Nebeské klenbě blíž

Hana Matějková pochází z malé vsi od Lanškrouna, její muž je z Ostravy. Oba studovali zahradní a krajinářskou architekturu na zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Lednici; teď žijí spolu s dvěma malými dětmi, Jonášem a Ester, poblíž Břeclavi, v malé osadě s pěti domky, hned vedle jedné ze „svých“ kaplí. Daniel má svůj ateliér a na univerzitě v Lednici také vyučuje. 

S kaplemi je bytostně svázán spolek „na Okraji“, na jehož vzniku mají manželé zásadní podíl; vznikl z popudu skupiny přátel, kterým šlo o to, velmi obecně řečeno, zprostředkovat lidem z krajiny prožitek a prohloubit k té krajině osobní vztah. Však se i slovo „krajina“ z názvu spolku vynořuje, ne? A zároveň je to něco „na okraji“ naší pozornosti. 

Jak jste se k tomu uměleckému pohledu na krajinu a ke vzniku spolku vlastně dostali?

V Lednici moc kultury není, a tak jsme hodně času trávili v okolní krajině, což jistě souviselo i s naším studiem. Chtěli jsme na určité věci v krajině poukázat, a to netradičně, uměním v krajině (landart). Začali jsme drobnými uměleckými intervencemi, které měly na něco upozornit – buď na nějaký problém, nebo naopak na určitou hodnotu, kterou jsme chtěli vyzdvihnout. 

Co může být taková drobná intervence? 

Tak třeba v lužních lesích okolo Lednice se vyskytují periodicky zaplavované tůně. Zaplaví se na jaře a na podzim, přes léto a zimu bývají vyschlé. Sucho v krajině je dnes velké téma, a tak nás napadlo s tímto prvkem něco dělat. Okraj hladiny jsme tedy na jaře zvýraznili žlutými květy zlatého deště. Tím jsme poukázali kolemjdoucím na významnost těchto prvků v lužní krajině. Zajímavé bylo, že následující rok přišlo takové sucho, že se tůně nezaplavily ani na jaře. Pořídili jsme proto srovnávací fotky, které upozornily na to, co se s krajinou děje. 
Nebo jsme třeba dělali vtípky pro zemědělce – jeden balík slámy jsme ovázali červenou mašlí: „dar země“. Traktorista, který pak balíky sklízel, měl překvapení. Obecně by se dalo říct, že chceme lidem zprostředkovat jiný úhel pohledu na věci, které jsou jim všední, a tím prohloubit vztah k místu, kde žijí. 

Jestlipak se k vám dostane od lidí i nějaká reakce? 

Tvorba v krajině je často anonymní, lidé nás u toho nezastihnou, takže zpětnou vazbu máme až na pořízené fotografie z děl. Kladná odezva byla ale na projekt 100 houpaček pro krajinu. Nápad vznikl tak, že jsme si uvědomili, jak je spousta krásných míst „zaplevelena“ informačními cedulemi, které častokrát odpoutají pozornost od místa samotného. Přitom by stačilo si v místě sednout a rozhlédnout se. Proto vznikla myšlenka houpačky – jednoduchého hravého prvku, který láká k zastavení. Houpačky jsme rozesílali zadarmo, jelikož jsme lidi chtěli motivovat, aby si sami vyhledali místo, kde houpačku pověsit. A mělo to ještě další rozměr – když už houpačku člověk někam pověsí, začne se pak o místo starat, třeba pod ní pravidelně seká trávu. Máme mapu celé republiky s místy, kde houpačky visí. Poslali jsme jich přesně 100. 

A kde na ty houpačky vezmete peníze? Nebo vůbec na svou práci? 

Na houpačky jsme udělali crowfundingovou kampaň, na kterou přispívali lidé sami, vybrali jsme částku, která stačila na materiál i zasílání houpaček. Na malé umělecké projekty finance nebyly potřeba. Stromové kaple jsou věc individuální, většinou se stromy zaplatí pomocí adopce – rodina adoptuje kontrétní strom, který zaplatí. Jinak se na financování podílí obec nebo vlastník pozemku.

Kolik lidí ve vašem spolku je? 

Začínali jsme v šesti, ale kamarádi se nám rozprchli a založili rodiny, což je přirozený vývoj studentských spolků. My jsme založili také rodinu, energie jde tudíž trochu jiným směrem. Naše tvorba už není tak živá, ale snažíme se v tom s manželem v rámci možností pokračovat dále, jelikož v tom stále vidíme smysl. 

To, co děláte, je svým způsobem jedinečné. Nikdo jiný nic takového nedělá? 

Pohybujeme se na rozhraní dvou oborů – krajinné architektury a umění. Jistě je spousta umělců, kteří v krajině tvoří. My se od nich ale lišíme tím, že naše umění je, jak se říká, aplikované – chceme uměním něco konkrétního sdělit. Upozornit například na nějaký problém nebo hodnotu. Tím balancováním na hraně mezi dvěma obory jsme možná odlišní. 

Jak jste přišli na myšlenku těch stromových kaplí? Jaká je to idea? Jaký je jejich smysl? Má to být opravdu kostel? 

Idea byla vytvořit novodobý sakrální prostor v krajině. Sakrální objekty v krajině mizí. Pro příklad – v Sudetech, v zaniklé osadě ve východních Čechách stávala kaplička. Přežila dokonce i komunismus; ale v roce 2007 se zastupitelstvo rozhodlo kapli zbořit. Ale člověk tu kapličku stejně poznal – podle dvou lip a postranních jírovců, které lemovaly obrys původní kaple. Stromy, které nesou paměť. Tak právě zde myšlenka stromových kaplí vznikla. Náš národ je dost ateistický, ale ne neduchovní. Kostel nebo kapli mají lidé často negativně spojeny s církví, s institucí. Stromová kaple přináší otevřený prostor bez stěn, bez bariér. Vstoupit může kdokoliv – věřící, nevěřící, hledající… 

A navíc teď, v době koronaviru, to má ještě jeden význam – do kostelů se nesmělo, ale na venkovní prostory se omezení nevztahovala. Takže v naší kapli jsme mohli pořádat pravidelně bohoslužby a lidé to uvítali. 

Když jsem ale na ty fotografie koukala, připadalo mi, že to vlastně moc jako „stavba“ nevypadá.

Stavbu to imitovat nemá, má to vytvářet prostor. Stromy jsou živý organismus, který roste a mění se. A tím roste i kaple. Myšlenka je taková, že kmeny stromů budou jednou tvořit sloupoví a koruny se propletou a vytvoří nebeskou klenbu. V plné kráse to ale uvidí až další generace. Kapli vnitřního ticha v Bílých Karpatech vysadili asi žáci tamní školy. Až jim bude např. 60, bude jejich kaple už majestátní. Je to taková odpověď na pomíjivou a rychlou dobu. Kapli ve hvězdách, u které bydlíme, se nám podařilo opatřit i mobiliářem – lavicemi a kazatelnou. Kaple je díky tomu více zabydlená a dostala bohoslužebný rozměr. Pořádáme jednou měsíčně ekumenické bohoslužby pod širým nebem, kam zveme kazatelé z různých církví z Břeclavska. Ale rádi zveme i jiné lidi, kteří mají dar slova. Pořádali jsme Noc kostelů, o Vánocích byla půlnoční bohoslužba i s koncertem. Měli jsem tu křty a letos bude i svatba. A přes zimu nás hřejí ohně, které jsou přímo v kapli. 

Kolik těch kaplí už u nás je? Kdy vznikla první? 

První kaple vznikla na hřebenu Bílých Karpat v Nové Lhotě v roce 2016. Zatím jich je šest, my jsme se osobně podíleli na čtyřech. Teď zrovna se u jedné tvoří koncept, je v Praze, v Libni, na dvoře evangelického sboru. 

Jak vůbec získáte pozemek? 

To je různé. V Nové Lhotě v Karpatech jsme starostovi popsali svoji myšlenku, která se mu zalíbila a sám pro nás od vlastníka vykoupil pozemek. V naší kapli Ve hvězdách pozemek patřil sousedovi a sám inicioval, aby kaple vznikla. V současné době již pozemky nehledáme, ale čekáme, kdo nás osloví se zájmem o kapli a pak pomáháme, aby mohla na jejich pozemku vzniknout. 

A jak ta tvorba vypadá v praxi? Opravdu to vy sami celé vystavíte? 

To ne, na nás je vytvořit koncepci a poradit s procesem tvorby. Nejlepší je, když přijde iniciativa od konkrétního společenství, které v místě žije. Díky tomu může pak kaple být živá a má o ní kdo pečovat.

Takže je domluveno, kdo se o ty vysazené stromky bude starat? 

Záleží na tom, kdo byl iniciátor. Když je to obec, stará se potom sama. U naší kaple to funguje tak, že čtyři rodiny, které u kaple bydlí, mají na údržbu rozepsané služby. Jsme věřící rodiny a dobře se spolu domluvíme. I při bohoslužbách – někdo zajišťuje hudbu, někdo občerstvení, někdo uvádí…podle toho, kdo má na co obdarování. 

Myslíte si, že byste měli život v těch dalších kaplích nějak občas zkontrolovat? Co se tam děje, jak se o to starají? Děláte to? 

Ano, snažíme se ta místa čas od času navštívit, sejít se s místními, zeptat se. Jsou i kaple, kde se zasadily stromy a tím to skončilo. A to je pro nás poučení do budoucna – aby kaple žila, musí být spojena s konkrétním společenstvím. 

Řekla byste dnes, že s tím máte hodně práce? 

Pro mě je to radost. Vnímám to jako dar, kterým můžeme sloužit. V tomto roce pracujeme na vzniku dvou nových kaplích a aktivně se podílíme na programu v té naší. A máme radost, že se povědomí o nás zvyšuje, a myšlenka se tak může šířit dále. 

Máte představu, jak dál?

Já moc neplánuji, ale dokud zájem trvá, proč nepokračovat? Mě velmi ohromilo, když jsem stála v Barceloně v chrámě Sagrada Familia. Bylo to fascinující. Úplně mě to duchovně pozvedlo a ohromilo. Bylo to něco tak krásného, co mě naprosto převyšovalo. Uvědomila jsem si, že prostor může člověka přivádět k Bohu. A mně se to spojuje s tím, co děláme my. Vzrostlé stromy jako sloupoví, propletené větve jako nebeská klenba. Věřím, že tvoříme prostor, kde se země dotýká nebe. Prostor, který člověka přibližuje k Bohu. Pokud by i naše kaple vedly lidi k pohledu vzhůru, má smysl v tom pokračovat.

připravila Jana Plíšková

foto: archiv respondentů, www.naokraji.cz