Nekostel chce být „duchovní restaurace“ ve smyslu restaurování vnitřního života

Alexandra Jacobea pochází z Brna, vystudovala evangelickou teologii, v rámci studia strávila také rok v Ženevě. Jako farářka působila nejprve deset let v Brně a od září roku 2021 je v Praze, ve sboru v Dejvicích. 

Alexandr Flek je z Hradce Králové, studoval nejprve divadelní a filmovou vědu, studium ale nedokončil a odešel pracovat jako pomocný vychovatel v dětském domově, v 19 letech prý musel ukládat ke spánku 40 dětí ve věku od tří do 18 let. Tehdy začal studovat speciální pedagogiku, nakonec ale odjel studovat biblistiku ve Švédsku, posléze pokračoval na Mezinárodním baptistickém teologickém semináři v Praze, což byl základ při tvorbě Sašova velkého díla – překladu Bible 21. století, //Bible 21//. Působil také jako pastor v několika nových křesťanských společenstvích, nyní vede nakladatelství Biblion, jehož krédem je vydávat duchovní literaturu pro 21. století. 

Sašu se Sašou spojuje služba v takzvaném Nekostele – což jsou experimentální bohoslužby pro ty, kteří z nějakého důvodu do kostela netrefí. Konají se každé úterý od 20 hodin ve známém pražském klubu Rock Café na Národní řídě.

Téma tohoto čísla je „víra a přirozenost“. Jdou podle vás ta dvě slova dohromady? Je přirozené věřit? Je přirozené jít do kostela? 

Saša J: Já jsem v tradiční křesťanské rodině nevyrostla, odmala to tedy pro mě přirozené nebylo. Je to něco postupně objevovaného, ale dnes to jako přirozené vnímám. 
Saša F: Já jsem vyrostl v ateistické rodině v ateistické zemi, rodiče byli vyhození komunisté. Víra pro mě tedy rozhodně přirozená nebyla, považuju ji za dar. Přirozené pro mě ale naopak vždycky bylo hledání nějakého přesahu – a myslím, že je to přirozené pro každého, jen to má leckdo v životě nějak odsunuté. Člověk prostě je náboženský tvor, víra je přítomna ve všech kulturách a generacích. 

Když k tomu ale přidám tu opravdu člověčí přirozenost, to jest vyhovět své lenosti, vzpomínám, jak zpíval kdysi Tomáš Najbrt – „říkám si má to vůbec cenu, když hledám zpěvník ráno v neděli, říkám si má to vůbec cenu, nebo mám zůstat ležet v posteli…“

Saša F: Pro mě to bylo a stále je o dost jinak. Než jsem uvěřil, spíš jsem ráno nevěděl, proč vstát a projít tou denní rutinou a opakovat to pořád dokola. A dnes mi právě víra dává sílu a chuť žít, určitě pro mě neznamená nějakou nedělní povinnost. 

S vámi je spojen termín „Sousaší“, výborný nápad. Jak to vzniklo? 

Saša F: Myslím, že někdy na jaře roku 2020 za mnou přišli kamarádi faráři Karel Müller a Jakub Helebrant (rozený Malý – pozn. red.), že mám zkušenost s kavárenskými a hospodskými bohoslužbami a že by měli chuť v rámci Pastoral Brothers zkusit společně něco naživo. Měli jsme společnou touhu oslovit i ty, kteří do kostela nechodí, ale Boha nějak hledají. Dát jim možnost setkat se s ním mimo církevní prostředí, ke kterému často nemají důvěru nebo je jim prostě kulturně cizí. Z téhle představy pak vzniklo právě označení „Nekostel“. Přizvali jsme ještě dalších pár kolegů, ale ještě během příprav nám došlo, že sice deklarujeme inkluzivitu, rovnost atd., ale v týmu jsme samí chlapi. Proto jsme hledali kolegyni farářku – a z toho vzešla tady Saša, která se zrovna přistěhovala z Brna do Prahy. 
Saša J: Měla jsem tady stovku nevybalených krabic, takže jsem si potřebovala vzít pár dnů na rozmyšlenou, ale pak jsem kývla. Je to jednou měsíčně, to se dá zvládnout, navíc ty naše večery děláme se Sašou dohromady, takže v Nekostele tvoříme zmíněné „kazatelské Sousaší“. Další úterky měli na starosti Pastoral Brothers, Martin C. Putna a David Balcar. 

A jak tedy zněla od Saši Fleka ta konkrétní nabídka?

Saša J: Dělat alternativní bohoslužby. Pro mě bylo důležité, aby to ty bohoslužby skutečně byly. Ne nějaká performance pár lidí. Aby v tom bylo to slavení, abychom si byli vědomi, co je to podstatné a jak to uchopit. Nehledala jsem, jak se kreativně vyžít, takových možností mám dost, šlo mi opravdu o to pokusit se vtáhnout do slavení bohoslužeb i ty, pro které naše běžné formy mají práh moc vysoko. Protože jsem sama do církve přišla zvenku, vím, jaký ten náraz může být. Že mi pak výrazně pomohla senzační kázání Štěpána Hájka, je věc jiná, ale náraz to byl. Takže alternativa ano, ale taky srozumitelnost a vzájemnost. 

A jsou to jsou tedy skutečné bohoslužby? I s modlitbami?

Saša J: Bohoslužby to jsou. I s modlitbou. A jde nám taky o to, aby na nich účastníci nějak participovali. Zkoušíme pro to vytvářet různé cesty, takže lidé třeba své modlitby nebo vyznání napíšou na lístečky a přinesou je dopředu… Často čteme modlitby Ivana Jirouse. Na závěr zazní i požehnání. Vždycky uspořádáme sbírku, ta ale není určena na Nekostel, je vždycky pro nějakou dobročinnou organizaci. Takže ano, bohoslužby to jsou. 

I s hudbou? 

Saša J: Je tam živá muzika, třeba klezmer, reggae, electro swing, blues, chodí k nám i různí písničkáři… A skoro vždycky někdo z účastníků přečte své vlastní básně. 
Saša F: Nemusí jít nezbytně o duchovní texty, kritériem všeho je jakási autenticita, pravdivost. 

Kolik lidí asi tak přichází? 

Saša F: 20 až 80, v průměru někde kolem 50. Mezi návštěvníky jsou určitě i ti, co normálně chodí do kostela a přišli se prostě na nás podívat. Ale kolik je těch takzvaně nekostelních, to my vlastně nevíme. 
Saša J: Ale rádi bychom nějaké vztahy mezi těmi pravidelnějšími příchozími zkoušeli vytvářet, chtěli bychom vytvořit prostor pro určitou míru společenství. Nekostel chce být „duchovní restaurace“, ve smyslu restaurování vnitřního života. Byli bychom ale neradi, kdyby lidé jen anonymně přišli, něco tam zkonzumovali a odešli. Jde nám o jakousi interakci. 
Saša F: Což se už i v nějaké míře děje. Po skončení programu zůstáváme v sále i předsálí, povídáme si, třeba i se skleničkou, lidé se na leccos ptají, leccos o sobě řeknou, za Sašou jakožto farářkou přicházejí i na pastorační rozhovory. 

Dá se říct, v čem se takové bohoslužby liší od těch v kostele? 

Saša J: Tak třeba už v tom, že v kostele jsem na to sama, zatímco tady kážeme ve dvou. V kostele mám kázání připraveno na papíře, kterého se v zásadě držím, ale tady je to vlastně spíš rozhovor mezi námi dvěma, případně i s dalšími, nemůžu tedy úplně dopředu vědět, jak se to vyvine. A ještě jedna věc – používám přece jen trochu jiný jazyk. U nás v kostele můžu počítat s tím, že lidé znají Bibli, vědí, o čem mluvím, rozumějí i mým narážkám; v Nekostele to tak ale není. Tam musíme být o kus víc srozumitelní, civilní. 

Řekli byste tedy, že prostředí Nekostela je přirozenější než kostel? 

Saša F: Přijde na to. Když je někomu obvyklá náboženská forma cizí, může tady zakusit bohoslužby bez onoho vysokého prahu, který už zmínila Saša – a to prostředí a forma, počínaje už třeba hudbou, je pro něj opravdu přirozenější. Na druhou stranu, když jsme se v podzemním a celkem temném Rock Café byli poprvé podívat s Martinem C. Putnou, musel si tam nejdříve zvykat – jako univerzitní profesor a evangelický kazatel je přece jenom zvyklý spíš na poslouchárny a kostely – takže pro něj to zrovna moc přirozené prostředí nebylo. A takových lidí je samozřejmě spousta.
Saša J: Pro mě je tamní prostředí neutrální. Je to útulný divadelní sálek; není to sakrální prostor, to je pravda, ale není antisakrální. Je to prostě klub v centru Prahy.

A kdybych se možná trochu drze zeptala, co to je za lidi? Víte, kdo tam chodí? 

Saša F: Jistě že některé známe, jsou lidi, někteří chodí opravdu každé úterý, jiní občas, někdo taky přijde jen jednou. Ale my jsme rádi, že se objevují další a další tváře. Někteří jsou dokonce mimopražští. 

A že by třeba někdo z nich začal chodit i v neděli do kostela? Nenechal se někdo pokřtít? 

Saša F: Jestli někdo někam začne chodit v neděli, to my moc nevíme. Víme ale třeba, že někteří dříve do kostela chodili a přestali. A teď chodí do Nekostela. Křest jsme ale zatím žádný nezažili, to ne.

A jak se to vlastně zaplatí? Pronájem v centru, to je hodně peněz, ne? 

Saša F: Provozovatelé klubu jsou k nám úžasně vstřícní; nicméně určitý pronájem jim samozřejmě platíme. Jsme rádi, že taky můžeme platit vystupujícím hudebníkům. Nechceme to dělat v režimu „hele, my jsme křesťani, tak pro nás hrajte zadarmo“. 

Tak ještě trochu teorie – budova kostela v krajině má význam, má smysl. Je to dominanta, je tam důležitá i ta věž. Když se budu držet našeho tématu, kostel patří do krajiny „přirozeně“. V tomhle smyslu ten klub přirozený není. 

Saša J: Kostel jako dominanta – to je nesporné. A není to jen dominanta, je to taky místo odpočinku, místo, kde je stín, voda – to jsem ocenila třeba na pouti na francouzském venkově, když je venku 40 stupňů… Ale to přece neznamená, že to je jediná možná varianta! Spousta kostelů a modliteben například věž nemá a žádnou krajinnou dominantu nevytváří, a přesto se tam konají autentické bohoslužby. A slavíme přece bohoslužby například v LDN nebo ve vězení. Nebo pod širým nebem na táboře. Tak proč ne tady v rockovém klubu? Takže pro mě tohle není míň kostel. 
A pokud jde o naše kostely – mně se zdá důležité, aby ten prostor umožňoval i jiné formy než jen nedělní bohoslužby. Sloužila jsem deset let v brněnském Blahoslavově domě, a tam zrovna mi připadalo dobré, že to je „dům“. Protože je variabilní. Nejsou tam lavice, ale židle. Když chcete s dětmi dělat divadlo, instalovat výstavu, tak to jde. Nebo tam zahraje cimbálka. S dětmi tam přespáváme a oni si ten prostor tím pádem přivlastňují, což je přece důležité. No a v neděli se pak sejdeme a budeme slavit. 
Saša F: Mě v tomhle kontextu napadá, jak to vypadá třeba v mešitách. Není to jen modlitebna, ale místo, kam může přijít poutník a klidně tam celý den odpočívat na koberci. Kromě modlení tam lidé spolu i normálně tráví čas, komunikují. Interiér je vznosný, krásně vyzdobený, člověku je tam ale zároveň pohodlně. Přiznejme si, že třeba u nás protestantů bývá sakrální prostor často ne moc pohostinný, spíše omšelý – na estetický dojem se často moc nemyslí. Pravidelní návštěvníci jsou tam zvyklí, ale jak takové místo zapůsobí na návštěvníka zvenku?
Saša J: V Nekostele nám na tomhle záleží. Se Sašou například nemluvíme k lidem z podia, sedíme dole mezi lidmi. Před sebou máme stolek ve tvaru kříže, Bibli, zapálenou svíčku. Nahoře na podiu jsou muzikanti, za nimi se na zeď promítají obrazy. Lidé sedí na židlích v půlkruhu, někteří u stolků, kde mají pití, co si přinesli od baru. A ten koberec je dobrý nápad, ten určitě koupíme! Ale teď vážně: chci říct, že to naše počínání opravdu poctivě promýšlíme, nechceme jen povrchně přilákat co nejvíc lidí. 

Kdyby se měly ty nekostelní bohoslužby nějak „zhodnotit“, co byste k tomu řekli?

Saša F: Na hodnocení je asi ještě brzy. Ale po roce fungování jsme vděčni, že to nezbankrotovalo. V době covidových opatření a omezení to mohlo klidně zkolabovat, a nestalo se to. První rok znamenal tak trochu rozsévání naslepo, „výkřiky do tmy“. Teď bychom rádi v Nekostele rostli i „dovnitř“, aby se stal prostorem pro určitou míru komunity. Chceme také rozšířit ekumenický záběr. Pastoral Brothers a další evangelický farář David Balcar po roce v Nekostele končí, ale přidala se k nám husitská farářka Martina Viktorie Kopecká a chceme zvát i další hosty z širšího duchovního spektra. 
Saša J: Já myslím, že i dál budeme rozsévat trochu naslepo. Ta čísla nejsou nijak závratná, ale uvědomme si, že v mnoha našich sborech je farář na plný úvazek pro daleko menší grémium. My tady zvěstujeme Boží slovo často daleko většímu počtu lidí. Pravidelně, každý týden, 40, 50 příchozích. Tak to je pro mě to „zhodnocení“. Proto chceme s Nekostelem pokračovat i do budoucna, moc nám na tom záleží! 

připravila Jana Plíšková
foto: Nekostel