Neděle věčnosti v Boskovicích

Přicházejí nejen jádroví členové sboru, ale i lidé z širšího okruhu či neevangeličtí přátelé, kteří jsou s námi nějakým způsobem spojeni. Nebo byli spojeni s někým z jedenácti jmen, která si připomínáme. Právě tolik blízkých nás za poslední rok opustilo. Zapalujeme ale i dvanáctou svíci – za někoho, na koho jsme mohli zapomenout, a zároveň symbolicky za všechny ostatní, od jejichž odchodu uplynul již delší čas, ale my jim vzpomínku chceme věnovat.

Jména zemřelých jsou v našem kostele napsána na bíle natřených kamenech – tento zvyk jsme převzali z nizozemské protestantské tradice a do našeho sboru ho přinesli naši členové Marja a André Knolovi, kteří se k nám před několika lety z Nizozemí přistěhovali. Zvyk vychází z textu ze Zjevení: „Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.“ (Zj 2,17) Scéna s kameny je doplněna obrazem žebříku jako symbolu naděje na vzkříšení – jde o biblický odkaz na Jákobův žebřík a nám evokuje také píseň Blíž tobě, Bože můj, často užívané na pohřbech, v níž se tato symbolika používá.

Před Nedělí věčnosti kontaktujeme rodiny s osobním pozváním, případně ty okrajové navštívíme. Přicházejí celé rodiny, účast je velká. „Výhodou tohoto rituálu oproti pohřbu je sdílení smutku a hlavním významem obřadu je naděje proti smrti a naděje na shledání či sjednocení u Boha,“ říká farář Jiří Bureš.

Ten zahajuje kázání slovy: „Jsem rád, že dnes můžeme společně vzpomínat na naše zemřelé, na naše blízké. Evangelický zvyk slavit poslední neděli v církevním roce s touto vzpomínkou je starý pouze asi 300 let. Jeho vznik podnítily napoleonské války, kde bylo přes rok mnoho padlých a poslední neděli se připomínala jejich jména. A této neděli se říkalo Totensonntag, neděle mrtvých. Křesťanská víra se však neupírá k uctívání předků, nýbrž k naději na plnost Božího království. A tak se brzo rozšířilo jiné označení, ne už Neděle mrtvých, ale Neděle věčnosti. Nebo také Neděle Božího království. Což mnohem lépe vyjadřuje, že se ve vzpomínce nedíváme dozadu, neupínáme se k tomu, co bylo a už není – ale paradoxně se obracíme dopředu: Kristus znovu přijde, aby vše obnovil. I nás, i naše blízké. A my se – snad, doufáme, toužíme po tom – my se znovu shledáme. V jeho společenství. V Boží náruči.“ Dodává, že vzpomínkou projevujeme naději, že vztah je silnější než smrt.

Po kázání pozůstalí přicházejí a u jednotlivých kamenů se jmény zapalují svíčky. Jména se také předčítají. „A přece vyslovíme jejich jména s důvěrou, že nejsou a nebudou zapomenuta. Bůh jejich jména zná, on si je povolal k sobě, do města světla, kde není bolest, ani pláč, ale plnost radosti a pokoje. Dnes jsme odděleni, ale máme naději, že se s nimi shledáme v Božím království,“ zaznívá při obřadu.

Na konci bohoslužeb si lidé kameny se jmény svých blízkých berou a odnášejí si je na památku. Ještě předtím zazní také modlitba, jejíž autorkou je Sylwia Bukowski:

Tomáš Trumpeš, FS Boskovice