Noční můra, nebo příležitost? Odpovědnost i naděje pro budoucnost církve

Český bratr 1/2012.

Současná debata, jak vyřešit ze strany státu dluh, který se řešil spíše odsouváním než odpovědným přemýšlením, určuje pochopitelně i život jednotlivých církví. Nejen zvažováním, jaké klady a zápory jsou s tématem spojeny, ale také tím, co bude jinak, když Parlament ČR zákon přijme, a co jinak, když nepřijme (případně též, zda se ČCE neměla vyvázat ze společenství církví a jednoduše celou problematiku opustit a neúčastnit se jí, tedy nic nenárokovat a nic nepřijímat). Jde o komplex otázek i nejistot, a tak se pokusím srozumitelně popsat své přemýšlení nad celou problematikou a případně se dotknout cest do budoucnosti.

Černý Petr v rukách státu

Je jasné, že by církvím nikterak nevadil stávající model financování bez nároku na starost o nový majetek a novou podobu sebefinancování. Ovšem stát v roce 1991 vytvořil na straně obcí, měst a církví stav legitimního očekávání tím, že v zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. v § 29 (tzv. blokační paragraf) stanovil: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Tento paragraf tedy řekl, že existuje majetek, který církve vlastnily, a že zůstane zablokován do přijetí nového zákona. Několikrát byly v průběhu let církve, jejich farnosti a sbory (tj. i ČCE) ze strany ministerstva kultury vyzvány, aby kompletovaly seznamy majetku, který jim byl zabaven. Za celou dobu se nestalo, že by od nich zaznělo, že nikdo o vracení majetku nestojí, což i v církvi postupně tvořilo postoj, že co bylo zabaveno, má se vrátit původním vlastníkům. Protože již v roce 1991 zákonodárný sbor vyslovil, že původní církevní vlastnictví majetku existuje (jinak by nebylo třeba je řešit jiným příslušným zákonem), stát tím potvrdil odhodlání tuto věc řešit, tj. vracet nebo i kompenzovat.

Od té doby utíkaly roky, církve nebyly silou, která by stát k něčemu mohla nutit, i když nezamlčovaly, že existuje dluh neřešení uvedené problematiky. Až první desetiletí nového století probudilo větší aktivitu, protože zájem o řešení byl čím dál větší ze strany Svazu měst a obcí, kterým blokační paragraf neumožňoval komplexní rozvoj s podporou dotací z EU. Potřeba uvolnit zablokovaný majetek pro další, potřebný rozvoj měst a obcí je tak významný vliv, který žádá urychlené řešení majetkového vypořádání s církvemi.

V současné době stát potřebuje tento problém řešit také proto, že současný model financování nevyhovuje (počet duchovních, a to nerovnoměrně roste, zatímco počet registrovaných věřících klesá, což je předmětem kritiky stávajícího modelu financování z pohledu sekulární částí společnosti). Navíc od roku 2013 budou podle církevního zákona 2/2002 Sb. § 7 a 11 moci žádat o financování ze státního rozpočtu nová náboženská společenství, kterým uběhne lhůta pro žádost o tzv. druhou registraci otevírající cestu k získání zvláštních práv, mezi které financování ze strany státu rovněž patří. Pro stát je téměř nepředstavitelné, aby v té době ještě platila stará pravidla financování, tj. podle zákona 218/1949 Sb.

Protože k řešení se zákonem zavázal stát jako držitel zabaveného majetku, církve reagovaly až tehdy, když stát nabídl model postupu a myslím, že jak v letech 2007/2008, tak i v roce 2011 jednaly věcně, svižně, a to i s vědomím, že podmínky řešení se pro ně v roce 2011 obecně zhoršily.

Pozice ČCE

Mimořádný synod, který se konal 25. listopadu 2011, delegoval na synodní radu a statutární zástupce církve právo jménem církve podepsat se státem smlouvu o majetku i budoucím financování církve, jak vyplynou z návrhu, který byl v srpnu 2011 dojednán a odsouhlasen vládní i církevní komisí. I když takové pověření je od roku 2008 součástí Řádu hospodaření církve, bylo pro představitele církve důležité, aby je synod potvrdil, když jde pro církev o podmínky jiné, než jaké byly před několika lety. V zásadě to znamená, že bude možno podepsat dokumenty, které díky tomuto zákonu uzavřou minulost, jednak přijetím finanční kompenzace za zabavený majetek v poměru dělení odsouhlaseném všemi subjekty jednajícími za jednotlivé církve (o naturální vrácení nemovitostí budou moci sbory žádat, i když to nebude v tak velké míře); dále pak podpis smlouvy se státem ukončí stávající model financování.

ČCE, stejně jako jiné církve, by prakticky měla třicet let (2013–2042) dostávat náhradu za majetek a vedle toho sedmnáct let dotaci na platy duchovních. První tři roky bude výše dotace stejná jako doposud a pak dalších čtrnáct let by tato dotace každoročně měla o pět procent klesnout. Od roku 2030 již církve nedostanou žádnou dotaci na platy duchovních, jak ji dostávaly od roku 1949, zatímco kompenzace za zabavený majetek bude ještě dvanáct let probíhat, aby vytvářela základ výnosu, spolu s obětavostí církve zacelující ukončenou státní dotaci na platy. Jakmile taková smlouva se státem bude podepsána, skončí platnost zákona 218/1949 Sb. a majetek bude odblokován na základě prohlášení církví, že vůči státu nemají dalších nároků.

Nebezpečí a přísliby

Prvním a největším nebezpečím bude pokušení domnívat se, že jako církev zbohatneme a budeme moci utrácet. K takovému pocitu dojde téměř okamžitě, protože podle navrženého způsobu by církev měla dostat největší finanční částku právě v prvních letech. Proto je žádoucí, aby zasedání synodu 2012 zcela jasně a systémově určilo způsob nakládání s prostředky a jejich investování a aby vyzval členy církve, kteří se obhospodařováním majetku zabývají, k zapojení do tvorby modelu hospodaření církve pro nejbližší roky. Bude třeba, aby aktivní a věrní členové církve, zkušení v příslušném oboru, nabídli své schopnosti i čas a účastnili se správy nově získaného majetku.

V žádném případě nebude majetek určen ke zluxusnění pozemského bytí církve, nýbrž k zajištění jejího prioritního úkolu – zvěstování evangelia, výchovy a vzdělávání dětí a mládeže a vytváření takového společenství, které bude dobrou alternativou k životu v izolaci a osamění, jež nás dnes obecně obklopuje. Kladu důraz na to, aby se o správu a výnos majetku starali především odborně zdatní členové církve, není totiž žádným tajemstvím, že se již o správu hlásí a budou hlásit ti, kterým jde především o finance. Ti vycházejí z mínění, ve kterém je sami mnohdy podporujeme, že církev neumí hospodařit a bude tak snadnou kořistí k ohloupení a oloupení.

Takovým tendencím je možno čelit jednak odborností správy majetku, jednak vědomím, že ruku v ruce s tím jde zvěstování evangelia a nesení jeho vlivu v každodenních souvislostech lidského života. Součástí úvah po přijetí zákona bude také rozhodování o optimálním počtu pracovních míst, počtu sborů, tedy i rozhodování o slučování sborů a vytváření sborových unií s jedním kazatelem. Ruku v ruce s tím bude třeba postupně zvyšovat obětavost, protože ani dnes nedosahujeme té výše darů, jakou již před lety doporučil synod: pět procent čistého ročního příjmu.

Druhé nebezpečí pro budoucnost spočívá ve stávajícím způsobu života v církvi. Občas zaznívají hlasy ze sborů, že je pouze několik „tahounů“ sborového života a ostatní jsou z řady důvodů spíše diváky a komentátory. Takovými pozorovateli jsou mnohdy i členové staršovstev. Něco takového bude v tak nové situaci, do jaké směřujeme, téměř neomluvitelné a neudržitelné. Čeká nás nevyhnutelná změna, která se ve svém důsledku může stát dobrým začátkem pro budoucnost.

Tato příležitost, jakkoliv vypadá, že v ní jde jen o majetek, může ukázat, na čem kdo z nás stojí, zda víme, komu jsme uvěřili a jaké poslání, kromě obyčejného přežívání, tady máme plnit. Tedy i v této věci, která nás v důsledku dovede do pozice, ve které nikdo z nás za historii ČCE nebyl, půjde o to, jaké jsme víry, co pro nás znamená Kristus a zda jsme schopni žít a nejen se deklarativně hlásit k dávnému: Kristus nám za škody stojí, stokrát víc slibuje. Tedy máme co činit s příležitostí náboženskou, duchovní a vyznavačskou, a kdo se v církvi v současné debatě zaměřuje jen na peníze a majetek, celou problematiku nebezpečně zužuje.

Z tohoto úhlu vidím, že bude třeba výrazně odlišit kompetence a odbornost lidí, aby se k rozhodování dostávali v příslušné oblasti ti, kdo „ji umí“. Bez aktivity členů církve to nebude možné zvládnout. Vezměme to jako nabídku, ve které nemáme zchromnout, k čemuž máme sklon, ale poznat, k čemu nás společenství a poslání církve vybízejí a zvou.

Možnost koordinace a poradenství při správě majetku nám poskytuje rovněž široká síť ekumenických vztahů. Mnozí odborníci z partnerských zahraničních církví již dávají najevo, že pokud budeme chtít, jsou připraveni poskytovat rady a pomoc tak, aby výzva, do které jdeme, byla dobře využita a rozvinuta. To je příslib a naděje, abychom si nepřipadali zavaleni materiálními starostmi.

Nejbližší kroky

V prosinci jednala o návrhu zákonu vláda ČR, očekává se, že by jej poslanecká sněmovna Parlamentu ČR mohla schválit díky koaliční většině. Senát pravděpodobně všechno vrátí a poté, co by poslanecká sněmovna zákon znovu odhlasovala, mohl by být po podepsání prezidentem účinný od 1. ledna 2013. Těžko se dá odhadnout, jaké diskuse se kolem toho ještě povedou, nicméně stále platí, že jiný model řešení onoho starého dluhu neexistuje.

Poslední otázka je, co bude, když ani tento pokus o řešení nebude schválen. Pro funkční období této vládní koalice platí tzv. deklarace shody, tzn. církvím je ministerstvem kultury garantována podpora pro takový počet duchovních, jaký měly v říjnu 2010. Z výše uvedeného vyplývá, že případné nepřijetí zákona velice zkomplikuje život mnoha obcím a městům, a je otázka, zda stát podle nových výsledků sčítání lidu nenastaví nová kritéria financování novelou zákona 218/1949 Sb. Ale to je v této chvíli ještě předčasné.

Naděje pro budoucnost

Existuje nějaká? V ukončení celé majetkové problematiky vidím především příležitost oddělit církev od státního rozpočtu a tím také od neustálé kritiky, že se přiživujeme na výsledcích práce těch, kdo s církvemi a vírou nechtějí mít nic společného. Zároveň budeme moci lépe poznat sebe sama, zač stojíme a co jsme. Na jednu stranu bude nutné počítat s tím, že náklady na život církve se budou skládat z více stran, největší část bude pocházet z vlastní obětavosti. Budoucnost církve bude víc stát na tom, že zamíří k lidem, bude jim svou službou k dispozici a bude žít mezi nimi a nikoliv vedle nich.

I když žijeme v době mimořádně zajímavé a do jisté míry i záhadné, neznamená to, že bychom se měli toho, co stojí před námi, lekat. Domnívám se, že učení a tradice církve, zaměření na nesení evangelia a zpřítomňování Boží lásky v důvěře a společenství, soustředěnější a cílenější práce pro lidi a s lidmi v duchu evangelia jsou způsoby, které mohou pomoci ve spolupráci s ostatními, nejen církevními institucemi a sdruženími, unést kritické chvíle přítomnosti a nejbližší budoucnosti. Mnohá znamení jsou varovná a naznačují, že skutečně v mnoha ohledech může být velice zle. Otázkou pro nás zůstává, zda umíme vidět kořeny ohrožení v náboženské vyčichlosti, v duchovní prázdnotě a současné chuti více spirituálně experimentovat. Nemít naději, že síly k takové aktivní sebereflexi a obnově nám budou dány, pak bych se nemohl účastnit několikaletého vyjednávání. Myslím, že s Boží pomocí lze unést i chvíle kritické a připravovat nové počátky.

Joel Ruml