Nejezdíme nikoho kontrolovat, spíš povzbudit

Velkým bohatstvím naší církve je její rozmanitost. V seriálu o seniorátech dáváme zaznít hlasům z jednotlivých regionů, ale také chceme podpořit myšlenku celocírkevního společenství. Jako šestý se v tomto čísle představí seniorát Poličský. Svojí rozlohou je nejmenší, počtem sborů (devět) a členů patří rovněž k nejmenším. O práci a životě v tomto seniorátu a jeho možném „rozpuštění“ v nové organizační struktuře církve jsem hovořila se seniorem a farářem v Krucemburku Markem Vančou. 

Odkdy jste seniorem Poličského seniorátu? Trvá dlouho, než člověk pronikne do agendy seniora jako úředníka?

Mně teď končí druhé šestileté období, to je 12 let. Ale ještě předtím jsem byl asi rok a půl úřadující senior z titulu náměstka seniora, protože stávající senior odešel. Tak to spadlo na mě. A v seniorátním výboru jsem vlastně byl nějakou dobu ještě před tímhle vším. Tím, že je nás v seniorátu málo, protočí se v různých funkcích postupně skoro všichni. A ne že by se někdo do funkce seniora nějak moc cpal. Jako náměstek jsem senioru Tomášovi Jirků trochu koukal pod prsty, takže jsem do úředních povinností vplul tak nějak nenásilně. Nejsem sice rozený úředník, ale vždy jsem se snažil mít věci včas a v pořádku. A na tomto místě musím vyzdvihnout ústřední církevní kancelář, která nás často upomene, i zachrání, přivře oči a nezbije nás, když něco vázne. Někteří kolegové na ústředí nadávají, ale já na ně nedám dopustit. Jako senior vidím, že pro nás dělá spoustu důležitých věcí a pomáhá, kde je potřeba. 

Co je na práci seniora povzbuzující?

Hezké je to, že máte kolem sebe výborné lidi. Co pamatuju ze seniorátního výboru, tak to byl třeba nedávno zesnulý bratr Jaromír Feltl, toho jsem si velice vážil. Pak dlouholetý seniorátní kurátor Jarda Lacina nebo senior Tomáš Jirků. Senior funguje pro kolegy faráře taky trochu jako vrba; to je někdy těžké. Chci naslouchat, pomoci, kde to jde, ale někdy to jsou věci, které mi na klidném spánku nepřidají. Ne že bych dělal nějakou velkou supervizi, na to není při vší práci čas, ale pokud o to kolegové stojí, snažím se jim být oporou.

Co je frustrující? 

Že mnohdy něco organizujete, nabízíte, a lidi to ignorují. Něco se dlouho připravuje a pak přijede pár lidí. Nebo že někdy musím sbor i napomenout. Vzpomínám si, jak jsme řešili kdysi odvody celocírkevních sbírek, které byly slabší, ačkoli byly vypsány na velice bohulibý účel. Jenže ne „pro nás“, ale pro povšechný sbor. Tak sbor všechno nepřiznal, a do celocírkevního odvodu poslal jen část. To jsem málem vyletěl z kůže, když jsem se to dozvěděl. Takové sborové sobectví je nepřípustné.

Znáte osobně všechny farářky a faráře? A stihl jste již navštívit všechny sbory? Jak probíhají vizitace?

Všechny faráře samozřejmě osobně znám, určitě jsme se několikrát navštívili, i když tomu nemůžu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. Vizitace ve sborech se odehrávají díky druhému funkčnímu období v druhém kolečku, to máme dobře zorganizované. Navštívíme bohoslužby (většinou seniorátní kurátorka Jana Brahová a já jako senior), pak vedeme rozhovor se staršovstvem a pak vezmeme faráře na oběd. Rozhovor s ním probíhá v přátelské a nenucené atmosféře, myslím, že to je ku prospěchu věci. Někdy mám pocit, že se na nás ve sboru koukají trochu jako na vrchnost, která je přišla zkontrolovat, tak tímhle se to naruší. Samozřejmě nejezdíme nikoho kontrolovat, spíš povzbudit. 

Jak vypadá práce s mládeží? Pracuje v některém sboru pastorační pracovník?

Pastoračního pracovníka nemáme. Práci s mládeží dostane většinou na starost jeden z farářů (je nás šest, někdy sedm!), mladší věkem. Ale seniorátní odbor mládeže máme, ten pracuje dobře. Snažíme se, aby na všech akcích mládeže byl nějaký duchovní – pro klid náš i pro klid rodičů, kteří své děti na tato setkání pustí nebo pošlou. Teď se seniorátní mládež těší na mladého faráře Benjamina Kučeru, který má na podzim přijít do Proseče. A on tuší, že dostane mládež na starost, když si ho vybrala. 

Máte nějaké výpomocné kazatele?

Zatím ne, ale máme naději, že zkoušky složí naše seniorátní kurátorka Jana Brahová, jinak lékárnice, která absolvovala několikaleté teologické vzdělání. To už se těšíme, protože výpomoc v administrovaných sborech velice potřebujeme.

Pořádají sbory tábory pro děti, sborové dovolené nebo něco podobného?

Na sborové dovolené kdysi jezdíval prosečský sbor, to se tam sešla taková parta nadšenců, co jim spolu bylo dobře. Ale jinak mám dojem, že lidi ve sborech o nějaké těsnější společenství moc nestojí. V Poličce dělají tábory spolu s Američany, to začal před lety Honza Dus a funguje to do dneška. Co vím, tak tábory pro děti organizuje Elen Plzáková v Jimramově a do odchodu Lukáše Klímy se dělaly tábory v Proseči. Teď jsou v Proseči bez faráře a administrátorem jsem já. Na léto plánuju komornější verzi tábora – pobyt pro pár dětí od nich a od nás v Daňkovicích. 

Vědí vůbec lidé ve sborech, k čemu je seniorát dobrý?

Jak kdo. Je nás málo, takže mnoho aktivnějších lidí už zakusilo nějakou seniorátní funkci; ať už v seniorátním výboru, v Jeronýmově jednotě, nebo v pastýřské radě. Ti moc dobře vědí, k čemu seniorát je a jak funguje. Jinak mám dojem, že lidé z běžné sborové bubliny o tom moc nevědí. Vůbec mám pocit, že povědomí presbyterů o tom, co jsou povinnosti a práva členů staršovstva, nějak klesá. Třeba že o změnu počtu presbyterů se má žádat seniorátní výbor, nebo procesní věci kolem volby nového faráře. Pokud je ve sboru farář, tak ten to zorganizuje sám. Ale v uprázdněných sborech nastává někdy problém. Po osobním kontaktu se ale většinou vše vyjasní a je po problému. Ukáže se, že seniorátní výbor není žádná vrchnost, ale pomocná ruka.

Je potřeba měnit hranice seniorátů, jak se o tom teď vede debata? Proč?

Je to potřeba, už to mělo být. Náš seniorátní výbor je pro už dlouhá léta, právě z výše naznačených důvodů. Náš seniorát je malý a personálně slabý.

Takže Poličský seniorát je adept na rozpuštění v okolních správních celcích?

Ano, je, a už se na to těšíme. Otázka je, jak to přijmou lidé ze sborů. Na seniorátní setkání budou třeba muset cestovat někam dál, než byli zvyklí. Ale organizačně to bude jednoznačně lepší.

Využívají sbory v Poličském seniorátu nabídku podpory v rámci diakonických a rozvojových projektů či Jeronýmovy jednoty? 

Ano, to je zažité dobře a zejména Jeronýmovu jednotu sbory využívají pro správu budov hojně. I peněz se vybere na Jeronýmku docela dost na to, jak jsme malý seniorát. Sbory využívají i seniorátní granty na tábory, výlety a různé menší akce. A třeba Polička využívá na větší projekty i celocírkevní DaRPy.

Funguje v některém sboru spolupráce s Diakonií? 

V našem seniorátu není žádné středisko Diakonie, jakož ani v celém Pardubickém kraji. To je zvláštní, že? Teď se buduje Domov pro seniory ve Vendolí a má velkou publicitu, i my to sledujeme a podporujeme, ale ačkoli je to blízko, je to už Brněnský seniorát. A Pomněnka v Novém Městě na Moravě, domov pro lidi s Alzheimerovou nemocí, která se bude brzo otvírat, je zase už seniorát Horácký.

Čím byste Poličský seniorát charakterizoval? Mají sbory něco společného?

Sbory jsou spíše menší, vesnické. Společná jim je jistá uzavřenost, lidé nejsou náchylní k rychlým změnám. Například než se před lety podařilo prosadit sborové kafe! Nebo že sborové účetnictví musí být podle předepsaných pravidel, a ne na koleně! Prostě vysočinská nátura. S tím se musí počítat. Odměnou jsou pak o to pevnější vztahy, když se to povede.

A co Poličský seniorát nabízí ostatním? 

Je tu hezky, přijeďte k nám! Středisko v Chotěboři máme na území krucemburského sboru, i když je to středisko celocírkevní. Takže náš sbor ani seniorát s ním vlastně nemá mnoho společného. Přesto ale má, správce střediska a předseda kuratoria je Jarda Lacina, náš bývalý dlouholetý seniorátní kurátor.

O čem ještě můžeme mluvit? 

O tom, že je důležité mít své koníčky, dbát o duševní hygienu. Mně brání před vyhořením záliba v hokeji, jsem velký fanda pardubického Dynama. Když je to možné, jezdím na jejich zápasy, kde se odreaguju od všeho, co mám naloženo ve sboru, seniorátě i církvi.

Daniela Ženatá
foto: D. Ženatá a ARo