„Nejsem teolog na zahradě“

Pocházíš z Prahy, ale osud tě zavál na jižní Moravu. Jak dlouho už tam žiješ a jak se to přihodilo?

Já vlastně nejsem z Prahy, tam jsem se jen narodila. Jsem klasické farářské dítě. Když mi bylo šest týdnů, přestěhovali jsme se do Prosetína, tam jsme pobyli devět let. Pak sedm let na Valašsku a nakonec v Jimramově, odkud jsem přišla do Nosislavi. Tam jsem se přivdala a žiju zde půl života. Jsem celoživotní venkovan, jen v občance a na diplomu mám napsáno Praha.    

Jak se člověk adaptuje na venkovský život?

Nepřišla jsem z města, vždycky jsem žila na venkově. Vyrostla jsem na faře. O hospodaření jsem ale nevěděla nic. Nikdy v životě jsem nepřemýšlela o tom, že bych měla hospodářství. Ještě před pár lety bych si nemyslela, že budu mít ovce. Vždycky jsem se doma úspěšně vyhýbala všemu, co zavánělo hlínou nebo motykou. A pak se vdám do domu, který má hektar hned za stodolou… 

Na venkově jsi zřejmě zakořenila dobře. Stal se z tebe dokonce zemědělec a chovatel. Vyrábíš vlastní víno, chováš včely, paseš ovce… Mít hospodářství je přitom řehole. Ty u toho máš navíc ještě náročné zaměstnání. Co tě k tomu přimělo? 

Tak bacha, já žádný zemědělec nejsem. Ten vypadá úplně jinak. Víno a včely jsou doména mého muže, pěstujeme rajčata, ovce se pasou samy. Jsem členka jen dvou organizací: celý život v ČCE a devět let Českomoravského svazu chovatelů ovcí a skotu.

Já jsem vlastně původně ani žádné ovce nechtěla. Dvě jehňata přinesl před lety manželův tatínek, ač byla celá rodina proti. Měl sen, že bude mít ovce, tak si je pořídil. Jenže tatínek za rok zemřel a ovce nám zůstaly. Asi tři roky jsme měli jen tyhle dvě a byly s nimi jen starosti. Bylo tehdy strašné sucho, všechno sežraly, musely se stříhat…

Já se kamarádím s jedním starším panem veterinářem. Ten za mnou jezdil a vždycky mi říkal: „Marti, to je taková hloupost, nemůžeš mít jen dvě ovce, z toho není žádný užitek.“ A jednou nás posadil do auta a jel nám ukázat kamerunské ovce. Ty se mi líbily, tak jsem vytvořila registrované hospodářství a jela k Jindřichovu Hradci koupit berana a čtyři ovce. Přivezli jsme je domů, udělali jsme pro ně ohradu, a když jsme je tam vypustili, koukala jsem na ně a měla jsem pocit absolutní spokojenosti. Říkala jsem si: přesně to tady chybělo a teď to je, jak má být.

Ale záměrně jsem si vybrala plemeno, které je nenáročné: celý rok jsou venku, nemusejí se stříhat. Musela jsem si vybrat něco, co zvládnu. Mít hospodářství, to by nešlo. Nedokázala bych dvakrát denně chodit ke zvířatům, když chodím do práce.

Jak sis zahradní a chovatelské práce osvojila? Kydat hnůj nebo rodit jehňata, to nejsou úplně atraktivní činnosti. Jsi samouk, nebo jsi měla předem nějakou průpravu?    

Neuměla jsem vůbec nic. Když jsem přijela poprvé do Nosislavi na prázdniny k Ivě Samsonové (nyní Květonové; evangelické farářce), tak jsem ani netušila, jak vypadá vinohrad.

Všechno jsem si musela vyzkoušet sama, nikdo mě nikdy nepoučoval. Já samozřejmě dělám věci špatně. Sousedi by potvrdili, že oproti nim nic pořádného nepěstuju. Proto bych o sobě nikdy nemluvila jako o nějakém hospodáři nebo zemědělci. Pořád to tak nějak zkouším, jak to přichází. A mám respekt k lidem, kteří tomu tu péči a čas dají.     

Potkaly tě v začátcích nějaké horké chvilky, když sis s něčím nevěděla rady anebo se ti nedařilo? Co ti pomohlo, aby ses na to nevykašlala?

Pořád jsou chvíle, kdy si říkám, proč to všechno dělám. Kdy nemám na nic čas, nezvládám, nestíhám. Ale hodně pomáhají děti. Celkově mi to pořád nějak smysl dává. Možná geny po vsetínském dědečkovi, který taky choval ovce.    

Jsou pro tebe zahrada a zvířata spíš relax, chvíle „splynutí s přírodou“, meditace, anebo se jim věnuješ s pragmatických důvodů?

U nás doma určitě nejde o výnosy. Nemáme na to čas ani povahu. Já ani můj muž Ondřej nejsme ti, co chtějí ze všeho vyždímat maximum. Ani z půdy, ani z včel, ani z ovcí. Je to spíš hobby, relax. Jsem ráda, že můžu někam vyjít, že si můžu odpočinout.

Ale třeba když jsme si pořizovali slepice, bylo to zčásti i kvůli tomu, aby to děti viděly a vyrůstaly s tím. Aby věděly, odkud se vajíčka berou a že je to vzácnost. Aby uměly čistit kurník a další věci. To pro mě bylo vlastně dost důležité. 

V Bibli se často vyskytuje motiv pastýře a jeho oveček. Občas tak metaforicky hovoříme i o duchovních a farnících. Ty jsi ale pastýřka doslova. Pomohla ti tahle zkušenost nějak přehodnotit chápání teologie?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlela. Když člověk ty ovce, zažije s nimi spoustu věcí – od narození jehňat po úmrtí. Když ty ovce léčí, píchá jim po náročném porodu oxytocin nebo antibiotika… To tak má ale každý, kdo se stará o něco živého.

Vím, jak ovce smrdí, jak vypadá hnůj, dovedu si představit betlém nebo ovčinec. Vím, co je to čistit a stříhat paznehty. Ale takový ten obrázek pastýře s ovečkou za krkem, to je romantika jak blázen. Tak to prostě není. Je to fakt těžká práce. A jak jsem se dostala blíž k přírodě, tak asi víc přemýšlím o darech a nesamozřejmosti. Naučilo mě to velkému respektu ke zvířatům. Jsem i dost háklivá na to, když se k nim někdo chová hrubě nebo přezíravě. Pro mě jsou to živí tvorové, což jsem si dřív možná tolik neuvědomovala. Do poslední chvíle se k nim snažím chovat s citem, a možná i láskou. Ale že bych do toho cpala teologii, to asi ne. 

František z Assisi se domníval, že skrze přírodu – Boží stvoření – k nám Pán Bůh promlouvá. Souhlasíš s tím?

Nevím, jestli promlouvá, ale Pána Boha si ve stvoření hodně uvědomuju. Velmi intenzivně to vnímám s mořem. Jsem schopná na ně hodiny a hodiny zírat. V přírodě je pro mě úplně jedinečná síla. Fascinuje mě představa, že to všechno je tady už strašně dlouho. Jak všechny možné vyvřeliny různě formují a mění přírodu. Že jsem tady jako člověk jen chvilinku a jsem součást toho zvláštního velkého dění, které, jak věřím, má někdo v rukou. Tváří v tvář horám nebo moři si hrozně moc uvědomuju lidskou zranitelnost, křehkost. A taky to, jak jsme tady na zemi hosty. Podobně prožívám, když vidím, jak kvete strom. Když si uvědomím, že v něm koluje život a že po zimě zase kvete. Fascinuje mě pozorovat včely, jak jsou dokonalé a neuvěřitelně krásné.

Svojí (dobro)srdečností jsi pověstná. Dojemný byl nedávný příběh ovce Gandalfa, která se narodila s postižením. Nebýt tebe, nedožila by se rána. Tvoje péče jí život několikanásobně prodloužila. Málokdo by našel odhodlání šestkrát denně kojit jehně…

Zase ze mě nedělej světici. Myslím, že to by udělal každý, komu to není jedno. O tom ani nepřemýšlíš, to si nenaplánuješ. Byla to vzácná zkušenost. Najdeš přidušené jehně, je hnusně, zima a prší, a ty víš, že ono tam leží a umírá, tak ho tam prostě nenecháš, vezmeš ho domů. Vlastně jsme ho vzali domů umřít. Vzala jsem ho dovnitř, aby umřelo v suchu a v teple. Dáš mu trošku mleziva. To ti nedá. Ale když přežije tři hodiny, přežije do večera, do rána, tak to samozřejmě zkoušíš a děláš, co můžeš. Byl to hrozně intenzivní zážitek, protože jsme věděli, že se staráme o postižené jehně. Byli jsme si vědomi, že nejspíš nebude žít dlouho. Ale když vidíš tu obrovskou chuť žít, to byla silná zkušenost. Bylo to šest týdnů s touhle ovečkou. Pak jsme ji museli nechat uspat, protože po záchvatech už jen ležela, to už vážně nešlo. Bylo to hodně silné, dost mě to vzalo… Ale nebyla jsem v tom sama, celá rodina se starala.

K práci pastýře a hospodáře patří nejen život zvířete ochraňovat, ale také mu ho vzít. Jaký je to pocit, když máš zabít zvíře, které jsi vychovala? Jak dlouho ti trvalo, než jsi to dokázala?

Od začátku jsem věděla, že si ovce pořizujeme na maso. Domluva byla taková, že můj muž je porážet nebude, takže jsem věděla, že to bude asi na mně. Ty první beránky se mnou zabíjel kamarád Luboš. Děláme to tak, že chytnu ovci, protože ona se ode mě nechá chytit, a Luboš ji zařízne. Od začátku s ním pak stahuju, porcuju. Když jsme zabíjeli asi pátého nebo šestého berana, říkala jsem si, že to musím zkusit sama. Že to k tomu patří a nesmím být srab. Poprvé jsem byla vážně rozklepaná, ale spíš ze strachu, abych to zvíře nezabila nějak blbě. Teď už se snažím zabíjet je sama. Já na toho berana mluvím, hodně ho hladím, sleduju, kdy dodýchá. Hlavně to nechci nijak uspěchat a chci to dělat s respektem k tomu zvířeti. Je pro mě důležité mít k němu cit a úctu.

František z Assisi ve svém Chvalozpěvu stvoření vzývá přírodu jako něco nádherného. I příroda ale dokáže být krutá a škaredá. Zrovna na jižní Moravě, nedaleko od místa, kde bydlíš, se nedávno prohnalo tornádo, které poničilo majetek i lidské životy… 

K přírodě mám velký respekt. Třeba k vodě. Během chvilky ze z řeky stane velká síla. Mně připadá, že důležitý aspekt je přesně to, co jsem říkala před chvilkou – jsme křehcí. Dohnali jsme se k pohledu, že člověk znamená z celé přírody nejvíc, že toho hrozně moc zmůžeme, a ta křehkost nám přitom úplně uniká. Každý známe někoho, komu do života příroda nějak zasáhla – ať už je to nějaká živelná pohroma anebo nemoc. Proto se snažím nehrát si na nějakého megatvora. 

Říkává se, že naši předkové žili víc sv souladu s přírodou. V dnešní konzumní společnosti jsme zvyklí mít cokoliv a mít to hned. Cítíš, že se tahle potřeba propisuje i do našeho vztahu k Bohu? Umíme být ještě trpěliví?

Zdá se mi, že jsme trochu na linii, že všechno je k sehnání. Pak nás hrozně zaskočí, když něco není, když je něco těžké, když se musí něco překonat. Přemýšlím, co tohle s člověkem pak udělá. Vytanulo mi, jak jsem před časem byla na jedné biblické hodině a tam jsme probírali citát „Pán Bůh dal, Pán Bůh vzal, Hospodinovo jméno budiž pochváleno“. Uvědomila jsem si, že nejsme schopni to zhluboka a ze srdce vyznat. 

Nedávno jsme tě vyzpovídali v naší rubrice Otázka na tělo, jak si představuješ svoje stáří. „Stará, pokorná, smířená, moudrá, vtipná ženská s nadhledem…,“ to by se ti prý líbilo. Pomůže k tomu být obklopen přírodou?

Vědomí toho, že jsem součást téhle krásné, velké a věkovité přírody, mě udržuje v přístupu, abych si na nic nehrála. Tváří v tvář horám, kopcům, lesům si to uvnitř v sobě nějak rovnám. 

Patří k tvému stáří i ovce, včely a vinohrad, anebo by ses chtěla na stará kolena odstěhovat do města?

Já nevím, už si vůbec nic nepředstavuju. Zjistila jsem, že žiju úplně jinak, než jsem si myslela před dvaceti lety. Dělám úplně jiné věci, než jsem si kdysi představovala. Ale Nosislavi jsem za mnohé vděčná.

Pracuješ jako školní kaplanka, takže nepůsobíš na sboru. Nechybí ti to?

Chybí! Moc mě bavilo, když jsem mohla být částečně ve škole a částečně ve sboru v Židenicích. Farářská práce s lidmi z církve a práce v necírkevním prostředí se mi krásně propojovala. Jenomže ze zdravotních důvodů jsem toho bohužel musela nechat. A zase to souvisí s tím, co jsem říkala – vždycky jsem si myslela, že budu na sboru – a nejsem. Nikdy jsem si nemyslela, že budu pracovat ve škole – a pracuju ve dvou. Tak se to prostě snažím brát tak, jak to přichází. Ale zároveň to všechno chci dělat poctivě.

Bez sboru být vlastně neumím, takže být součást nosislavského sboru je pro mě hrozně důležité, potřebuju společenství. Už přes 20 let tady hraju na varhany, snažím se ve sboru pomáhat v rámci svých obdarování. Co bude za deset let, jestli budu na nějakém sboru farářkou – kdo ví?

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondentky