Nemáme šanci usnout na vavřínech

V Diakonii Západ pracuje v přímé sociální práci cca 150 lidí a ročně pomůže téměř 7 tisícům lidem. Každý z kolegů k tomuto zaměstnání doputoval jinou cestou. Někdo věděl od dětství, že chce pomáhat druhým, jiný si vyzkoušel řadu povolání a prošel různými pozicemi, až nakonec našel smysl právě v sociálním sektoru. Například Markéta Nováková, koordinátorka provozu Domova Radost pro osoby s poruchou autistického spektra v Merklíně, vyměnila výborně placené místo za pomoc druhým. Co jí denní kontakt s postiženými klienty přináší a proč by byla ráda kominíkem? To i mnoho dalšího se dočtete v následujícím rozhovoru.

Co jste původně vystudovala? 

Jsem holka z pohraničí. Narodit se v minulém režimu v sobě skrývalo mimo jiné také (ne)možnosti studia. Mým přáním bylo pracovat s dětmi, být vychovatelka či učitelka v mateřské školce. Nic z toho se nestalo, nabídka byla pouze na učilišti – výroba knoflíků, či jít do jiného kraje na malířku skla a porcelánu. Druhá volba byla „menší zlo“, a tak jsem tehdy v měsíci červnu, dávno po oficiálních talentových a přijímacích zkouškách, šla dělat talentové a přijímací zkoušky. Světe div se, vzali mě. Rok jsem byla na učilišti a jakmile byla možnost, přesunula jsem se na střední školu keramickou.

Kam jste nastoupila po škole?

Na pozoruhodné místo. Tomu dnes nikdo neuvěří. V papírových jízdních řádech jsem vyhledávala vlakové spoje celého světa. Ta práce byla úžasná, moc mě to bavilo – v duchu jsem procestovala vlakem celou zeměkouli. Pak jsem strávila taky několik let na dovolené… tedy mateřské dovolené s dvěma dětmi.

Jak jste se potom dostala do firmy na kalibraci měřidel?

Nastoupila jsem jako asistentka. Připravovala jsem podklady pro mzdy, účtovala, zpracovávala technické podklady týkající se měřidel od kolegů, kteří se vraceli z terénu. A také jsem vařila kávu. Zanedlouho mi nabídli pozici manažera kvality. To pro mě byla výzva a posun směrem vpřed. Zodpovídala jsem za interní audity a směrnice. Vždycky jsem měla ráda čísla, matematiku, fyziku, takže jsem pracovala s opravdovým zaujetím. Navíc za velmi slušné peníze. Není divu, že jsem firmě zůstala věrná 17 let. Dodnes na ni ráda vzpomínám.

Proč jste tedy přestoupila do Diakonie?

Po sametové revoluci jsem se chopila možnosti doplnit si vzdělání, o kterém jsem původně snila. Vystudovala jsem sociální pedagogiku a pak teologii služby. Velké díky patří mému bývalému panu řediteli. Podpořil mě, uvolňoval mě z práce. Přitom šlo o studium úplně jiného oboru, který neměl ve firmě využití. V souvislosti se studiem jsem začala více přemýšlet nad svým pracovním životem, jeho užitečností a smyslem. Šlo mi o to neprobendit roky na tomto světě jen tak pro nic za nic. Po 17 letech pak přišel den, kdy jsem si uvědomila, že mi moje dosavadní práce už nic nového nedává. Mnoho jsem se naučila, ale už mě to nenaplňuje. Postrádala jsem „srdce z masa“. Tak jsem si řekla, že přišel čas na změnu. Zamířila jsem do sociálu. S vědomím, že takové peníze, jako jsem brala, už nikdy mít nebudu. Věděla jsem však zároveň, že to „srdce“ v sociálních službách najdu. 

Potvrdilo se?

Ano. Nejvíce si cením různorodosti. Každý den je tu jiný. Jiné situace, emoce, lidé, klienti, činnosti. Každý den pak má skvělou dynamiku. Práce s lidmi vám totiž nedovolí upadnout do stereotypu. Přináší sebepoznání, umožňuje posouvání hranic, seberozvoj, práci s trpělivostí. Je čímsi jako nasloucháním, pochopením, týmovou spoluprací a také neustálou snahou opouštět zajeté koleje. Neustále se musíme snažit zlepšovat podmínky pro zaměstnance i klienty. Nemáme šanci usnout na vavřínech. 

A co je úplně top?

Kromě pocitu smysluplnosti je to zpětná vazba. Usmějeme se na sebe nebo si plácneme. S klienty i s kolegy. Zazní kouzelné slovo díky. Na druhou stranu řeč se mluví, voda teče a řada našich klientů se řečí neprojevuje. Naučila jsem se vnímat spokojenost i z neverbální komunikace. Úžasné také je, když se nám podaří něco posunout dál, vyřešit nějaký problém bez ztráty kytičky. To si pak s pokorou řeknete: jo, to je ono!

Jak byste popsala pro veřejnost denní nasazení vašich kolegyň z přímé péče? Je to náročné?

Práce v sociálních službách je všeobecně opravdu velmi náročná. U nás v Domově Radost a odlehčovací službě Pírko jde především o náročnou práci po stránce psychické. Naší cílovou skupinou jsou dospělí lidé s poruchou autistického spektra a s náročnějšími podobami mentálního postižení.

To tedy pro kolegyně a kolegy znamená být stoprocentně a nonstop ve střehu?

Přesně tak. Jsme pobytová služba. To od kolegyň a kolegů – máme tu i tři muže – v přímé péči vyžaduje být k dispozici 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Pracují ve dvanáctihodinových směnách. Klienty máme nekomunikující, nebo komunikující, ale s poruchou řeči, kterou je potřeba „navnímat“ a snažit se jí porozumět. Nasazení všech se nese v duchu „vytvářet klientům příjemný a bezpečný domov“, kde se dodržují lidská práva.

A je ta práce vhodná pro každého?

Určitě ne. Záleží hodně na osobnostních rysech každého člověka, psychické odolnosti, dovednostech a chuti pomáhat druhým.

Kdybyste si mohla na jeden den zkusit úplně jinou práci, co by to bylo?

Toho by bylo! Být klaunem, abych rozesmála smutné děti, lékařem, který by utišil bolest, psychologem, který by byl průvodcem při řešení obtížné situace, kominíkem, který nosí štěstí (a taky miluji pohled na střechy), být fotografem zachycující „pohyb“ i lidské emoce. A tak bych mohla pokračovat dál a dál…

Kde vidíte samu sebe za 10 let?

Ajaj! To mi bude 68 let. Takže se vidím v důchodu s dobrou fyzickou kondicí a psychickou odolností. S vnoučaty skáču na trampolíně a sjíždím tobogány. Uvidíme, ono všechno má svůj čas, jak píše král Šalomoun v knize Kazatel 3,1–8. Život se nedá uspíšit, ten má vlastní rytmus.

Barbora Uldrychová
foto: archiv Diakonie Západ