Nejmenším i jejich rodičům

Hrášky už jsou sklizeny. Prázdné lusky teď zeleně svítí na vrcholku kompostu. Čekají na svůj čas, kdy se k nim propracují kalifornské žížaly, aby je proměnily na úrodný humus. Přes okraj kompostu nakukují dětské hlavičky. Děti hledí na zbytky ze své loňské sklizně a ta v nich vyvolává nedávné vzpomínky na to, jak lusky trhaly, jak z nich vybíraly hrášky, dávaly je na talíř – a nakonec, odměnou za všechnu vynaloženou námahu, si na hrášcích pochutnaly. Chtěly by si to zopakovat. Ptají se, jestli by se z lusků na kompostu nedalo ještě něco vyškrábnout. Bohužel. Až zase v létě.

Horské sluníčko jasně svítí, obloha je vymetená, listí hraje všemi barvami, tak se není co divit, že děti po deváté dopoledne vyrazily ven. Kromě tří vyvýšených záhonků, kde kromě hrášků a dýní pěstují také bylinky, tu mají lanové prolézačky, dřevěné pódium a dětský zahradní domek. Vevnitř v budově zůstala jen malá Magdalenka. Je to nejmladší členka týmu, ve věku jeden a půl roku. Už spí. Přichází na šestou hodinu ranní, kdy dětská skupina otvírá. Babička ji vyzvedává v jedenáct hodin. Ostatní děti zalehnou až kolem poledne po obědě. Nejpozději si je rodiče musí vyzvednout ve čtyři.

Skoro jako jesle

V rýmařovských školkách je dostatečný počet míst pro děti od tří let. Pro děti mladšího věku je to horší. Školky je sice mohou přijímat, ale dělají to neochotně. Systém je totiž zaveden tak, že jedno dítě pod tři roky zabere místo dvěma tříletým. Poptávka od maminek, které se chtěly co nejdříve vrátit do práce, přitom byla. „Jedna moje kamarádka musela vozit dítě do školky až v Malé Morávce, což je deset kilometrů,“ říká Lucie Tvrdcová. A protože po zkušenostech z domova pro seniory a po vedení sociálně terapeutické dílny chtěla vyzkoušet něco nového, rozhodla se, že poptávku vyslyší. To z její iniciativy při Diakonii dětská skupina vznikla. Pomáhala samozřejmě paní ředitelka Marcela Staňková a ostatní kolegové.

Službu bychom mohli přirovnat k dřívějším jeslím. Ostatně vybavením se od standardních zařízení pro předškolní děti nijak neliší: šatna, dětská umyvadla a toalety, velká herna s postýlkami, výdejna jídla, zahrada. O to se postaralo město Rýmařov, se kterým má místní Diakonie dlouhodobě vynikající vztahy. Od podlahy přestavělo bývalý dům s pečovatelskou službou, kde dnes dětská skupina sídlí.

Práce s předškolními dětmi představovala pro Lucii Tvrdcovou a její kolegyně vstup na dosud neprobádané území. S žádnými zásadními problémy se ale nepotkaly. Když dorazily první děti, ukázalo se jako velká výhoda, že se pracovnice – v dětské skupině se jim říká chůvy – mohou svým malým svěřencům věnovat individuálně. Z předchozích zkušeností z Diakonie měly navíc dost empatie na to, aby se na děti a jejich různé povahy vyladily. V dětské skupině může být maximálně 15 dětí, starají se o ně vždy tři pracovnice. Jedná se o daleko lepší poměr, než bývá v běžných školkách. Rodiče to velmi oceňují stejně jako takzvanou flexibilní docházku – když některé z dětí chybí, volné místo může dočasně obsadit dítě jiné, jehož rodiče mají zájem. Osloví je pracovnice dětské skupiny. 

Dobrá příprava pro školku

Jediné poučení, na které si v rýmařovské dětské skupině museli časem přijít, je rozdíl mezi pedagogickou teorií a praxí. Neplatí, že děti podobného věku jsou si podobné i schopnostmi a dovednostmi. Pedagogická teorie popisuje průměrné dítě, jenomže v praxi je každé originál. Mladší někdy předstihují starší, aniž by z toho plynulo, že starší mají nějaký handicap. Další zkušenost z každodenního provozu ukázala, že bude potřeba upravit věkový rozptyl dětí, které mohou do dětské skupiny chodit. Nyní v Rýmařově přijímají děti od jednoho a půl roku do pěti let. Říká se, že takto věkově smíšené skupiny představují velkou výhodu, protože menší děti se učí od těch větších. Ale může to být i naopak. „Zažili jsme situace, kdy se čtyřleté dítě začalo vracet zpátky na úroveň těch dvouletých,“ vzpomíná Lucie Tvrdcová. Od nového roku proto věkový rozptyl plánují zúžit: od jednoho a půl roku do tří nebo čtyř let; to se ještě rozhodne. 

A co že děti v rýmařovské dětské skupině dělají? Hlavně si samozřejmě hrají. Jak na zahradě, tak i vevnitř k tomu mají prostoru víc než dost. Jinak se odnaučují cucat si palečky, trénují chození na toaletu, aby nepotřebovaly pleny, učí se mytí rukou vždy, když je to potřeba. U vyvýšených záhonků na zahradě zkoušejí, jaké to je být v úzkém kontaktu s přírodou. Na lanových prolézačkách trénují šikovnost a fyzickou zdatnost. 

Z rýmařovských školek hlásí, že když k nim děti z dětské skupiny přestoupí, je na nich poznat, jak jsou samostatné a jak dobře v dětském týmu umějí fungovat. 

Adam Šůra