Nesamozřejmost pojmu krása

Zjednodušením problému nekonečné tajemné reality, která nás obklopuje a jejíž jsme součástí, však přináší teologický problém, protože toto zjednodušení vede k představě či předsudku, že věci jsou nějak abstraktně dané. A nejhorší je, když si člověk začne představovat, že věci jsou absolutní. Pojem absolutna však vychází právě z toho zjednodušení. 

Pokud si v platónském duchu představím, že existuje něco jako absolutní věčný Bůh, absolutní pravda, absolutní krása, absolutní čas, dojdu k zajímavým výsledkům, které mají jeden drobný háček – a sice, že jsou v naprostém rozporu s realitou i s Biblí (více k tomu v knize Carla Rovelliho Řád času). 

Pokud si začnu myslet, že existuje něco jako vydestilovaný pojem krása, dostanu se do stejné situace, jako když vymyslím, že existuje absolutní pravda nebo absolutní čas. Naše realita potřebuje zjednodušení, abychom do sebe nenaráželi a neubližovali si. Ale je to jen výtvor naší mysli, s realitou jako takovou nemá nic společného. Stejně je to s pojmem věčný absolutní Bůh nebo věčná absolutní pravda nebo věčná absolutní krása. Nic takového neexistuje. Je „jen“ kontextuální relativní Bůh, pravda, krása. Proto Bible popisuje Boha jako Boha Abrahamova, Izákova, Jákobova. Ale máme tu také Boha Saulova a Boha apoštola Pavla. Je evidentní, že Bůh Saulův je jiný než Bůh apoštola Pavla po jeho obratu. Apoštol najednou uviděl Boha tak, jak ho nikdy neviděl. Bible nám nepodává vzorečky, které zjednodušují skutečnost. O to se snaží teologie. O to se snaží platonismus, který řekne: Bůh je absolutní. Krása je absolutní. Bůh je dobro, krása, pravda. Tento výrok ale nemá nic společného s realitou. Je to výrok lidské mysli, která se snaží věci zjednodušit. 

Naše realita znamená, že jsme „jen“ v kontextu a vztahu, tedy relativitě. Krása je stejně jako čas relativní a Bible stejně jako Boha popisuje i krásu v relativních souvislostech. Ve starověkém Řecku byla krása vnímána naprosto protikladně, podle toho, kdo zrovna který názor prosazoval. Proto se staří Řekové dohadovali, co je vlastně krásné. Jedna věc je krása ženy, druhá věc je krása oběti za druhé. S těmito pojmy řecké myšlení pracovalo, protože se právě snažilo o to vydestilování pojmu krása, o zjednodušení. 

V jednu chvíli přišla evropská estetika, navazující na tu řeckou, v období manýrismu s tvrzením, že dosažení krásy je záležitost kontrastu ošklivého a krásného – rozuměj souměrného a nesouměrného. A tak začali umělci klást nesouměrnosti do jinak souměrných zobrazení. Ať už architektury nebo lidského těla – jedním z takových byl např. Parmigianino (Parmigianino, vl. jménem Girolamo Francesco Maria Mazzola, byl přední italský manýristický malíř a rytec).

Bible žádný absolutní pojem krásy nepoužívá a je to moc dobře, protože to víc odpovídá tajemství reality. Můžeme však z kontextu vyčíst, co je pro biblické pisatele krásné. Je to určitě tělo ženy, na mnoha místech je krása lidského těla popisována s velikým zaujetím a něhou (nejen v Písni písní). A hned od začátku byla tato krása dávána do souvislosti s působením Stvořitele, a tedy také s jeho záměrem. Pokud je žena „kost z mých kostí“, je to proto, že v kostech je skryta naděje (proto když schnou kosti, lidé přišli o naději, viz Ez 37). Krása ženy je v Bibli vždy symbolicky spojená s prorockou vizí a hlubokou nadějí.

Je tu dále krása přírody, zvířat, rostlin. Krása hor, krása stromů, krása ovoce. I tato krása má přesah do budoucnosti, protože se dotýká krásy spojené se Stvořitelem. Krása plodů – „nalezl jsem tě pod fíkovníkem“ – v příběhu o nalezení Natanaela (J 1, 45nn) nás spojuje s mesiášským věkem. Krása stromu zasazeného u tekoucích vod (Ž 1) nás také spojuje se záchranou, která jednou přijde. Ale také se záchranou, kterou nám způsobuje každodenní čtení Písma. 

Nad Hospodinovým zákonem rozjímám ve dne v noci, pak se začnu podílet na kráse stvoření, protože jsem „jako“ strom zasazený u tekoucí vody – tak je to v Žalmu 1.

Vše živé se podílí na díle Hospodinově, a proto je krásné. Pokud bychom tedy chtěli z Bible vydestilovat něco jako pojem krása, pak bychom mohli dojít k závěru, že stvoření je krásné proto, že se podílí na dobrém díle Hospodinově. Krása tu ale nestojí jako nějaká samostatná entita bez vztahu ke konkrétní skutečnosti. Krása tělesná dosvědčuje krásu stvoření a Stvořitele.

Jestli potom někdo vymyslel, že přílišné zaměření na krásu stvoření „odvádí“ od Hospodina, je to podivný konstrukt, který v důsledku jde proti stvořiteli. Bohužel tento (dualistický) konstrukt má v dějinách náboženského myšlení hluboké působení. I na půdě židovství najdeme myšlenku, že by člověk neměl příliš dlouho hledět na přírodu, protože toto zahledění nás odvádí od slova, od textu. Na půdě křesťanství snad ani není nutné připomínat toto dualistické působení, které nakonec z krásy ženského těla učinilo hřích a působení ďáblovo. Naštěstí Bible není dualistická, a tak v ní odsouzení krásy díla Stvořitelova nenajdeme – a pokud na něco takového narazíme, je to opět v jasném kontextu různého zneužití nebo cíleného ublížení.

Domnívám se, že v našem zájmu je např. vyznání víry předávat v krásné podobě. Krása je pojem platónsko-teoretický, nachází se v lidské mysli, podobně jako představa času. Přesto se čas nějakým způsobem dotýká čistě prakticky každého z nás. Je součástí vztahu. Vyznání víry „Bůh mě má rád“ zabalujeme do písní. Proč? No třeba proto, abychom toto vyznání předali. Vyznání můžeme předat ošklivě, nezáživně, pomocí náboženské hantýrky, klišé. Ale můžeme ho taky předat záživně, krásně, originálně. Písní můžeme toto vyznání úplně shodit, ale můžeme je také pozdvihnout na novou úroveň. Tak, že si je bude hodně lidí zpívat, např. v písni M. Rejchrta. Žalmy mohou vyznání víry předávat kýčovitě, nezáživně. Mnoha lidem se však zdá, že to tak není. Krása je tak přítomná i na úrovni samotné struktury textu, nejen toho, co popisuje. 

Problém s krásou nastane ovšem právě v čase. Často se setkávám s výtkami starších lidí, že jsme opustili „kraličtinu“, je krásnější (a přesnější) než pozdější překlady. Často se setkávám s názorem mladších, že pokud budeme zpívat žalmy z Evangelického zpěvníku, odradíme mladé. Je to nezpívatelné a ošklivé. Takhle mladé lidi nepřitáhneme!

Osobně tyto výtky nevnímám jako spor krásy a ošklivosti a snad ani ne jako spor srozumitelnosti a nesrozumitelnosti. Vnímám je jako spor generační. Mladá generace prostě nechce vyznávat svou pravdu v rouše svých rodičů či prarodičů. Je v samotném řádu přírody, že mladá generace vystupuje proti té staré a považuje ji za překonanou. A teprve, když mladí zestárnou, vrací se k pokladům starých. 

Krásu můžeme vnímat tedy jako prostředek vyjádření nějaké důležitého sdělení, které je propojeno s pravdou. A přesto věřím, že jde i o víc, že jde o krásu, která člověka dokáže pohladit v srdci. Stejně jako Rejchrtova píseň nebo krásné vydání Bible. Není to fetiš? Neměli bychom jako správní protestanté kalvínské tradice mít Bible v naprosto hnusném vydání a zpívat nezpívatelné ošklivé melodie? Abychom na nich neulpěli a nestaly se nám modlou? Neměli bychom mít opravdu hnusné syrové modlitebny, abychom se mohli soustředit jen na krásu biblického sdělení? Neměli bychom bourat krásné výtvarné umění a architekturu? Ve jménu čeho? Ošklivosti? Strachu z možného upadnutí do ulpění na kráse? Ale v Bibli čteme: „Neboj se!“

Petr Turecký, farář a šéfredaktor časopisu Protestant
foto: wikipedia.org (Jörg Bittner Unna)