Nejprve se mi líbil ten pokoj

Jiné jsou sice škodlivé, ale ve společnosti i v církvi jsou tolerovány a málem dotvářejí image nebo kolorit společenských akcí. Třeba proto, že uvolňují zábrany. O některých drogách se ale „ve slušné společnosti“ spíš nemluví, protože jsou stále spojovány hlavně s „feťáky“ na okraji společnosti. Někdo si dokonce myslí, že křesťanského prostředí se přece tato problematika netýká. Návykové látky se však mohou stát komukoli pokušením, všechny lze zneužít nebo jejich užívání předřadit ostatnímu. Jak se žije ve víře a s Pánem Bohem, když má člověk zkušenost s užíváním drog? Jaká pokušení taková životní kapitola přináší a jaké obzory otevírá, s námi sdílel Honza. 

Nepocházím ze sociálně problematického, ale ani z křesťanského prostředí. Mezi rodinnými známými se ale často popíjel alkohol, který jsem sám začal pít od patnácti let poměrně pravidelně a dost. Mezi kamarády se objevila i marihuana, kterou jsem poprvé ochutnal, když mi bylo 16 let. To byla na dlouho moje primární závislost. Nejprve se mi líbil ten pokoj, relax, který jsem zažil. Když jsem konečně mohl vypnout a vydechnout. Nepřemýšlet s úzkostí nad stavem světa. Bez trávy jsem si pak v podstatě nedokázal představit den. Nejlépe mi bylo, když jsem od rána hulil po celý den. 

Moje užívání marihuany s sebou neslo dost problémů. Ukončil jsem kvůli tomu studium a žádnou trvalou práci jsem neměl. Občas jsem chodil na brigády, snažil se od rodičů žebrat nějaké peníze nebo se nechal pozvat kamarádem, které jsem zase pozval já, když oni nic neměli. Už tehdy jsem občas doma kradl peníze, abych měl na drogy. Občas jsem zkoušel i jiné drogy, hlavně LSD, houbičky, ale zkusil jsem i pervitin a MDMA (tj. extáze). V té době jsem říkal, že jsem psychonaut a pomocí rozšířených stavů vědomí hledám osvícení. Ale pravda je, že jsem byl v pasti.

Když mi bylo 22 let, tak jsem odjel do ciziny, abych opravdu pracoval a přestal hulit. To jsem několikrát zkoušel, ale ani jednou se mi to nepodařilo. Cizina, odlehlé prostředí v přírodě a komunita kolegů uprostřed lesů mi částečně pomohly. Ale vždy, když jsem se vrátil na dovolenou domů, tak i když jsem si plánoval, že hulit nebudu, jel jsem prostě za kamarády a hned se k tomu vrátil. Posledního jointa jsem vždy dokouřil na letišti a zase odletěl.

Po několika letech jsem vážně onemocněl a přestěhoval se domů. Na bolesti jsem dostával opiáty a po roce, když jsem si myslel, že asi umírám, tak jsem se vrátil k marihuaně a začal i stále častěji užívat pervitin. Ten byl mezi mými kamarády, kuřáky marihuany, víkendově běžný. Začal jsem chodit na taneční párty, abych si ještě užil, a zaujal mě změněný stav vědomí v taneční párty skrze tanec a hudbu. Tam jsem užíval i další taneční drogy jako extáze. Ale hlavně jsem stále častěji sháněl pervitin. Tak jsem se dostal až na ulici.

V té době jsem snad už věděl, že něco, nebo spíš někdo je. Upnul jsem se k tomu. K hledání. Až zoufalému. A Bůh se mě dotkl. Nemůžu říkat, že jsem od té doby byl v pořádku. Trvalo to ještě asi dalšího půl roku, a nakonec mi pomohlo, že jsem se vrátil zpátky do Norska. Do hotelu, kde jsem dříve pracoval. Koupila ho církev a já tam mohl pracovat v komunitě věřících lidí. To bylo asi zásadní. A i když jsem se potom vrátil domů, tak jsem se k drogám nevrátil a začal pracovat v sociálních službách poskytovaných křesťanskou organizací.

Pro vystoupení ze závislosti je nutná změna prostředí a pracovních návyků. Já jsem měl štěstí, že jsem toto měl v Norsku. Myslím, že hodně pomáhají různé komunity pro lidi se závislostí. Ale pro většinu z nich je nejdříve potřebná úspěšná léčba v léčebně, což je pro hodně lidí příliš náročné. Problém také je, že když intenzivně užíváte drogy dost dlouho, tak už trávíte čas prakticky pouze s lidmi, kteří je také užívají. Jsou to jediní kamarádi. Přestat pak znamená, že z vašeho života najednou zmizí nejen hlavní náplň vašich dní, ale že jste postaveni i před volbu – být sám doma, nebo mezi lidmi, kteří berou drogy. 

Nyní nemám pokušení brát drogy, ale vím, že kdybych byl třeba opilý a někdo mi je nabídl, tak bych to možná nezvládl. Tak se zařizuji, aby se to nestalo. Ale rozhodně nejsem bez následků. Ani tak nemyslím zdravotních, ze kterých jsem se, díky Bohu, dostal. Ale mívám braní drog ve snech. Tam se dostávám do různých stavů. Někdy jsem ve snu sjetý, jindy zas jak v transu sháním drogy. Mám v mysli spoustu obrazů a vzpomínek na hnusné situace, emoce, stavy a myšlenky, které už pryč nedám.

Neovládají mě, naučil jsem se s tím žít, ale obešel bych se bez nich. Na druhou stranu mi tyto zkušenosti pomáhají při jednání s lidmi, kteří tyto stavy právě zažívají. Mám k nim tak blíž a oni ke mně mají větší důvěru. Ví, že jim rozumím. 

V křesťanském prostředí jsem nikdy nezažil nějakou stigmatizaci a to o svých drogových zkušenostech vyprávím docela otevřeně. A za to jsem velmi vděčný. Myslím, že lidé se zkušeností se závislostí potřebují vědět, že nebudou souzeni, ale přijati. Církve mají v tomto velký potenciál, mohou pomoci lidem se závislostí nově vyplnit i tu zmizelou sociální bublinu. Někdy lidé se závislostí ztratí i rodinné kontakty a potom je dobré nabízet lidem opravdovou blízkost a vzájemnost. Možnost aktivně se zapojovat. Nikoliv naivně, ale důvěřovat jim. Dávat šance. Udržovat kontakt, když člověk se závislostí nastoupí do léčby. Tak nějak křesťansky doprovázet člověka tam, kde je.

autor si přál zůstat v anonymitě
foto: pexels.com