Naše děti jsou darem od Boha, jen přišly jinudy

Manželé Anna a Vlado Grejtákovi bydlí v Říčanech, navštěvují evangelický sbor v pražských Strašnicích. Mají dvě krásné děti, Jozefa a Timoteje.

Aničko, děkuji, že jste s Vladem souhlasili a necháte naše čtenáře nahlédnout do velmi osobní části vašeho manželského putování. Mohla bys nás prosím vzít na úplný začátek? Kdy a jak jste se s manželem potkali?

Náš příběh začíná trošku jako z béčkového filmu, poznali jsme se ve škole, já studentka, on učitel. Velký skandál se ale nekonal, začali jsme se vídat a chodit spolu až několik let po mém odchodu ze školy. I tak jsme si ale museli náš vztah vybojovat, dokázat lidem, že to spolu opravdu myslíme vážně, Vlado před svými kolegy, já hlavně v rodině. Ale vlastně tomu rozumím, jaký rodič by byl nadšený a bez obav, když si devatenáctiletá dcera přivede o 16 let staršího kluka, ještě k tomu bývalého učitele. Teď jsme oslavili 10 let výročí svatby, tak snad už nám to všichni věří. (smích)

Tedy byla svatba. S jakým očekáváním jste do manželství vstupovali?

I když mi bylo jen těch devatenáct, hned jsem věděla, že Vlado je ten, s kým chci strávit život. O tom, že spolu chceme mít děti, jsme se bavili na druhém rande. Zní to hrozně klišovitě, vím, ale fakt jsme to tak cítili. Shodli jsme se ale, že asi bude vhodné chvíli se svatbou a dětmi počkat, i když já jsem si vždycky přála mít děti hodně mladá. Jen mě nějak nenapadlo, že ve chvíli, kdy se rozhodneme, že jsme na děti připravení, ono to třeba hned nepůjde.

Kdy jste si s Vladem poprvé uvědomili, že cesta k miminku nebude tak jednoduchá, jak jste si představovali?

Já už po prvním neúspěšném měsíci snažení. Celé dospívání furt posloucháme, jak neotěhotnět, že člověk skoro má dojem, že se stačí o sebe neopatrně otřít. A nikdo vám moc neřekne, že ta šance je každý měsíc reálně opravdu dost malá a musí se potkat spoustu proměnných.

Co jste prožívali, když se početí delší dobu nedařilo?

Prvních pár měsíců jsme zůstávali poměrně v klidu. Když jsme sdíleli v užším kruhu známých a rodiny, že se o miminko snažíme, doneslo se nám pár zkušeností, že to prostě pár měsíců trvá. Pak se ale přidal velký tlak v podobě smutné diagnózy rakoviny Vladovy maminky. A najednou jsme měli pocit, že to musíme stihnout co nejrychleji. 

Jedna věc je snažit se trpělivě čekat a nechat věcem volný průběh, ale pak je někde hranice a přichází okamžik, kdy vyhledat odbornou pomoc. Co se vám tehdy honilo hlavou?

Tenhle okamžik přišel po roce snažení, dostali jsme poukázku do centra asistované reprodukce. V tu chvíli jsem to nevnímala jako žádnou prohru, naopak jako velkou naději. S Vladem jsme oba „problem solveři“, když něco nejde, řešíme, jak udělat, aby se to stalo. Tohle byl možný způsob, jak získat to, co jsme si přáli nejvíc na světě.

Proces asistované reprodukce je fyzicky i psychicky nesmírně náročný. Mohla bys prosím popsat, jak jsi to vnímala jako žena a co bylo pro tebe nejtěžší?

Proces asistované reprodukce se nerovná jen umělé oplodnění. Tomu samotnému předchází několik kroků. Nejdřív to jsou podrobná vyšetření, detailní rodinná anamnéza, pozorování. Naše diagnóza nebyla nijak převratná, na nic zásadního se vlastně nepřišlo, teoreticky bychom měli být schopni počít přirozeně, ale ty zmíněné proměnné se dlouhodobě nepotkávaly. I proto jsme začali míň invazivními zákroky, hormonálním načasováním ovulace, inseminacemi, vše bez výsledku. Samotné IVF (in vitro fertilizace) byla až poslední z možností, minimálně u Apolináře, kam jsme docházeli. A tam už je to opravdu hodně náročné, hormonální stimulace trvá několik týdnů, kdy si žena píchá i několik injekcí denně, tělu se nelíbí, protestuje, nafukuje se. Fyzická zátěž pro mě byla velká, tu psychickou, snad ještě větší, jsme s Vladem mohli sdílet. Nejtěžší bylo snažit se dál žít normální život, chodit do práce, mezi lidi, i když mi bylo dost fyzicky špatně a o probíhajícím procesu vědělo jen málo lidí. A do toho přicházely oznámení těhotenství ze všech stran a otázky na nás, kdy už teda budeme mít děti, jestli je jako nechceme a moje oblíbená otázka z východního Slovenska „kdy už mu dáš to dítě“. To nám tedy opravdu nepomáhalo.

Představuji si naději a zároveň bezmoc, které přichází s čekáním, jestli se plod uchytí. Někdy se to však nepovede. I s tím máte zkušenost… Jak jste se vyrovnávali s bolestí ztráty? Co vám s Vladem pomohlo projít tímto obdobím?

Nejtěžší to bylo poprvé. Otěhotněla jsem, konečně, po dvou a půl letech snažení a po prvním embryotransferu. Měla jsem strašnou radost, moc jsem se těšila, rodině jsme to oznámili skoro hned. A za pár týdnů jsem potratila. Složila jsem se, úplně. Objektivně to bylo hodně brzo, nechci se porovnávat s mnohem náročnější ztrátami v pozdějším stádiu. Ale já jsem byla přesvědčená, že to náročné jsme si už museli vybrat v tom snažení, a když konečně po letech uvidím dvě čárky, už to miminko opravdu mít budeme. Pak jsme si dali chvíli pauzu a zkoušeli dál. Naštěstí jsme měli z první „várky“ zamražených dalších 5 embryí, takže proces už nebyl tak fyzicky náročný. To pomohlo. A taky sdílení. O potratech se taky nemluví, ale já potřebovala a dost záhy zjistila, kolik párů si tím prošlo a prochází.

Zřejmě byly momenty, kdy jste si říkali, že to chcete vzdát. Odkud jste čerpali sílu, odvahu a naději do dalšího pokusu?

Takový moment jsme popravdě neměli. Touha být rodiči byla vždycky větší. Síla nám došla, to ano. Ale odvaha a naděje, i když spíš mihotavá než zářící, byla stále přítomná. Někdo nám ji chránil před větrem. Mám strašně ráda písničku Z tvé ruky, Pane můj. A ta by asi dost vystihla tohle období. „Půjdu-li tmou, ty uchop ruku mou.“ 

Náročný proces si dokáže na manželích vybrat svou daň. Jak se proměnil váš vztah?

Kdo Vlada zná, ví, že toho tolik nenamluví, že je velmi chytrý, věrný a citlivý, a když je potřeba, tak úplně pevný. A takový zůstal, i když já se propadala. Když jsem potřebovala brečet, křičet nebo být ticho. Vlado je můj pevný neměnný bod a celý tenhle proces to jen umocnil. A o to jsem si byla jistější, že chci být s ním, s dětmi nebo bez.

A co vaše okolí? Věděla vaše rodina a přátelé, čím procházíte? Chce to odvahu mluvit otevřeně o tom, že jsem neplodný/neplodná, že se nám nedaří počít. Dnes je to již mnohem menší tabu než kdysi, ale stejně, setkali jste se s necitlivými poznámkami, odsouzením nebo necitlivými radami?

S rodinou jsme to sdíleli hlavně na mé straně. S Vladovou, na východním Slovensku, jen s těmi úplně nejbližšími. S přáteli také spíš bližšími. Já jsem od začátku chtěla být hodně otevřená, ale po nějakém čase mi nevyžádané rady ubližovaly a popravdě, asi bych už vybuchla, kdyby mi další člověk poradil jet na dovolenou a uvolnit se, že to pak přece půjde. I proto jsem se pak trošku víc uzavřela. Co se týká sdílení o IVF, tam jsme byli obezřetnější. Máš pravdu, dnes je to menší tabu než před 8 lety, ale právě na Slovensku jsme se i v okruhu dobrých přátel potkali minimálně s překvapením, někdy i jemným odsouzením, jaktože my jako křesťani jdeme takovouhle „nekřesťanskou cestou“. Já jako křesťanka morální konflikt nevnímám. Nemyslím si, že jdu proti Bohu, když jdu naproti touze mít děti s pomocí medicíny, nemyslím si, že jsou moje děti o něco míň Boží, i když jsme je nepočali přirozeně. Jožko a Timíček jsou dary od Boha, za které jsem se modlila a za které děkuji, jen si k nám našli cestu jinudy.

Přiblížíš nám radost, kterou jste prožívali, když bříško rostlo a z lékařského hlediska vše vypadalo, že těhotenství by mohlo být s velkou pravděpodobností úspěšné? 

Ano, měli jsme radost, ale byla utlumená, obestřená strachem ze ztráty. Jak jsem si vždycky myslela, že těhotenství budu chtít vyhlásit okamžitě do celého světa, najednou jsem si přála, ať to víme jen já a Vlado.

Bohudík se vám narodil Jožko. Najednou se vaše touha stát se rodiči splnila a drželi jste v náručí zdravé miminko. Jak jste to prožívali? 

Byla to obrovská úleva, ale i šok zvláštním způsobem. Mně totiž reálně došlo, že budu mít dítě, až když bylo už narvané v rodících cestách a řekli mi, že když ho teď nevytlačím, budou ho muset vytáhnout kleštěma. Tak jsem ho vytlačila a byl tady, zmuchlanej zázrak Jozef (hebrejsky Bůh ti dá).

Chtěla jsi být mámou. Být mámou je však práce na 24 hodin denně. Přinesl Jožko do tvého života pocit naplnění a smyslu?

Ano, jsem máma. Ale nikdy bych nechtěla na Jožku ani na Timíčka naložit, že oni jsou smyslem mého života, a trošku mě štve, že tahle očekávání (na ženy víc než na muže) v naší kultuře jsou tak hluboko zakořeněné. Ano, jsem máma, ale jsem i manželka, kamarádka, dcera, mám svoji práci a svoje sny a touhy, ne všechny zahrnují děti. Hodně z nich ano, snad většina. Ale teď už vím, že nechci, aby mi jen děti přinesly naplnění. Přeju si, abych to bývala věděla v rámci snažení, kdy jsem reálně měla pocit, že když nebudu máma, nebudu nic a nic jiného nemá smysl.

Jožko rostl a s ním i vaše touha pokusit se počít znovu… Nakolik pomohly předchozí zkušenosti?

Podruhé to bylo určitě jednodušší. Ať už ohledně připravenosti na celý proces, tak mírou tlaku a netrpělivosti. Jedno dítě už jsme měli a ta prázdná díra, kterou jsem tolik let intenzivně cítila, nebyla vůbec tak velká. Náročné to ale rozhodně bylo. Začali jsme transferem posledního zamraženého embrya, které nám zbylo z první stimulace, které jsme určitě chtěli použít (nevyužitá embrya se nemohou darovat, tedy pokud je člověk nechce, zničí se). To se bohužel neuchytilo. Protože u nás vlastně nepřišli na důvod neplodnosti ani na jedné straně, měli jsme naději, že když už nejsme v takovém stresu, mohlo by to tentokrát vyjít. Takových příběhů člověk slyší hodně, první dítě z IVF, další přirozeně. Tedy opět nastal koloběh snažení, co pro někoho zvenku může znít jako zábava, ale hlídání kalendáře, tlak, malá naděje při sebemenším zpoždění, negativní testy, to každý pár toužící po miminku ví, že má od zábavy daleko. Po nějakém čase jsem se rozhodli dát ještě poslední šanci IVF a přes komplikace, kdy mi špatně spočítali dávku hormonů a vyrostlo jen jedno vajíčko, se podařilo vytvořit embryo, to se uchytilo, rostlo, až se narodil Timíček.

Nyní jste tedy čtyři. Vnímáte, že jste již kompletní rodinou?

Když se Timíček narodil, hned mi v hlavě vyvstalo „jsem máma dvou kluků a šatičky budu šít kmotřenkám“. Takže ano, vnímáme, že jsme kompletní. Pocitově i pragmaticky. Vladovi je 47 a já už třetí IVF stimulaci absolvovat nechci. 

Myslím teď na páry, kterým se nedaří počít. Po tom všem, čím jste si s Vladem prošli, je něco, co byste rádi vzkázali všem, kdo jsou v podobné situaci? Případně, co byste poradili svým mladším verzím, tehdy ještě bezdětným manželům Grejtákovým?

Posílám vzkaz bezdětným Grejtákovým a dalším párům –vydržte. S pokorou, vírou, nadějí, vydržte a věřte, že se k vám děťátko dostane, přirozeně, s pomocí medicíny nebo úplně jinak. Buďte otevření, sdílejte, čím procházíte, pokud potřebujete, spojte se s lidmi, kteří prožívají to stejné, nebojte se říct o pomoc a nebojte se někoho necitlivého poslat trošku do háje. A nezapomínejte přitom žít svůj život. Neplodnost vás nemusí definovat, stejně jako vás nebude muset definovat, že dítě máte. 

připravil Martin Sabo
foto: archiv Grejtákových