Náruč Diakonie v Ostravě

Jak konkrétně Náruč pomáhá a proč je přitom tak důležitá účast psychologů? O tom jsme mluvili s vedoucí Simonou Pultarovou.

Náruč má kapacitu 16 dětí. Máte plno?

Posledních šest měsíců jsme plní po strop. Předtím to bylo i volnější, jedno místo bylo dokonce chvíli neobsazené. To už teď neznáme; po propuštění dítěte okamžitě nastupuje další, máme pořadníky. Měsíčně odmítáme zhruba 20 nových žádostí. Často děti musejí v dost provizorních podmínkách čekat na to, až k nám budou přijaty. 

Co znamená, že děti čekají v provizorních podmínkách?

Rodina třeba přijde o bydlení. Aby se neocitli na ulici, vezme je k sobě kamarádka, známý, soused, babička, děda. Jenomže ani tito lidé na tom nejsou dobře. Bydlí na ubytovnách nebo v sociálních bytech. Ty jsou malé a musí se v nich přísně dodržovat počet nahlášených osob. Lidé navíc tam tedy nemohou zůstat dlouhodobě.

Jaké jsou hlavní důvody, kvůli kterým děti do Náruče přicházejí?

V tomto roce nám to vychází takto: Zhruba z 60 % se jedná o ztrátu bydlení. Děti k nám potom přicházejí proto, aby nemusely přežívat na ulici. Druhá nejpočetnější příčina spočívá v tom, že samy z nějakého důvodu odmítají zůstat v rodině, ať už vlastní, či pěstounské. Může za tím být nadměrné užívání alkoholu rodičů, rodičovské konflikty, nevhodný partner matky a tak dále. Část dětí, týká se to zhruba deseti procent, má rodiče hospitalizované nebo ve výkonu trestu. Nebo je rodič třeba odvezen na záchytku, o dítě se nemá v noci kdo postarat. Když rodič vystřízliví, dítě si vezme zpátky. Pak jsou to uprchlíci, tedy nezletilé děti bez doprovodu z Ukrajiny nebo ze Sýrie. 

Proč děti z rodin s „bytovým problémem“ nejdou do azylových domů?

Azylové domy mají plno stejně jako my. Logicky se pak rodiny nebo pracovníci orgánů sociálně právní ochrany dětí obracejí i na nás.
Mluvila jste o dětských uprchlicích až ze Sýrie. To ty děti vyrazí na cestu samy? Člověk si to těžko dovede představit.

Děje se to. Děti ze Sýrie míří do Německa a Česká republika jim slouží jenom jako přestupní stanice. Když jsou policií zadrženy a jsou mladší osmnácti let, putují k nám, než je vydáno předběžné opatření. Pak se přemístí do zařízení pro cizince. Takže u nás stráví třeba jenom jednu, dvě noci. Z Ukrajiny jsme u nás měli jednu 17letou dívku, která utíkala před válkou, s miminkem ani ne tříměsíčním. V současné době u nás máme také 17letou Ukrajinku. Byla už v České republice umístěna v pěstounské péči, ale údajně tam zažívala ponižování, a tak přišla k nám. 

Jak byste popsala emocionální stav dětí, které do Náruče dorazí?

Pro všechny představuje příchod tíživou, stresovou situace. Ve většině případů si umístění v našem zařízení nevybraly dobrovolně. Pokud se jedná o děti z rodiny, která přišla o bydlení, je pro ně odloučení od mámy, táty velmi těžké. Ale i ti, kteří před vlastní či pěstounskou rodinou utíkají, si s sebou nesou zátěž. Všechny děti se navíc ocitají v cizím, neznámém prostředí. Včasná psychologická pomoc pro všechny děti od toho nejmladšího věku je velmi potřebná.

Jak se ona zátěž u dětí projevuje?

Jejich smutek může přerůstat do sebevražedných tendencí. Děti vyhrožují, že si ublíží, někdy se skutečně pustí do sebepoškozování. Může jít též o agresi. Zvlášť děti, které se u nás ocitnou ne úplně dobrovolně, bývají naštvané na systém, který je odtrhl třeba od rodičů.

Náruč Diakonie Ostrava

Posláním zařízení je okamžitá krátkodobá pomoc ohroženému dítěti. Spočívá v plném zaopatření do doby, než bude pro dítě nalezeno řešení dlouhodobějšího charakteru. Pomoc a ochrana se poskytuje dětem ve věku od 0 do 18 let na přechodnou dobu, nepřesahující zpravila šest měsíců.

Jsou tedy naštvaní i na vás, navzdory tomu, že jim chcete pomoci?

Někdy to mohou vnímat tak, že Náruč je nějaký „pasťák“, do kterého je zavřeli. Než pochopí, že jsme tu pro ně.

To se pak snáze chápe, že pomoc psychologů je opravdu potřebná.

Sebepoškozování, útěk od nás kamkoliv pryč, agresivní projevy – toho jsme měli v letošním roce mnohem méně než v předchozích letech. Letos jsme do naší práce výrazně zapojili psychology. Ta souvislost je myslím jasná – psycholožka hned po přijetí s dítětem promluví, určí jeho diagnózu, poradí vychovatelkám, jak pracovat s jeho případným traumatem. Každé dítě je totiž jedinečné, nelze uplatňovat nějakou univerzální šablonu. Proto je pro nás včasná diagnostika strašně důležitá. Psycholog jako někdo nestranný, kdo přichází „zvenku“, může taky v plachých nebo nedůvěřivých dětech vzbudit větší pocit bezpečí, takže překonají nedůvěru a začnou se psychologovi svěřovat se svým trápením.

Co psychologové umějí na rozdíl od vás, navíc?

Často musíme spoléhat jen na to, co nám o sobě řekne dítě samo. Nevíme u všech dětí, čím si prošly. Psychologové jsou ale cvičení v metodách, které to umějí včas odhalit. Pak lépe víme, jak dítě připravit na jeho budoucnost, jak zjistit jeho trápení a přání. Někdy z toho vzejdou pozoruhodné příběhy. Měli jsme tady nedávno slečnu, která stála na zásadní životní křižovatce. S biologickými rodiči nebyla dlouhodobě v kontaktu, byli bez domova a ona vyrůstala v pěstounské rodině. A teď to hlavní: Dostala se na internátní základní školu „Open Gate“, která jak známo poskytuje velmi slušné vzdělání a nezaopatřeným studentům hradí školné. Jenomže ta dívka sama sebe poškozovala. A od školy dostala podmínku: Musí podstoupit hospitalizaci na psychiatrii a stabilizovat se, teprve potom se může do školy vrátit. V psychiatrických nemocnicích měli všude plno, tak jsme ji nakonec přijali k nám, když se u nás uvolnilo místo. Mělo se jednat o dočasné řešení před samotnou hospitalizací, ale díky včasné diagnostice naší paní psycholožky jsme zjistili, že hospitalizace není nutná. Slečna potřebovala jinou pomoc, potřebovala mluvit o svých trápeních. Měla trauma ze své pěstounské rodiny. Necítila se tam dobře, nechtěla se tam vracet, bála se tam. Tak jsme o tom začali mluvit a výsledkem bylo, že se sebepoškozováním přestala. Ne hned, ale našli jsme cestu. Malovala nám tady obrázky po stěnách, které tu doteď máme na památku. Strávila s námi celé prázdniny a v září mohla opět nastoupit do školy a na internát. Do pěstounské rodiny se nevrátila, přešla do dětského domova. Práce s ní byla náročná, potřebovala víc času než některé jiné děti, ale stálo to určitě za to. 

Proč se dítě někdy nechce vrátit do pěstounské rodiny a dá raději přednost dětskému domovu?

Někdy se překážka ve vzájemném vztahu odstraní, někdy se dojde k tomu, že pěstoun není schopen dítěti poskytnout to, co dítě hledá. Nebere ho za vlastní, a to dítě to cítí. Hledají se cesty, jak to překonat. Je potřeba se setkat s pěstouny. Dělají se případové konference, setkání s dětmi i pěstouny, pracovníky OSPODu. V první řadě se přihlíží k přání dítěte. Pokud je ale překážka nepřekonatelná, je určitě lepší cesta ústavní výchovy než být v rodině, kde to nefunguje. 

Asi i vy sami, pracovníci Náruče, potřebujete někdy od psychologa poradit, ne? 

Je to tak. Jednou jsem měla velký problém s rodiči. Maminka byla drogově závislá a měla psychiatrickou diagnózu. Komunikace a práce s ní byla velmi náročná. Potřebovala jsem to nějak ustát a poradit se. Celou situaci jsme s paní psycholožkou rozebraly. Moc mi to pomohlo. 

Adam Šůra
foto: FB Krabice od bot