Našim klientům se snažíme vracet důstojnost i důvěru ve společnost

Nezisková organizace Člověk v tísni každoročně vyhlašuje Cenu Gratias tibi, v rámci níž už od roku 2014 oceňuje mladé lidi, kteří napínají své síly ve snaze měnit společnost k lepšímu. Ze všech dobročinných projektů ve třech věkových kategoriích vyberou organizátoři tři finalisty, z nichž vzejde vítěz. V letošním roce se jím stal spolek studentů lékařských oborů s názvem Medici na ulici. Ti se zaměřují především na pomoc lidem bez domova. V užším vedení pražské pobočky spolku působí i Alžběta Slámová, studentka 5. ročníku Všeobecného lékařství na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy Alžběta je také skautkou a evangeličkou, členkou sboru Brno-Židenice. Některým je možná známá i jako členka dua Betsaida. Jak se k Medikům dostala? Co ji k lidem bez domova „táhne“? A má na tom nějaký podíl její křesťanské ukotvení?

Co tě vedlo k rozhodnutí spolu s dalšími studenty medicíny ošetřovat bezdomovce přímo na ulici?

O aktivitách Mediků na ulici jsem dozvěděla vlastně už dávno, v roce 2016. Nevěřila bys tomu, kde! Na Sjezdu (nejen) evangelické mládeže. Představovali tam svoji činnost. Mě to tehdy nadchlo. I 3. lékařská se mi tím stala sympatickou. Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem se pro ni později rozhodla.

Zapojit se mě lákalo v mnoha věcech. Je to určitě jen pokračování nějakého mého návyku aktivního dobrovolnictví, který jsem získala zejména ve skautu. Zároveň je pro mě důležitý vlastní boj proti individualismu, ke kterému to svádí – nejen mě, ale celou společnost. Skrze ten spolek se chci mj. vystavovat nouzi, potřebným lidem. Staví mi to zrcadlo v tom, co já mám a jiní lidi nemají.

Člověka bez domova si obvykle představíme jako někoho zapáchajícího, špinavého, nedůvěryhodného. Je to bariéra, přes kterou přestáváme vidět člověka. Jak jsi s touto bariérou pracovala ty a co ti pomohlo vytvořit si k těmto lidem vztah?

Myslím, že jsi řekla důležité věci, které stojí i v jádru celého problému bezdomovectví. Je to komplexní problém, ale v jeho centru stojí to, že jde o lidi, kteří zcela radikálně neodpovídají našim představám životního stylu v této společnosti. Právě ty bariéry, které jsi zmínila, se snažíme naší činností bořit. Nadneseně řečeno je to možná vlastně poslání celé pouliční medicíny.

Jedna drobná věc, která mi pomohla se k těmto lidem přiblížit, je začít cíleně říkat „člověk bez domova“ a ne „bezdomovec“. Už to, že to označení začíná slovem „člověk“, mi stále připomíná, o koho jde. „Bezdomovec“ začíná tím „bez“ – jako že mu chybí něco, co by podle nás mít měl. Tohle je dobrý drobný nácvik. A dál už hlavně praxe.

Už jsme naznačili, že Medici na ulici jsou skupina studentů, kteří ošetřují lidi bez domova. Mohla bys ale podrobněji představit, co přesně jsou Medici zač a co si vytyčili za úkol?

Je to spolek studentů lékařských fakult, tzn. studentů všeobecného lékařství, ale také studentů připravujících se na profesi zdravotní sestry anebo zdravotnického záchranáře, kteří svoji činnost směřují všeobecně k pomoci lidem bez domova. Těžištěm naší činnosti je provoz nízkoprahových ošetřoven. Těch provozujeme v Praze pět až šest. Díky úžasné aktivitě našich spolužáků z jiných fakult působíme už i ve všech šesti univerzitních městech, kde se nachází lékařská fakulta. Tam všude za námi lidé bez domova nebo jinak v nouzi mohou přicházet a konzultovat s námi svůj zdravotní stav. Je to pro ně mnohem přístupnější cesta než se prokousávat složitým a odmítavým zdravotnictvím.

Dál je to edukace – jak lidí bez domova, tak studentů medicíny. Vnímám, že to má obrovský dopad, že z Mediků na ulici vyrůstá nová generace lékařů, která bude mít úplně nový smysl pro tuto cílovou skupinu. To je bezvadné. Zároveň se také snažíme o edukaci veřejnosti, boření mýtů, snažíme se obnovit důvěru mezi zdravotníky a lidmi bez domova. Není naším cílem být jednotkou ve zdravotním systému. Chceme, abychom tu být nemuseli.

Má kromě samotného ošetření vaše služba pro klienty i jiný přínos? Např. z hlediska sociálního kontaktu nebo dodání pocitu vlastní lidské důstojnosti?

Myslím, že to je mnohem důležitější efekt naší činnosti než to samotné ošetření či zdravotní pomoc. To, jaký vděk oni vyjadřují, jsem nezažila u jiné cílové skupiny ani na praxích v nemocnici. Vnímají to jako velkou nesamozřejmost. Je to pro ně něco, co ve zdravotnictví obvykle nezažívají. Myslím, že jim to pomáhá vracet důstojnost. Důležitý je i čas, který jim věnujeme, že si s nimi hodně povídáme, že se zajímáme nejen o jejich zdravotní stav, ale i o jejich životní příběh. Troufám si tvrdit a doufám, že jim to vrací důvěru nejen ve zdravotní systém, ale vůbec v celou společnost. Že jsou tady lidi, kterým leží na srdci a mají o ně zájem.

Spolek Medici na ulici obdržel letos cenu pro dobročinné projekty Gratias tibi. Co pro tebe osobně ocenění znamená?

Znamená to pro mě poděkování. Poděkování od lidí, kterých si vážím – od Člověka v tísni a od poroty, která vyhodnotila, že to, co děláme, je užitečné, prospěšné a zaslouží si to takové celospolečenské „díky“. Když jsem si tohle uvědomila, moc mě to potěšilo. Té ceny si hodně vážím. Zároveň vnímám to, že ta cena má potenciál „vystřelit“ menší iniciativy do povědomí. Tuhle „střelu“ náš spolek, myslím si, už v tuhle chvíli nepotřebuje. Na vyhlášení výsledků jsem šla s tím, že to opravdu upřímně přeju těm menším iniciativám, leč jsem za to ráda.     

Jak vlastně vaše práce v terénu vypadá?

Máme sraz v našem skladu, vezmeme si ošetřovatelské batohy a vyrazíme na místo, kde na nás čekají klienti. Je to vždy stejné místo, což je důležité pro naši důvěryhodnost. Většinou je to spojeno s nějakou jinou sociální službou, která např. vydává jídlo nebo poskytuje jiné sociální služby. V terénu je vždycky jedna nebo dvě dvojice, která se skládá ze zkušeného medika a z medika-nováčka. Nováčkem může být kdokoli, kdo se rozhodne zapojit se do našeho spolku nebo si to chce jenom vyzkoušet. Je tam s tím zkušeným, který má za sebou už celou řadu ošetřoven a je schopen toho nováčka zaučovat a vysvětlovat mu i pozadí zdravotních problémů, které lidé na ulici mají.  Medici na to ale nejsou sami. Kdykoliv si s něčím nevědí rady, můžou se ozvat starším medikům, kamarádům lékařům, případně zdravotnické záchranné službě. Nejsme tam od toho, abychom si hráli na doktory.

Jak často takhle vyrážíte do terénu?

Teď máme čtyři ošetřovny týdně. Během roku se to mění, je to od čtyř do šesti ošetřoven. Pravidelně vydáváme aktualizovaný letáček s jejich termíny. Klienti tak vědí, kde nás najdou.

Co pacientům nejčastěji ošetřujete?

Nejčastější jsou určitě rány, bércové vředy, diabetická noha, dále popáleniny či omrzliny. Klienti bývají často zavšivení, můžou mít svrab, kožní infekce, vyrážky. Často je něco bolí – zuby, hlava nebo špatně zhojené zlomeniny. Kromě toho samozřejmě mívají běžná respirační onemocnění, na ulici je to ale mnohdy vyhnané do rozměrů, kam by se to u bydlícího člověka vůbec nedostalo.

Z názvu vašeho spolku je to zřejmé, ale jako studenti nemůžete provádět některé lékařské úkony (např. vystavit recept či žádanku atp.). Narážíte někdy v terénu na tyto mantinely?

Těchto mantinelů jsme si vědomi. Často si je aktivně připomínáme. Nejen při samotné práci s lidmi bez domova, ale například i při vystupování v médiích. Je třeba tam chodit s pokorou, že nám hodně vzdělání chybí a že nejsme poskytovatelé zdravotních služeb. Fungujeme spíš jako určité přemostění mezi ulicí a zdravotnictvím. Tohle jsou naše limity a nechceme je překračovat.

Jak na svoji činnost financujete?

Jsme zapsaný spolek, máme transparentní účet a veškeré náklady, které činnost našeho spolku přináší, jsou hrazeny z peněz dárců. Naprostou většinu nákladů tvoří zdravotnický materiál a bezpečnostní pomůcky, dále je to pomoc s účetnictvím, supervize, cestovní náklady a další provozní věci.

Zasahuje do tvojí motivace pomáhat i víra? V souvislosti s Mediky na ulici mě například napadá podobenství o Samařanovi…

Víru ve svoji motivaci vnímám silně. Zdůrazňuju ale, že jde o mě osobně. Rozhodně to nemá být, a jsem ráda, že není, motiv spolku jako takového. Myslím, že člověk bez domova je v našich podmínkách největší archetyp potřebného. Za kým jiným by Pán Ježíš šel? Pomohlo mi to a pomáhá překonat mnoho bariér. Až mám pocit, že mě to k těmto přehlíženým lidem o to víc táhne. Zároveň si uvědomuju, že je to past mnoha pomáhajících profesí – zůstávat stále profesionální. Aby člověk dokázal vyslechnout příběh, ale zvládl ho s tím člověkem neprožívat. Taky vnímám, že mám s lidmi bez domova a jinými „pochybnými existencemi“ velkou trpělivost a pak mi jí málo zbývá pro moje nejbližší. Na tom chci určitě pracovat.

Vnímáš tuto konkrétní službu druhým jako součást svého křesťanského „poslání“?

Myslím, že moje poslání to je, minimálně v této fázi mého života. Zároveň taky platí, že můžeme mít ve svém životě místo pro lidi bez domova, aniž bychom je chodili přímo navštěvovat na lavičku.

Medici na ulici

• spolek studentů lékařských fakult, který cílí své aktivity na podporu osob bez domova, navazuje na celosvětové hnutí Street Medicine
• v jejich začátcích je iniciativa několika studentek 3. lékařské fauklty UK; od r. 2020 fungují jako zapsaný spolek
• v současnosti působí v šesti českých univerzitních městech: v Praze, Brně, Ostravě, Olomouci, Plzni a Hradci Králové
• zajišťují provoz nízkoprahových ošetřoven či sami vyrážejí pravidelně do terénu
• zaměřují se na pomoc se základním ošetřením akutních či chronických ran, na konzultace zdravotního stavu či organizaci potřebné péče
• usilují o nesoudící a empatické přijetí, přinášení naděje, důstojnosti či pocitu rovnosti 
• v září 2023 se stali laureáty ceny Gratias tibi v kategorii do 30 let
• více informací na https://medicinaulici.cz/

Jaké máte se spolkem plány?

Naší současnou prioritou je upevnit pozici některých poboček, které jsou zatím v plenkách tak, aby se staly pevnou samostatnou jednotkou, která bude dobře fungovat a bude dobře zasíťovaná s ostatními lokálními službami. Určitě chceme dál pracovat na edukaci veřejnosti, chceme téma bezdomovectví vnášet do veřejného prostoru. Při tom všem ale nechceme zapomínat na náš hlavní cíl, tedy pravidelně a otevřeně přicházet za lidmi a ptát se jich, jak jim můžeme pomoct.

Pomohli ti Medici na ulici ujasnit, čemu by ses chtěla po dokončení studia věnovat?

Chtěla bych se věnovat vnitřnímu lékařství – interně, která se pak větví na celou řadu podoborů.  Myslím, že ani jako lékařka se lidí bez domova úplně nezbavím. Obzvlášť na interně nebo na příjmech se s nimi budu setkávat a těším se na to. Jsem zvědavá, jak se mi bude dařit dál živit můj idealismus ve střetu s realitou praxe lékaře a nemocničního kolosu.

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv Medici na ulici, Matěj Dubenský, ARo