Několik vzpomínek na rok 1989

Koncem roku 1988 mi Dana Němcová řekla, že pro příští rok má být jednou ze tří mluvčích Charty. Ptala se, co si o tom myslím ze zdravotního hlediska. Ujistil jsem ji, že zdravotně to zvládne. Hlídal jsem její krevní tlak, předpisoval léky, ovšem nemohl jsem nijak zmírnit její stres z výslechů a nejrůznější perzekuce. 

Nejméně od začátku roku 1989 už bylo cosi cítit ve vzduchu. Otrávenost s režimem se stávala obecnou, Miloš Jakeš v čele komunistické strany byl komická figura a snad nikdo ho nebral vážně. I straníci – alespoň ti chytřejší – věděli, že ke změně dojít musí. Jako lékař jsem samozřejmě neléčil jen disidenty. Šéf kliniky, který se snažil vycházet s lidmi z obou stran, mi občas poslal do ambulance nějakého významného soudruha. O jednom jsem věděl, že je vyšší důstojník StB. V rozhovoru jsem se ho bezelstně zeptal, jak oni, kteří jsou přece tak inteligentní a informovaní, mohou strpět v čele státu tak podivné figury, které jsou jen pro ostudu. Ten soudruh nehnul brvou a procedil mezi zuby, že situace dozrála k tomu, aby oni – tedy ti inteligentní a informovaní – vyměnili politickou moc za moc ekonomickou. Nejsem přívržencem konspiračních teorií, ale při vzpomínce na tuhle jeho větu připouštím, že události listopadu 1989 mohly být připravovány v dílně StB, pak se jim ovšem vymkly z rukou.

U Dany Němcové jsem byl mimo jiné v den, kdy se tam dokončoval text prohlášení „Několik vět“. Na místě jsem to podepsal. Pak jsem s podpisovými archy sbíral podpisy ve všech přátelských okruzích, kde jsem se pohyboval. Podpisů bylo hodně. Lidé, kteří se dosud drželi stranou, se teď podepisovali a brali tím na sebe riziko. Atmosféru dokresluje, že jeden můj přítel se dokonce urazil, že jsem mu prohlášení nedal k podpisu. Myslel si, že k němu nemám důvěru, a dotklo se ho to. Ale já ho nechtěl pominout. Jen jsem si nedělal seznamy a neodškrtával – což je snad pochopitelné – a mohl jsem tedy na někoho zapomenout.

Na podzim jsem dozrál k rozhodnutí, že s tímhle režimem už nechci mít ani v nejmenším nic společného. Nebyl jsem členem žádné „masové“ organizace kromě ROH (jednotného „revolučního“ odborového hnutí). Napsal jsem tedy stručný dopis, že „k dnešnímu dni vystupuji z ROH“. Nic jsem nevysvětloval. Kolegové z vedení odborů se divili a ptali se: „Zdeňku, co se stalo?“ Odpovídal jsem, že nic, jen už mám všeho dost. Bylo to necelé tři týdny před 17. listopadem. 

Na demonstraci studentů 17. listopadu jsem nebyl, ale byli tam syn Pavel a zeť Daniel. Došli až na Národní třídu a podařilo se jim před policejními mlátičkami včas utéct – všimli si, že jedna z postranních uliček nebyla uzavřena policejním kordonem a měli rychlé nohy. Já jsem v tu chvíli seděl na synodu ČCE. Jednali jsme o běžných církevních záležitostech, když do zasedání přiběhli mladí lidé s rozšířenýma očima a hlásili, co se na Národní třídě děje. Ihned se jednání přerušilo, zformulovali jsme protestní prohlášení a pověřili jsme synodního seniora, aby se spojil s předsedou vlády a nabídl se pro eventuální zprostředkování – shodou okolností byla naše církev zřejmě první, kdo důrazně protestoval. Synodní senior odešel s naším prohlášením a my jsme čekali na výsledek – v tichu, modlitbách a zpěvu. To byl snad nejsilnější prožitek listopadu 1989. 

V dalších dnech se konaly větší a větší demonstrace a mnohé se změnilo – už jsme nemuseli utíkat.

Zdeněk Susa
foto: 30svobodnychlet.e-cirkev.cz