Nejen vírou živ je člověk

Co na poli, to na jazyku

V minulosti bývala strava na venkově poměrně jednotvárná. Rolníci a jejich rodiny se živili z naprosté většiny pouze potravinami z vlastní zemědělské produkce, která byla podmíněna klimatickými podmínkami a stupněm hospodářského rozvoje. Jiné možnosti měl sedlák v úrodných nížinách jižní Moravy a naprosto odlišné obyvatelé chudších horských oblastí. Celkově však můžeme říct, že se nejčastěji jedla jídla uvařená z brambor, zelí, luštěnin, obilnin, mléka a vajec, doplňkově se konzumovalo ovoce, zelenina a houby. Maso bylo na jídelníčku v bohatších domácnostech maximálně třikrát do týdne, častěji však pouze dvakrát nebo v chudých domácnostech jen jednou – v neděli. Vliv měla pochopitelně sezónní dostupnost jednotlivých surovin, jiné možnosti byly např. v době zimních zabíjaček, odlišné v létě, kdy bylo dostatek čerstvého ovoce, nebo brzy na jaře, kdy naopak suroviny často docházely. 

Postní období bylo v minulosti všeobecně dodržováno a to jak u katolíků, tak evangelíků a pravoslavných. Půst se držel v adventu, před Velikonocemi, o tzv. suchých dnech, které se světily čtyřikrát do roka a pak v některé další zvláštní dny. Mimoto se celoročně držel půst od masa ve středu a v pátek. Postupem času se přísné postní předpisy v katolické církvi zmírňovaly. Evangelíci od postů zcela upustili, ačkoliv řada z nich je v určité dny dobrovolně zachovávala.

Hodně mouky, málo tuku

Postní jídelníček tvořily především husté zasmažené polévky, např. fazolová, kmínová nebo zelná, doplněné moučným jídlem, zpravidla sladkým (knedlíky, tašky–pěry, vdolky, buchty), ochuceným nejčastěji povidly, mákem nebo ovocem. Vyloučení masitých jídel se ve dnech přísného postu vztahovalo i na používání živočišných tuků. V kuchyni se tak využívaly tuky rostlinné – v našem prostředí se jednalo o oleje, které se podomácku získávaly z konopného semene, lněného semene nebo máku, někde se tlačil také olej ze švestkových pecek nebo z bukvic. Později rostlinný olej nahradilo máslo, které se v letních měsících, kdy ho bylo dostatek, přepouštělo a uchovávalo v hrncích.

Nejvýznamnější svátky církevního roku často provázela specifická jídla a zvyklosti. V celém předvelikonočním týdnu se jedlo velmi skromně. Na Zelený čtvrtek se v katolickém prostředí pekly jidáše – pletence z kynutého těsta, symbolizující Jidášovu oprátku. Velký pátek byl dnem přísného půstu, nevařilo se a strava, pokud nějaká byla, sestávala pouze z chleba a sýra.

Bylinky, jehněčí, vejce

Velikonoční jídla byla často doplňována jarními bylinkami, např. libečkem, kopřivami, popencem, které se přidávaly zejména do nádivek. Tento hojně rozšířený pokrm se připravoval z množství vajec, housek a uzeného masa a podával se na Bílou sobotu nebo až na Boží hod. Celkově byla strava o velikonočních svátcích bohatá, často zahrnovala maso z jehňat, kůzlat nebo holoubat a sváteční pečivo z pšeničné mouky. 

Specifické postavení mají v rámci Velikonoc vejce jako prastarý symbol života. Ačkoliv jindy během roku se jimi šetřilo, o Velikonocích se používala ve velkém množství nejen do jídel, ale také jako dar koledníkům nebo dar z lásky. Nikdy, ani v případě barvených a malovaných vajec, se ovšem nejednalo o vyfouknutá vejce, ale vždy o vejce vařená nebo syrová.

Zcela jiná tradice je však zaznamenána v Javorníku na Slovácku. Místní obyvatelé kalvínského vyznání slavili Velikonoce vysloveně jako svátek duchovní. Na Velký pátek se nevařilo a obědval se pouze chléb. Stejně tak na první svátek velikonoční, kdy se jedla tzv. baba, velká bábovka z kynutého těsta, upečená před svátky. Ani další dny se nepřipravovala žádná zvláštní sváteční jídla. Důvodem byla jednak skromnost, ale také skutečnost, že na vaření zkrátka nebyl čas. V tyto velké svátky, kdy se vysluhovala večeře Páně, trvaly totiž bohoslužby dosti dlouho. Doma se pak přes poledne zpívalo z kancionálů a odpoledne se chodilo na nešpory. Na první svátek velikonoční se zdejší rodiny ani nenavštěvovaly, neboť by se to pokládalo za neslušné.

Štědrovečerní oplatku dostávali lidé i dobytek

Velký význam měla vánoční štědrovečerní večeře, jejíž složení a podoba se v jednotlivých oblastech lišila, v základu však má shodné rysy. Důraz býval kladen především na hojnost, a to jak v množství pokrmů, tak v počtu jejich druhů – právě tato mnohost měla předznamenat dostatek jídla i úspěch v zemědělském hospodaření po celý zbytek roku. Téměř na celém Slovácku bylo zvykem zahajovat večeři oplatkou, potíranou medem. 

Oplatka se zapečeným petrželovým listem byla připravena také pro dobytek. Po ní následovala polévka – čočková, hrachová, fazolová nebo zelná. Zatímco katolíci měli polévku bez masa, v evangelických rodinách se do ní přidávalo uzené maso nebo klobása. Dalším chodem byla krupičná kaše s medem, vařené sušené ovoce a pupáky – buchtičky spařené mlékem, sypané mákem a slazené medem. K tomu čerstvé ovoce a ořechy. Ryba, bramborový salát a cukroví se na zdejší štědrovečerní tabuli objevily až po druhé světové válce. 

Popsané tradice představují pouze letmý pohled do způsobu života našich předků. Tradice související s jídlem jsou na Moravě velmi pestré a různorodé a není možné je shrnout stručně. Každopádně lze konstatovat, že většina z nich je již dnes minulostí. Pouze v některých rodinách se dodnes alespoň částečně udržují, často právě v souvislosti s náboženskými tradicemi a živou vírou. 

Petra Hrbáčová, vedoucí Centra hmotného kulturního dědictví, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici, mezititulky redakční
foto: David Rájecký (archiv NÚLK)