Nebudeme se bát

Strach je velké biblické téma. Člověka sevře vzápětí poté, co svévolně sahá po poznání dobrého a zlého. Na Hospodinovo „Kde jsi?“ odpovídá: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3,9–10) Zdá se to tak pochopitelné. Nahota znamená zranitelnost. S ní přichází strach a touha se skrýt, ochránit se. Jenomže nazí byli člověk a jeho žena ještě předtím a nebáli se. Nikoli tedy nahota, ale nedůvěra vyvolává strach. 

Proč je Žalm 23 tak známý a silný? Ne-li právě pro svůj vzdor proti strachu? „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi…“ (Ž 23,4) A proč nás tak oslovuje vánoční poselství? Ne-li pro andělské: „Nebojte se, neboť aj, zvěstuji vám radost velikou“ (L 2,10)? 

Co tím myslím, když řeknu: „Nebudeme se bát“? Přiznávám tím nejprve, že teď se bojíme. Není lehké si vlastní strach přiznat. Máme totiž strach ze svého strachu. Strach je nepříjemný. V pastoračním rozhovoru přímá otázka „Čeho se bojíte?“ chce hodně odvahy a vzájemné důvěry. Strach často máme, ale utíkáme od něj, překrýváme ho horečnou činností, zaměstnáváme svou mysl a své smysly zábavou nebo starostí o druhé, o svět, jen abychom se mu nemuseli podívat do tváře. A přece je strach přirozený, patří k životu a má svou zdravou pozitivní funkci. Upozorňuje nás na naše možná ohrožení. Říká něco o nás, co bychom měli slyšet. V tomto smyslu je dobrý rádce. Nebudeme se bát svůj strach si přiznat. Nebudeme se vyhýbat pravdě o nás samých. Svůj strach budeme důkladně zkoumat. 

Námořníci na potápějící se lodi

Čeho se vlastně bojíme? Slýchám často hlasy: „Bojíme se, jestli přežijeme.“ Jestli přežijeme jako farní sbor, jako evangelická církev. Ubývá nás, jsme pod ekonomickým tlakem nebo vyhasíná naše víra? Čeho přesně se bojíme? Co znamená tento strach o přežití? Bojíme se, že skončí náš farní sbor, ztratíme samostatnost? Anebo, že tu nebudeme mít placené farářské místo, nebudou se konat nedělní bohoslužby? Nebude nikdo, kdo by shromažďoval děti, dospělé, kdo by pečoval o naše společenství? Ztratíme svého pastýře? Anebo se vytratí z naší obce, z téhle společnosti cosi, co reprezentovalo křesťanské hodnoty? Nebo se bojíme, že ztratíme víru? Ztratíme Boha? Možná jsou v nás ještě další vážné strachy, pochybnosti a otázky. Nevím. Nechci od těchto mnohdy pochopitelných a reálných obav utíkat. Chtěl bych o nich mluvit. Máme-li strach, zkusme mu porozumět. Zkoumat, zda je přiměřený realitě. Musíme přitom odlišovat fakta od fantazií. Být si vědomi toho, že „strach má velké oči“, že totiž dokáže použít naši představivost, aby narostl a ovládl nás. 

Podívám-li se na svou církev, realitou jsou tvrdá data o zvyšujících se nákladech, tenčící se členské základně, nedostatku farářského dorostu. Nemáme však data (a jsou obtížně zachytitelná) o duchovním stavu církve, o míře víry, naděje, tvořivosti. (Také duch ovšem patří k realitě. Není dokonce tím podstatným?) Může nám něco o víře, obětavosti a akceschopnosti v církvi naznačit nedávná zkušenost s tím, jak sbory a jednotlivci přijímali ukrajinské běžence? Víme o tom, kolik dětských táborů organizují jednotlivé farní sbory nebo skupiny nadšenců? 
Strach námi může pohnout nebo nás ochromit. Strnout, nehýbat se je jednou z přirozených reakcí na vnější ohrožení. „Dělat mrtvého brouka“ může být v přírodě celkem úspěšná strategie. Je to pokus učinit se neviditelným pro případnou hrozbu. Snad k nejhoršímu nedojde, snad nás hrozba mine. 

Církev je v pokušení si tento ochromující strach spojit s údajnou důvěrou v Boží ochranu: „Nic nehrozí a nemusíme nic dělat.“ Jsme v téhle situaci? Možná bychom se měli zamyslet na Jeremiášovými slovy: „…od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není.“ (Jr 6,14) Neochota ke změně a strach ze změny jsou přirozené. Tak se dostáváme do situace, kdy se na jedné straně obáváme budoucnosti, ke které směřujeme, na druhé straně se však zároveň bojíme své směřování změnit. 

Je dobré tedy zkoumat svoje strachy, přiznat si je, poznávat realitu a volit přiměřenou reakci. Reakcí na strach (kromě „mrtvého brouka“) je zpravidla útok nebo útěk. Pokud zůstaneme např. u zmíněného strachu o přežití církve, takovým útěkem může být odchod z církve, hledání jiného společenství či jiné víry. A útok? Že by třeba misijní úsilí? Snaha zvrátit nepříznivý vývoj tím, že získáme nové členy? Ta snaha může ovšem působit poněkud křečovitě. A především, ono je nějak cítit, když motivací je vlastní strach. Psi vědí, jaký pach vydává vystrašený člověk. Nebude se taková „misie“ podobat marnému úsilí najmout námořníky na potápějící se loď? 

Strach v nás

Strach je tedy špatný pán. Podívejme se svým strachům do tváře, prozkoumejme je, ale nenechme se jimi ochromit ani ovládnout. Nechat se opanovat svým strachem vede ke špatným rozhodnutím. Napadá mne celá řada biblických příkladů, zvláště z pašijního příběhu: Rozhodnutí velekněží odstranit Ježíše, aby „zachránili lid“, Pilátův soud, kdy Pilát ze strachu před vyhrožováním velekněží a křikem davu pošle na smrt nevinného. Zmínění by si přitom ani nedokázali přiznat, že jednali ze strachu. (Petr zapřel také ze strachu, ale aspoň si jej poté přiznal a nad sebou plakal.) Své strachy si musíme připustit, ohmatat, a poté jim čelit. Tak třeba nerozumím obavám o tradiční rodinu, které někteří projevují v souvislosti s uzákoněním stejnopohlavního manželství. Jak by mohlo stejnopohlavní manželství ohrozit heterosexuální vztahy? Lidé homosexuálně orientovaní nedokážou žít ve stabilním heterosexuálním svazku a lidé heterosexuálně orientovaní přece nemají důvod vstupovat do homosexuálního manželství. Co je to tedy za strach? Není to náhodou tak, že heterosexuální vztahy, „tradiční rodiny“ jsou už dávno ohroženy a dávno v krizi? Jenže jsme (heterosexuální většina) se báli o tom otevřeně mluvit, připustit si své (heterosexuální) problémy, řešit je? Není to náš strach zabývat se skutečnými vlastními problémy, co nás vede k tak vehementnímu odmítání stejnopohlavních svazků? 

Nezakopat hřivnu

Strachu v nás je dnes plno. A mnoho důvodů ke strachu je kolem nás. Strach z budoucnosti tu byl vždy, nyní je však silnější než kdy jindy. Politická situace ve světě, válečný konflikt tak blízko nás, klimatická změna, energetická krize, nedůvěra v rozum, v technologie, v demokracii, rozpad konceptu společných lidských práv… Jeden z našich školních kaplanů říká: „Mladí nemají naději pro tento svět.“ Stalo se to už někdy? 
Nevíme, jaké strachy nás ještě potkají, přepadnou. Až přijdou, přivítejme je, ohmatejme, přemýšlejme, co nám signalizují, ale nepodléhejme jim. A nebojme se ani strachu z vlastních chyb a selhání, ze svých slabostí a nedověry. 

Motivací našeho jednání nesmí být strach, nýbrž víra. V podobenství o hřivnách (Mt 25,14–30) ten, který selhal, sám podává vysvětlení: „Bál jsem se.“ Zatímco ten, který obstál, věřil svěřené hřivně, nebál se dát ji z ruky, pustit ji do života. Jak na tento text kážeme? Je naše kázání postaveno na strachu? Podívejte se, jak ten služebník špatně skončil, a proto nezakopejme svou hřivnu!? Anebo postavíme do popředí příklad dobrého služebníka? Věř evangeliu, pusť je do života!?

Bázeň před Bohem

Bible s motivací strachu samozřejmě pracuje. Můžeme v ní číst varovná slova o soudu, o zavržení, můžeme tak rozumět Desateru. Kniha Přísloví zná a propaguje tělesné tresty ve výchově a ty nejsou cizí ani novozákonním svědkům. Pojem „bázeň před Bohem“ je přece legitimní a hněvivá tvář Boží vystupuje z mnoha příběhů. A přece, přinejmenším od dob Martina Luthera můžeme vědět, že tohle je slepá ulice. Luther nejprve prožívá strach z Boha a je hnán úsilím vést správný život z obav o vlastní spásu. Dostává se však do stále hlubší tísně, dokud se před ním neotevře prostor Boží milosti.

Bázeň před Bohem není strach z Boha a jeho trestů, nýbrž je to úžas, který v člověku vzbuzuje setkání s milostí a láskou. Vidíme tuto bázeň na Petrovi, jak reaguje na zázračný rybolov při svém prvním setkání s Ježíšem: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.“ (L 5,8) Kde chybí tato svatá bázeň, protože církev bere milost příliš samozřejmě, anebo dokonce tak, jako by na ni měla nárok, tam chybí tento radostný úžas a spolu s ním motivace, síla, víra. Důvěra v Boha je víra – nikoli, že „to dobře dopadne“ (případně dobře a brzy), nýbrž důvěra, že o Boží věci, o evangelium je možno se opřít. Naděje nepotřebuje žádný důvod, žádný materiální základ. Naděje žije ze svého vlastního (Božího) zdroje.

Pavel Pokorný, synodní senior ČCE
(zkráceno a upraveno, co zaznělo u Studánky Páně 28. 8. 2022), mezititulky redakční
foto: pexels.com