Nejzáludnější pokušení je nekonat, když konat máme

Pro nás křesťany je pokušení silně spojeno s hříchem a motivem zakázaného ovoce. Co podle vás – i z hlediska filozofie – pokušení znamená? 

Musím se přiznat, že filozoficky jsem se tím pojmem zvlášť nezabýval, a pokud ano, tak spíše pojmem „pokoušení“ v souvislosti se stejnojmennou divadelní hrou Václava Havla. 

Řekl bych, že pokušení je dvojího typu, přičemž mě osobně se většinou týká to druhé. To první pokušení je aktivní – člověk je v pokušení vykonat něco, co je zlé. Ví, že je to zlé, a přesto to koná. A pak je pokušení nekonat – že totiž člověk má konat, a nekoná. To je můj hlavní problém. Je to mnohem záludnější forma pokušení, protože když člověk aktivně nic špatného proti nikomu nekoná, tak má pocit, že je všechno v pořádku. A ono to často v pořádku není. To se týká jak politiky, tak každodenního života. Jdete po ulici a vidíte člověka v nouzi. Najdete 150 důvodů, proč se vás to netýká, a můžete jít dál. Třeba se ty důvody mohou zdát docela oprávněné, ale pak tu máme případy jako z evangelijního příběhu o Samařanovi, kde toho zbitého člověka lidé minuli a nepomohli – takové už oprávněné nejsou. 

Je pokušení vždy nutně něco negativního, nebo může mít i pozitivní roli? 

V životě je to tak, že stále pácháme nepravosti, a Pán Bůh je nějak obrací v dobro. Netroufám si ale říci, že nějaká nepravost způsobila, že všechno nakonec dobře dopadlo. Domnívám se, že v samotném podlehnutí pokušení není nic dobrého. 

Zdá se mi, že pokušení je navázáno na to, že jako svobodné bytosti máme vlastní vůli a možnost volby. Je to tak? Existuje svoboda bez pokušení? 

Na to neumím odpovědět. I ten příběh o pokušení v ráji chápu trošku jinak. Ne že by tam to pokušení ochutnat ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého nebylo, ale had člověka velmi obratně pokouší pravdou. On říká: „Když to okusíte, budete jako bohové.“ To je sice pravda, ale je to zároveň porušení Božího příkazu. 

Ale já ten příběh chápu ‒ spíše než jako výklad čehosi, co se kdysi stalo ‒ jako popis situace člověka ve světě tady a teď. Jsme v situaci, kdy jsme odtrženi od Boha, protože právě k tomu vyhnáním z ráje došlo. My nyní ani nevíme, jestli Bůh je, nebo není. Tu propast nejistoty musíme překonávat vírou. A první, co je následkem onoho porušení Božího příkazu, je stud. Což znamená, že jsme odtržení od svého okolí, od přírody i od druhých lidí. Stud vyjadřuje cosi hlubokého, co se s námi stalo a za co zároveň neseme odpovědnost. 

Souvisí to nějak se svědomím? 

Svědomí se probouzí společně se studem. Křesťanské, a vůbec abrahámovská náboženství, se od těch antických liší tím, že se budují na víře. Například u řeckých náboženství je tou nosnou myšlenkou bázeň (//aidos//) z bohů. Tady se nějak stud a bázeň propojuje. Ale to už je následek našeho selhání. To, co mu předcházelo, proč člověk podlehl a zákaz porušil, o tom nám Bible nic neříká. Ale když nad tím začneme přemýšlet, tak se nám za chvíli začne kouřit z hlavy. 

Vy jste se dlouho pohyboval v prostředí politiky. Je pravda, co se o vysoké politice říká – že je to špinavá hra? Je možné dělat politiku čestně a slušně? 

Politika svojí podstatou není špinavá hra. Zahrnuje v sobě tři složky: ideje, ekonomické zájmy a mocenské ambice. Problém je, pokud nad idejemi zvítězí buď ekonomické zájmy, anebo ty mocenské ambice. Ale ambice ani zájmy z poctivé politiky nelze úplně vyloučit, protože ony samy o sobě nejsou špatné, pokud směřují ke správnému cíli. K tomu, aby člověk něco prosadil, musí přece mít mocenskou pozici vybavenou určitými pravomocemi. A to, o co v politice také vždycky nějakým způsobem jde, je zlepšení ekonomické situaci země. Ovšemže nikoli své vlastní. 

Daniel Kroupa je český filozof, pedagog a někdejší politik. Za minulého režimu byl aktivní v prostředí disentu, pořádal ilegální bytové semináře, později se stal také signatářem Charty 77. Studoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde byl žákem Jana Patočky, ale fakultu z politických důvodů nedokončil. Vysokoškolské vzdělání si doplnil až po revoluci. Po roce 1989 vstoupil do politiky – byl spoluzakladatelem a předsedou Občanské demokratické aliance, poslancem Federálního shromáždění (1990–1992) i Poslanecké sněmovny (1996–1998), senátorem (1998–2004) a poslancem Evropského parlamentu (2004). Dlouhodobě se věnuje otázkám svobody, odpovědnosti, demokracie a etiky moci. Spolupracoval s Václavem Havlem, jako člen vládní komise spolupracoval na přípravě české ústavy a Listiny základních práv a svobod. Do roku 2025 vyučoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V roce 2024 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Hlásí se k římskokatolické církvi. 

Nicméně to, co má člověka vést, jsou ty ideje. A samozřejmě záleží na tom, jestli ten cíl, který politik sleduje, je poctivý. To je velká odpovědnost, protože to vyžaduje formulovat nějakou politickou doktrínu a využívat k jejímu prosazení poctivé prostředky. Je třeba si uvědomit, že v cílech neexistuje kompromis. Naopak v prostředcích je žádoucí kompromis hledat.      

Ve všech třech složkách politiky existuje pokušení. Pokušení moci – to je špatné v okamžiku, kdy je to moc pro moc. Třeba když ten člověk nemá žádnou myšlenku, co udělat dobrého s životním prostředím, ale chce se stát ministrem a být tím pánem, který o všem rozhoduje. Pokušení v ekonomické oblasti přichází většinou tehdy, když máte nějaké vlastní ekonomické zájmy a využijete politickou pozici k tomu, abyste si sami polepšili. A pokud se týče idejí, tam je pokušením přizpůsobit je těmto mocenským či ekonomickým zájmům. Viděl jsem lidi, kteří šli do politiky se zcela upřímným nadšením, ale v momentě, kdy se do ní dostali, tak se v nich probudily mocenské i ekonomické ambice, a najednou svoje ideje začali přizpůsobovat vlastním potřebám. A takové je pokušení v politice. 

Existuje proti těmto politickým pokušením nějaká obrana? 

Problém je v tom, že z vnějšku nerozeznáte, o co komu vlastně jde. Když se ocitnete v politické hře, např. v pozici předsedy strany, na vaší činnosti najednou závisí spousta lidí, kteří vás do té funkce nominovali, a pokud vůči nim cítíte odpovědnost, tak najednou musíte bojovat o moc, i když nemáte přímou osobní ambici. Ale zvnějšku lidé řeknou: „On se dere o ministerskou funkci.“ Jde však vždycky o to, jestli máte poctivý záměr, co v té ministerské funkci chcete, nebo nechcete dělat. A zároveň se střetáváte právě s lidmi, kterým jde jenom o moc a prestiž, která s tím je spojena. Pak také existují lidé, kteří mají, řekl bych, posedlost ovládat druhé lidi, a ti svých funkcí k tomu zneužívají.      

Do veřejného života jste se zapojil už před revolucí, stal jste se mj. jedním ze signatářů Charty 77. Sama jsem minulý režim nezažila, ale odhaduju, že jedním z velkých dilemat tehdejší doby byla otázka, zda „jít s proudem“ – třeba si i s režimem zadat – a mít relativní klid, anebo se postavit na odpor a čelit nevyhnutelným následkům. Jak těžké bylo v tomto dilematu obstát? A co pro vás bylo rozhodující v tom, že jste se postavil na stranu disentu? 

Vy jste to vyhranila příliš ostře. Především neexistovala žádná povinnost, aby člověk podepsal Chartu 77 a postavil se na stranu odpůrců režimu. To, co slušný, poctivý a nelhostejný člověk měl dělat, bylo hledat způsoby, jak tu normalizační situaci zlepšovat ve svém prostředí. Velmi jsem oceňoval například různé faráře, kteří se vyhýbali konfliktům s režimem, ale svoji službu dělali velmi poctivě a neuhnuli. Ona pak mohla nastat situace, kdy před ně režim postavil to dilema takhle ostře a museli se rozhodnout. Ale to už je něco jiného. Jiřina Šiklová se snažila popsat tuhle oblast jako „šedou zónu“ – to byli lidé, kteří nebyli přímo disidenti. Ale je třeba dodat, že nebýt šedé zóny, která jim kryla záda, by disidenti nepřežili. 

Když jsem se rozhodl podepsat Chartu, tak ze mě najednou spadla tíseň. Do té doby jsem se snažil být tou nenápadnou šedou myší, které si režim nevšimnul, ale zároveň jsem dělal to, co proti režimu de facto bylo. Klíčový okamžik v tom mém rozhodnutí byl, že se můj učitel Jan Patočka stal mluvčím Charty, a já jsem byl přesvědčen, že musí cítit, že jeho žáci za ním stojí. Důsledky, jaké můj podpis přinese, jsem v té chvíli nemohl domýšlet. Ani jsem nebyl v pokušení Chartu nepodepsat. 

Ale i v disidentském prostředí hlodalo pokušení. Někteří z toho, že stojí na správné straně, vyvozovali, že si můžou dovolit chovat se ke druhým bezohledně. Někteří v tom tlaku podléhali alkoholu, jiní to řešili rozvolněnými rodinnými vztahy a podobně. 

Na druhé straně platí, že hranice mezi tím stát se agentem a spolupracovat s StB byla v mnoha případech poměrně měkká. O řadě svých přátel, o kterých jsem se domníval, že jsou pevní jako skála, jsem později zjistil, že s StB nějak spolupracovali. Vlastně jsem se na ně ani nezlobil, protože jsem měl sám zkušenost s tím, jak je těžké při výsleších odolat. Ale zklamání z lidí, kteří se pak dali vědomě do služeb StB, bylo pro mě velmi hořké a ne vždy jsem se s tím dokázal vyrovnat. 

V Evropě i po světě se objevují politici, kteří si pohrávají s pokušením nahradit demokratické zřízení autoritářským režimem. Vy sám jste v jednom nedávném rozhovoru řekl, že „zesílily protidemokratické síly ve světě a různá politická či radikální hnutí, která nenávidí svobodu a demokracii“. Jak vážné to je? A můžeme s tím něco jako řadoví občané dělat? 

Nepřátelé svobody a demokracie tu byli vždycky. Naši předkové zažili situace, které byly ještě horší. Vznikaly a vznikají situace, v nichž se obyčejný člověk velmi těžko orientuje. Dnes tu máme na jedné straně radikální levici, která nahlíží na svobodnou demokratickou společnost jako na utlačovatelský kapitalismus, patriarchální bílou společnost. A v boji za nápravu těchto nepravostí tito lidé blouzní o jakémsi lepším světě, utopii rovnosti – které je ovšem ochotná obětovat svobodu a demokracii. Na druhé straně je tu reakcionářská složka, která si uzurpuje konzervatismus, a ta se hlásí k politice síly, násilí, prosazování vlastních zájmů. Právě ta vyprodukovala ty hrůzné postavy současné politiky, jako je Donald Trump nebo u nás pan Tomio Okamura. A protože lidé mají pocit, že dnes už nejde o ideje, ale jen o ekonomické zájmy a o moc, vytvářejí tím prostor pro úspěch oligarchů, jako je pan Babiš. Těmto lidem nejde o ideje, ale jen o peníze a moc. 

Domnívám se, že je potřeba nepodlehnout pokušení tohoto falešného dilematu. Já se nechci přidat ani k jednomu, ani ke druhému extrému. Je třeba masarykovskou drobnou prací budovat společenství lidí, pro které svoboda a demokracie jsou skutečnými hodnotami a jsou ochotni se o ně zasadit. 

Dá se moc vykonávat bez pokušení jejího zneužití? 

Moc sama o sobě není něco zlého. Některé protestantské proudy, jak jsem se s nimi setkal, měly zato, že lidské zákony jsou důsledkem naší hříšnosti. To je pravda jen částečně. Týká se to např. trestních zákonů. Ale když přijedou čtyři křesťané na křižovatku a začnou si dávat přednost, tak nepojede nikdo. Přitom stačí jednoduché pravidlo a jedou všichni. Takové zákony nejsou důsledkem lidské hříšnosti, ale lidské plurality. Ani politická moc není od podstaty zlá, i politiku lze dělat poctivě. Ale je pravda, že čím větší moc, tím větší pokušení. 

Setkal jste se ve svém životě s pokušením, které pro vás bylo těžké přemoci – třeba v politickém životě? Můžete prozradit, jak to nakonec dopadlo? 

Když reflektuji svou politickou dráhu, nejhorší bylo pokušení nezajímat se o věci, o které jsem se zajímat měl. V mojí politické straně byla velká snaha sehnat peníze, a to ne vždy poctivým způsobem. Já jsem měl na starosti evropskou politiku, školství a kulturu, a hřešil jsem tím, že jsem se o tohle prostě nezajímal. Nechal jsem to na jiných, ačkoliv jsem tušil, že tam není všechno v pořádku. Pak z toho byla veřejná aféra [aféra ODA uhradit dluh neetickými prostředky z poloviny 90. let, která přispěla k úpadku této strany, pozn. red.], která padla na nás všechny. Tohle je moment, kde cítím vinu – ne v tom smyslu, že bych se jakkoliv osobně obohatil, ale profitoval jsem z toho, že strana uspěla ve volbách za půjčené peníze, a já jsem byl také zvolen. 

Váš dědeček se znal osobně s T. G. Masarykem, vy jste zase spolupracoval s Václavem Havlem. Oba jsou výrazně spojeni s prosazováním demokratických myšlenek. Je pro vás jejich odkaz i osobním závazkem? 

Ten osobní závazek k Havlovi jsem nepochybně cítil. Úcta k Masarykovi hrála v mojí rodině velkou roli. Třeba k prezidentu Benešovi už tolik ne. Tahle tradice byla v mém životě důležitá zejména v době dospívání. Moji rodiče v 50. letech přechovávali osobní věci politických vězňů, jeden z nich – když ho po Stalinově smrti pustili -– u nás dokonce bydlel. Rodiče přede mnou všechno tajili. Ale když jsem se na ně v pozdějším věku obrátil, tak v jejich jednání ten masarykovský duch nějakým způsobem přítomen byl. 

připravila Adéla Rozbořilová
foto: ARo, Anička Guthrie (Člověk a víra)