Nevstoupíme dvakrát do stejné krajiny

Životy člověčí plynou, snad i utíkají. Od pondělí do pátku, od soboty do neděle, od rána do večera, od ledna do prosince, od narození do úmrtí. A podle toho se mění naše chování, naše nálada. 

Krajina ve své neskonalé trpělivosti tohle s námi všechno sdílí. I to, když do ní hrubě zasahujeme a na její úkor vytváříme pomníky naší chabé smrtelnosti. Važme si jí. Je to vlastně naše sestra, stvořená stejným stvořitelem, jako jsme byli stvořeni my. Važme si jí a snažme se jí porozumět. Naučme se do ní vcházet, pozorovat ji, hladit ji a hýčkat. Ona se nám za to odvděčuje. Ona nám ukáže to, co nikde jinde neuvidíme. 

V době rozednění, kdy ranní mlhánky pozvolna odkrývají její prostou nahotu, kterou hladí první paprsky sluníčka a vytváří pak neuvěřitelné obrazce, při jejichž sledování se tají dech. Jindy ve větru větve objímají své kmeny a chrání je před nebezpečím. S krajinou kolem nás se každé ráno probouzíme a večer jdeme spát. Někdy si ji ani neuvědomujeme. Máme přece tolik jiných starostí… Ona má ale starost o nás. Trpělivě nás přijímá a reaguje na naše zásahy. Dokáže zacelit rány, které jí zasazujeme. Je tu milióny let a nám připadá, že je pořád stejná. 

Až se krajinu naučíme pozorovat, zjistíme, že stejná není. Nevstoupíme dvakrát do stejné krajiny. Tolik známé cestičky, vycházející z našich obcí a měst. Kolikrát po nich jdeme a pokaždé je nám jinak. Krajina se proměňuje výkyvy počasí, proměňuje se však i výkyvy našich nálad. S krajinou kolem nás se naučíme žít ve chvíli, kdy dochází k jejímu souznění s krajinou v našich duších. Krajina je poselství. Žijeme v krajině, ve které žili a pracovali naši předkové. My často hledáme stopy jejich práce. Někde se to podaří, jinde jsou tyto stopy pod vrstvami betonu a asfaltu. Jsme vděčni za setkání se svědky dávných časů. Těmito živými svědky jsou v naší krajině stromy. Často je však míjíme bez povšimnutí. Je neskutečně obohacující sledovat staré stromy, které pamatují mnoho generací před námi. Každé jaro zazelenají, rozpučí a rozkvetou. Nám pro radost a včelkám pro živobytí. 

Pěstujme krajinu kolem sebe. Tím, že do ní budeme vcházet, pozorovat ji a učit se ji poznávat. A nechme ji do nás pronikat. Neublíží nám. Naopak. Obohatí nás. A važme si všech, kteří svou prací krajinu dovedou obdělávat a uchovávat pro další pokolení. Milujme krajinu, tak jako dovedeme milovat své nejbližší. Respektujme krajinu a učme se od ní.

Vojtěch Zikmund