Nevládne tu zatuchlá tradice, spíš jakési střízlivé ukotvení

Jako čtvrtý se v tomto čísle představí seniorát Horácký. Pokrývá celou Českomoravskou vysočinu – z Daňkovic na severozápadě do Moravče na jihovýchodě je to přes 100 kilometrů. Sbory jsou však celkem rovnoměrně rozprostřeny, takže z jednoho do druhého to není nikde dál než 30 kilometrů. O práci a životě v Horáckém seniorátu jsem hovořila se seniorem Janem Keřkovským a jeho náměstkem Danielem Matějkou.

Od kdy jsi senioršm Horáckého seniorátu? Trvá dlouho, než člověk pronikne do agendy seniora jako úředníka?

Jan Keřkovský: V seniorské funkci jsem 17 let a předtím jsem ještě chvíli byl konsenior čili náměstek. A to je tedy nestoudně dlouho ve funkci! Kancelářskou agendu se člověk naučí tak za rok, pak už se to opakuje. Za ty roky, co jsem ve funkci seniora, se ale párkrát měnily řády, to člověk musí sledovat. Například povolávání faráře, které jsem za ty roky už uměl, je najednou digitalizované a všechno je jinak.

Je moudré se nechat zvolit seniorem opakovaně, nebo je lepší předat veslo dál?

JK: To já nevím, to je spíš otázka pro konvent. Podle mě je třetí období už hodně. Tak to cítím.

Jak často se schází seniorátní výbor a co je hlavní náplní jednání?

Daniel Matějka: Setkáváme se jednou měsíčně. Za covidu jsme si navykli na on-line setkávání, ve čtyřech je to efektivní a šetří to spoustu času. Řešíme nejčastěji procedurální záležitosti k volbám farářů, vizitace, zpětné vazby po uskutečněných akcích nebo rámcové plánování nových. Zamýšlíme se také nad budoucností některých sborů – právě v souvislosti s reformou seniorátů. Občas řešíme také investiční věci, protože u nákladnějších projektů potřebují sbory vyjádření seniorátu. My s Honzou se mezi schůzemi vidíme navíc i na pastorálkách, tam je taky prostor pro projednání nebo vyřízení některých neodkladných záležitostí.

JK: Některé věci se dají vyřídit mailem nebo telefonem. Když sbory nebo faráři něco potřebují, rozhodně je neodkážeme na to, že schůze seniorátního výboru je za tři týdny, ale jednáme operativně. Na přelomu léta a podzimu jsme měli výjezdní zasedání seniorátního výboru. Sešli jsme se večer, přespali, a ještě další den dopoledne měli prostor k hlubšímu rozhovoru a jednání o tom, co by se dalo dělat, kam směřovat a podobně. To bychom rádi opakovali třeba jednou za rok, bylo to milé a plodné.

Co je na práci seniora povzbuzující, a co frustrující?

JK: Povzbuzující je setkávání s lidmi ze sborů. Frustrující je, když se například nedostává farářů a řeší se administrace. To naštěstí není teď v Horáckém seniorátu aktuální. Máme téměř plnou obsazenost sborů. A k tomu bonus – v brzké době budeme mít z celkem čtrnácti farářských míst šest kolegyň farářek. 

Znáte všechny faráře osobně? A stihli jste už navštívit v seniorátě všechny sbory? Jak probíhají vizitace?

JK: Farářky a faráře známe osobně všechny, to ano. A za funkční období objedeme všechny sbory, i když vizitace nekoná pouze senior. My jsme si to rozdělili do dvojic a v těch to v klidu zvládáme.

DM: Já bych nedal ruku do ohně za to, že znám všechny kurátory. Ti mají svá setkání a ta zařizují laičtí členové seniorátního výboru. Já se s nimi můžu potkat na presbyterních konferencích, ale nejsem si jist, že jsem už potkal všechny.

Máte v seniorátě pastorační pracovníky? V kterých sborech a co dělají?

JK: Ano, jsou v Novém Městě na Moravě, v Sázavě a Třebíči. Yvona Švaříčková z Třebíče má na starosti diakonický domov seniorů v Myslibořicích, navštěvuje tam klienty. V Sázavě je nově Tomáš Hataj a Martina Dvořáková je dlouholetá pracovnice v Novém Městě. Navštěvují členy sboru a pomáhají organizačně s věcmi, které by na faráře byly při spoustě další práce už moc.

Co je spolek Bratr Kálef a co v rámci seniorátu organizuje?

JK: Je to spolek, který se má starat o děti a mládež. Vznikl zkraje devadesátých let a nahradil seniorátní odbor pro práci s dětmi. Jeho hlavní náplní po celá léta byla příprava letních táborů. Dosud organizuje o prázdninách dva běhy dětských táborů a jeden rodinný. Spolek mohl snáz žádat o dotace, takže se dalo dobře pořídit táborové vybavení, které je za ty roky na dobré úrovni. Také sbory něco získaly na práci s dětmi v nedělní škole, spolek organizoval semináře pro učitele nedělních škol a staral se o setkání rodin.

Kde se berou nadšení táboroví vedoucí, kuchařky, faráři a další nutní spolupracovníci?

JK: To stojí v podstatě na osobním lákání. Když se letní tábory rozdělily na starší a mladší, ujal jsem se běhu pro mladší děti a asi devět let je vedl. Získal jsem kruh lidí, se kterými se mi dobře spolupracovalo, vznikl fungující tým. Když jsem odešel, tým vydržel, získal další lidi a připravuje tábory dál. U party, která vedla běhy pro starší děti, to bylo trochu jinak: Někteří odešli na školy, jiní založili rodiny a skupina skončila. Podařilo se ale najít nový zapálený tým, který pokračuje. No a kuchařky a další – to jsou nadšenci, kteří za to nic nedostanou, a přesto po dobu tábora od rána do večera pro blaho ostatních pracují. Musí je to bavit, často jsou to také osoby, které tam mají své děti nebo dokonce vnoučata.

Horácký seniorát

- rozloha: 6 491 km2
- počet sborů: 15
- počet členů: 4 315
- největší sbor: Nové Město na Moravě (1006 členů)
- senior: Jan Keřkovský 
- náměstek seniora: Daniel Matějka 
- seniorátní kurátor: Petr Hladík
- náměstek seniorátního kurátora: Radek Černý
- seniorátní farář: Pavla Jandečková
- počet sborů s pastoračními pracovníky: 4

Co další věci, které otevírají církev širší veřejnosti?

DM: Nedávno jsme měli k tomuto tématu presbyterní konferenci. Skoro každý sbor se pokouší nějakým způsobem proniknout na veřejnost, ukázalo se, že dobrým společným jmenovatelem je společné jídlo. Úspěšné bývá, pokud se opéká prase nebo ochutnává víno. Otázkou je, zda je vždy nutný nějaký křesťanský obsah, nebo zda chceme být „jenom“ v kontaktu s okolím. Příkladem může být ekokroužek Slunečnice v Horní Krupé, nebo Ten-Sing a spolupráce s Ymkou v Moravči. To má velký přesah do necírkevní části společnosti. Děti a mládež ze sboru se míchají s ostatními dětmi a mládeží, se sousedy a spolužáky. A to je jednoznačně k dobrému.

JK: Ve Velkém Meziříčí mají „večery s hostem“, my v Jihlavě míváme „něco pro uši, pro oči i pro duši“, ve Žďáře zase jsou programy v rockovém klubu Batyskaf nebo „kafe u tety Hany“, v Novém Městě pořádají zahradní slavnost. To jsou počiny, do kterých patří i nějaké křesťanské slovo, čtení z Písma či modlitba. Dál mě napadá „férová snídaně“ v Daňkovicích, Horních Dubenkách a Velkém Meziříčí (navázaná na fair trade) a ledaskde promítání filmů, v Dubenkách festival „Parrésie“. Je to opravdu pestré.

Vědí lidé ve sborech, k čemu je seniorát dobrý?

DM: Myslím, že v našich sborech je jakési povědomí o tom, že evangelická církev má demokratickou strukturu v několika úrovních a že senioráty jsou jednou z těchto úrovní. Mám ale dojem, že je dost sborů, které si různé věci dokážou zařídit samy, a seniorát ani okolní sbory moc nepotřebují. Dřív to možná bylo tak, že ty vztahové kapacity, které lidé měli, dokázali namířit do dalších sborů, ale nyní spíš investují v místě, jenomže mimo sbor. A to je zdravé – angažují se hlavně pro místní komunitu. Sbor se neuzavírá do sebe.

JK: Mám na mysli ještě jinou situaci: Přijdou noví lidé, takzvaní hledači, najdou evangelický sbor. Mají třeba pocit, že je tu svobodněji než jinde. A mají dojem, že je sbor přijal. Takoví samozřejmě vůbec netuší, co to je salár nebo seniorát nebo Hlavní dar lásky. Ti rozhodně seniorát nepotřebují.

Je potřeba měnit hranice seniorátů, jak se o tom teď vede debata? Proč?

DM: Já si o tom netroufám moc mluvit. Nám je tady v seniorátě dobře, my žádné strukturální změny nepotřebujeme. Ale zároveň víme, že to takhle není všude, Jihočeský seniorát překonává mezi sbory velké vzdálenosti, Ústecký se potýká s personální nouzí… Přesto bych si netroufal mluvit za ně. Naštěstí pracují komise, v kterých mají moudří lidé nadhled a vědí, co se má řešit.

JK: Rozumím, že pro církev je užitečné rozdělit území, na kterém se sbory rozprostírají, nějak smysluplně a úsporně. Ovšem pak to rozhodování nemůže ležet na samotných sborech. Nechť se to změní, aby to bylo praktické, vždyť rozdělení z roku 1952 není posvátné. A jestli církev má za to, že nové rozdělení bude užitečné, tak pojďme na to.

Využívají sbory v seniorátu nabídku podpory v rámci Diakonických a rozvojových projektů, v rámci Jeronýmovy jednoty?

DM: Myslím, že v tomhle je seniorát docela dobře zapojen. DARPy, podporu Jeronýmovy jednoty i seniorátní mikrogranty mnozí využívají. V seniorátním výboru nám všechny žádosti procházejí rukama, takže máme docela přehled.

Jsou v Horáckém seniorátu zařízení Diakonie? Jak vypadá spolupráce?

JK: Sbor v Třebíči spolupracuje s myslibořickým Domovem klidného stáří a Pomněnka, zařízení pro lidi s Alzheimerovou nemocí, která se bude otvírat na podzim, je v Novém Městě n Moravě, takže se tam taky nabízí těsná spolupráce. Diakonie je dnes mnohem větší organizace než celá církev a žije svým životem. Přesto paní ředitelku zveme každoročně na konvent a ona tam podává zprávu o životě Diakonie v našem seniorátě, ačkoli by nemusela. Je fajn o sobě vědět a je to užitečné pro obě strany.

Mají sbory v Horáckém seniorátu něco společného?

DM: Můj dojem je, že máme společnou jistou civilní atmosféru. V mnohých sborech jsou zastoupeny všechny generace, to je fajn. A i tam, kde je sbor početně slabší, je vždycky jakési lidsky hřejivé jádro. Také máme ve sborech docela mladé kurátory, to nebývá obvyklé.

JK: Za posledních 30 let prošlo světem několik vlnek té či oné duchovní obnovy. Na Vysočinu to nemělo moc vliv. Neznamená to, že by tady vládla nějaká zatuchlá tradice, ale spíš jakési střízlivé ukotvení. Možná je to i tím, že tento region si zachoval určitou kontinuitu společenskou i náboženskou.

A má Horácký seniorát něco speciálního, co třeba jinde nemají?

JK: Zmínil bych konfirmační víkendy. Šest nebo sedm sborů se domluvilo na dvouleté přípravě ke konfirmaci. Během těch dvou let pořádáme pět společných víkendů, kde se neučíme, ale něco spolu prožíváme. Už na prvním setkání někteří zjišťují, že se znají z tábora. Na těchto setkáních vzniká to kýžené předivo vztahů, které může být základem seniorátní mládeže do budoucna. Teď na jaře nás čeká opět jeden společný víkend a půjdeme na návštěvu do věznice. Už se přihlásilo 40 konfirmandů.

připravila Daniela Ženatá
foto: Benfoto/archiv seniorátu