Nevím, jestli máme být aktivističtí. Ale rozhodně máme být aktivní

Benedikt Mohelník je řeholníkem, bývalým provinciálem české provincie dominikánského řádu, římskokatolickým knězem a teologem. Vede křesťanskou diskuzní platformu Dominikánská 8 při klášteře sv. Jiljí v Praze na Starém městě, která se snaží být otevřeným prostorem pro setkávání lidí nad důležitými otázkami teologie, spirituality, společnosti, kultury a dějin. Vyučuje systematickou teologii na KTF UK, je členem redakční rady revue Salve.

Jak byste představil Dominikánskou 8, co je její úlohou a proč je taková platforma dnes podle vás potřeba?

Dominikánská 8 chce být místem, které vytváří prostor pro hlubší porozumění světu, v němž žijeme – a to ve světle víry a evangelia. Neobracíme se jen dovnitř církevního prostředí, ale i navenek: k těm, kteří se k víře nebo církvi nijak explicitně nehlásí. Často zveme i hosty, kteří nejsou pokřtění křesťané. V našich panelových debatách, což je náš základní formát, tak mohou přinášet a sdílet svůj necírkevní pohled na důležité otázky současného světa.

I sekulární vědy nám můžou pomoct lépe porozumět poselství evangelia, protože vedou k hlubšímu porozumění obecně lidských věcí. Vyznáváme přece, že pro nás a pro naši spásu se Bůh stal člověkem. Takže co je opravdu lidské, je zároveň nutně autenticky evangelijní, a naopak to, co je evangelijní, se musí dotýkat člověka v tom nejlidštějším, co v něm je.

Smyslem této činnosti je pomáhat lidem vnitřně se zakotvit. Když člověk rozumí světu kolem i sobě samému, získává pevnější půdu pod nohama, dokáže rozlišovat hodnoty a hledat pravdu – i když ji nikdy nebude vlastnit úplně. Právě tato zakotvenost pak otevírá prostor pro skutečnou svobodu: člověk není tak snadno zmítán okolnostmi a může se svobodněji rozhodovat, zaujímat postoje i jednat.

Jak zásadní je pro vaši práci historický prostor kláštera? Mohl by podobný projekt fungovat i v jiném prostředí?

Určitě ano, nicméně my z něho vycházíme. Jsme na Starém Městě, kde je velmi málo stálých obyvatel. Jsme ostrov uprostřed turistického vlnění a proudění. Toto místo a dějiny, které tudy prošly, jsou podhoubím, na kterém chceme dál stavět. Nechceme, aby zůstalo skryté pod historickými nánosy, ale aby tudy proudil život. Chceme, aby běžní obyvatelé Prahy měli důvod na Staré Město přicházet a setkávat se tu. Jinak bychom asi museli klášter opustit, prodat. Co bychom tu jinak dělali? Možná bychom se mohli věnovat turistům, ale to není naše poslání.

Vaším cílem je mimo jiné umožnit lidem setkat se s vírou a jí příbuznými tématy. Důležitou roli jistě hraje pečlivá dramaturgie a výběr hostů. Může být v něčem ošemetný? Na co si při výběru hostů dáváte pozor?

Snažíme se být otevřeným svobodným prostorem, kam mohou lidé přicházet v té duchovní kondici nebo v pozici, ve které zrovna jsou – věřící i nevěřící. Cíleně chceme být místem přenosu mezi odbornými sférami a nejširším publikem. Souvisí to s naší snahou hledat porozumění. Je třeba hledat způsoby, jak zpřístupnit náročná témata lidem, kteří nejsou odborníky, ale jsou zvídaví a vnímaví.

Často zveme hosty z akademického prostředí nebo obecně uznávané odborníky ve svých oborech a společně s nimi hledáme jazyk, který bude srozumitelný a zároveň nezjednodušující.

Týká se to teologie i dalších disciplín: od historie přes média až po společenské vědy. Jednou ročně připravujeme také cyklus věnovaný exaktním vědám – letos o umělé inteligenci. Mezi hosty jsou odborníci z oblasti kybernetiky, jazykových modelů apod.

Souvisí vaše práce s tradicí dominikánského řádu? Jak se na ni snažíte navazovat?

Svatý Dominik jako kazatel počátku 13. století pochopil, že církevní aparát má své limity a je třeba jít přímo k lidem a mluvit s nimi. Totéž chceme i tady. Chceme klášter otevřít a mluvit o místě, kam lidé přicházejí. Často říkám, že je to současný způsob, jak uchopit řádové charisma. Dominikánské žebravé kláštery vznikaly v rozvíjejících se středověkých městech proto, aby tyto komunity byly uprostřed dění a blízko lidem – na rozdíl od klasických řeholí jako např. benediktini a cisterciáci, kteří obývali venkov.

Tradice není pohled do minulosti. Latinské slovo „tradere“ znamená „předávat“, „nést dál“. Jestliže chceme být tradiční, musíme především hledět dopředu. Mít na paměti, že to, co jsme přijali z minulosti a z čeho dnes žijeme, máme předávat dál jako duchovní poklad – způsobem, který bude užitečný i pro další generace.

Jak je náročné uhlídat, aby na nevěřící, kteří k vám přichází, nepůsobila vaše činnost jako nátlak nebo vnucování? 

Nechceme skrývat, že jsme v katolickém klášteře. Samo místo, architektura i řeholní hábity lidem naprosto jasně říkají, kam přicházejí. Samozřejmě se to objevuje explicitně i v debatách. Nátlak ale v žádném případě nechceme. Mám za to, že úkolem nás křesťanů je přesvědčivě svědčit – zkrátka věci říkat tak, jak je věříme a prožíváme, jak z nich čerpáme – a to v žitém jazyce. Za velmi zásadní považuji, aby tady lidem s námi bylo dobře, protože to pak může otevírat lidem další horizonty. Pocit přijetí vytváří atmosféru důvěry a svobody. Nikoho nikam netlačíme, nepřesvědčujeme, nevtloukáme do hlavy nějaké pravdy nebo morální zásady. Spíš chceme ukazovat cestu. A pokud se po ní někdo rozhodne vydat, rádi nabídneme oporu a doprovázení. Ten krok ale musí udělat sám.

Jakým způsobem přátelské prostředí v dialogu budovat? Jak dialog vést a kultivovat?

Za tím, jak o věcech mluvíme, stojí hodnotové směřování a předporozumění vycházející z křesťanské tradice. Nejsme univerzální a nemůžeme být. To ale neznamená, že bychom nechtěli mluvit s těmi, kteří to vidí jinak. K rozpravě nebo dialogu ale musí být oba ochotní spolu mluvit, to je naprosto základní předpoklad. Podle toho koncipujeme i naše debaty: zvolíme téma a zveme lidi, kteří mají každý jinou zkušenost a jiný pohled, ale chtějí spolu mluvit. A z toho potom může vzniknout hlubší porozumění a obohacení pro všechny.

Ty, o nichž víme, že by vystupovali konfliktně a nenašli bychom s nimi společnou řeč, ani nezveme. Otázkou je, jak by takový člověk mohl přispět k hlubšímu porozumění nebo obohacení.

Hrají kromě způsobu, jímž se debata vede, roli i některá konkrétní témata, na kterých se nelze potkat? Napadají mě např. církevní restituce nebo vyrovnání se s komunistickou minulostí…

V našich debatách jsou účastníci „v přímém přenosu“, takže co se tam stane, se neodstane. Proto přemýšlíme, koho pozvat, když se bude mluvit o citlivých tématech. Např. nepozvu na debatu o dezinformacích protagonistu nějakého jednoznačně dezinformačního webu. To za mě nemá v zásadě smysl. Budou to naopak lidé, kteří mají co říct o dezinformační scéně, protože se jí odborně zabývají, protože o ní přemýšlí. Když se budeme bavit o tématu sexuálního a spirituálního zneužívání nejen v křesťanském prostředí, budeme zvát lidi, kteří berou toto téma vážně. Nezval bych někoho, kdo bude problém sexuálního zneužívání v církvi zlehčovat a relativizovat. Jednou jsme zkusili na nějaké takové téma pozvat někoho podobného, ale to vůbec nefungovalo, protože se debata velmi rychle stala paralelním monologem, pokud ne rovnou konfrontací. Paralelní monolog je ještě ta lepší varianta, kdy „každý mele svou“. Ale když se pak řečníci do sebe začnou pouštět, vzniká konflikt, a to nic pozitivního nepřinese.

Musí mít člověk pro účast v rozhovoru o věcech víry dostatečnou úroveň znalostí nebo určité předporozumění?

Bude to hodně záležet na tématu. Když např. prezentujeme nějakou knihu a navazujeme na její téma, často spolupracujeme napříč křesťanským světem, jsme velmi ekumenicky ladění. Předpokládáme, že přijdou lidé, které teologické a spirituální otázky zajímají a kteří o nich něco vědí. Při takové příležitosti nelze dělat „základní katechezi“, člověk prostě musí vědět, o čem je řeč. Když to jsou víc společensky nebo historicky laděné otázky, opět nejde mluvit o bazálních termínech. Obracíme se na lidi s obecným rozhledem, který člověk nabude v rámci středoškolského vzdělání – to je startovní čára, kterou předpokládáme. Nejsme s to zasáhnout mladé lidi pod 18 let, protože to jsou právě ti, kteří ještě nabírají základní poznatky. Ne, že bychom nepřemýšleli, zda mladým lidem nabídnout způsob, jak něco načerpat z Dominikánské 8, ale bude to muset mít jiné formáty a jiný styl.

Je možné debatovat také o dogmatech?

Nejenom možné, debatovat a hledat jejich pochopení je naopak absolutně nutné. Dogmatem můžeme rozumět buď slovní formulaci, nebo, řekněme, dílčí pravdu víry. Protože nám nezbývá, než celý obsah nebo celou víru, celé zjevení, vyjadřovat dílčími výroky nebo uchopením dílčích pravd. Pokud jde o obsah víry, máme např. nicejsko-cařihradské krédo. To je celý seznam základních dogmat. Vloni jsme slavili výročí nicejského koncilu. Jeden z důležitých závěrů tohoto koncilu je, že Syn je soupodstatný s Otcem. Už tam se tehdy vedly debaty o tom, co to znamená. Nestačí jen vystřelit slovní formuli. Musíme jí porozumět, znovu ji promýšlet a být schopni ji obhájit: nejprve sami před sebou, pak v rámci církevního společenství, a nakonec i ve vztahu ke světu kolem nás. A v tom se neobejdeme bez nového hledání slovníku a mentálních nástrojů, kterými to chceme vyjádřit.

Jak by měla názorově vystupovat navenek církev nebo její reprezentace? Má být (a)politická nebo (ne)aktivistická?

Žijeme v lidském společenství, a to jako křesťané jednotlivci, ale i jako různá společenství. Nemůžeme být apolitičtí, to je iluze. To bychom nežili v tomhle světě. Co nakupuji, jak se rozhoduji v běžných životních situacích, jak volím – to vše vyjadřuje můj postoj ke světu. A nejen postoj – tím, jak v něm žiju, svět vytvářím. A to už je politika. Z pozice katolické církve má katolický křesťan povinnost volit. To znamená, že musí být politický. Církev jako celek nemá být stranická, ale musí být politická. Do společnosti má přinášet pohledy, principy a zásady, které jsou v souladu s evangeliem. To se děje a má dít.

Nevím, jestli máme být aktivističtí. Aktivista bude možná až tak zanícený, že přestane vidět širší souvislosti a nechá se unášet jednostranností. Na to je potřeba být opatrný, přestože připouštím, že některá témata potřebují razantnější způsob, jakým mluvit nebo jak se o ně zasadit. Ale aktivní máme být jednoznačně, protože dobro se nikdy neudělá samo. Každá dobrá věc se musí udělat – to je aktivita. A my přece máme tenhle svět utvářet. Proto musíme být aktivní. Kdybychom nebyli, mám za to, že bychom se zpronevěřili svým křestním závazkům. A Pán Ježíš je příkladem. Nebyl apolitický – v evangeliích se stavěl vůči elitám nebo politickému světu, ve kterém žil. A samozřejmě byl velmi aktivní. Nikde neseděl a nečekal, ale chodil, vyhledával, uzdravoval, mluvil a učil. 

připravil Alexander Koukol
foto: Jiří Šťástka, Dominik David, Barbara Fléglová (Člověk a víra)