborem biblického oddílu a dovedně jej vztáhnout k současnosti. Měli bychom slevit z tohoto požadavku a šetřit jak silami, tak materiálem. Řada kazatelů opatrně přiznává, jak veliké břemeno pro ně představuje každotýdenní příprava; někteří si se sborem dojednají volnou neděli, kdy nemusí sloužit. Kazatel nemá být sešněrován dokazováním své originality, nýbrž má živě zvěstovat slovo Boží. Všechno nemusí vymyslet sám, má však dát při bohoslužbách zaznít tomu, co jeho sbor potřebuje slyšet. Vedle výkladu Bible patří ke kazatelským schopnostem také umění vyhledávat, přebírat a opracovávat podněty odjinud. Ať už po částech, nebo jako hotový celek. Díky internetu jsou rozmanité zdroje „nadoklik“. „Dobré kázání je darem Ducha svatého celé církvi,“ praví ověřená moudrost. Je škoda, jestliže povedené nápady zaznějí jen jednou a na jednom místě, když mohou oslovit mnoho lidí jinde. „Tohle by měli slyšet v našem kostele,“ říkám si, když pročítám či poslouchám cizí kázání a modlitby. A čerpám. Osobně párkrát do roka rád použiji kompletní kázání ze zahraničí. Dobře kázat se učíme prostřednictvím dobrých kázání. 

Spolupracovat se Stvořitelem

Na kázání musí být tři – kazatel, posluchačstvo a Duch svatý. Oni společně kázaní vytvářejí. My kazatelé se občas tuze moříme, abychom dostali na papír písmena. Popsaný papír ale ještě není kázání. To nakonec vzniká až při přednesu ve společenství, kde je zasazeno do bohoslužeb s modlitbami, písněmi, biblickým čtením, večeří Páně… A kde je přítomen Bůh, jehož oslavujeme. Z různých prvků skládáme slavnost, na níž se podílíme všichni a při níž se staré poselství Bible propojuje s novými životními situacemi. Je-li kázání vnímavé vůči aktuálním otázkám posluchačů, jsou posluchači vnímaví vůči Bibli, z níž se káže. Podobně jako u anekdoty nesmí však ani v kázání být všechno vysvětleno, musí být ponechán prostor pro vlastní pochopení. Ten poslední, završující kousíček kázání nemá v rukou kazatel, nýbrž chápavý posluchač. Když kázání přesvědčivě otevře dveře k Bohu a posluchač sám se dovtípí, co pro něj Bůh znamená, tehdy se děje víra. Duch svatý spolu s námi a v nás tvoří novou naději a chuť milovat. Bohoslužby se tak stávají událostí, při níž se skrze porozumění Božímu slovu člověk a Bůh sbližují. Poněvadž Pán Bůh se svým stvořením není ještě hotov, bude i nadále v našich bohoslužbách tvořivě působit. A tak nás v budoucnu čeká ještě mnoho kázání, která nám dodají novou radost ze staré zvěsti. Bohu díky.

Jiří Tengler
foto: wikipedie.cz