Narazit může každý

„Touto kampaní se snažíme nejen propagovat naši službu, ale také ve veřejném prostoru poukázat na to, že do krizové životní situace se může dostat každý a že není ostuda vyhledat v takové chvíli odbornou pomoc,“ osvětluje Martin Pešek, vedoucí SOS centra Diakonie Praha, které službu krizové pomoci bezplatně nabízí. 

Hlasem i tváří kampaně se stala zpěvačka a moderátorka Iva Frühlingová, která má sama se službami krizové pomoci zkušenost. Po porodu syna trpěla panickými ataky, které ji pomohla překonat až odborná pomoc. Diakonie Praha chce svou kampaní veřejnosti sdělit, že krize může postihnout každého, bez ohledu na věk, pohlaví nebo sociální status.

„Skrze pět protagonistů se snažíme cílit na co nejširší spektrum veřejnosti. Do SOS centra mohou přijít dospělí, senioři i děti od 11 let. Proto je kampaň vystavěna na pěti příbězích lidí, z nichž každý reprezentuje určitou skupinu našich klientů,“ říká Martin Pešek. 

Příběhy za sklem

Jednou z protagonistek kampaně je postava 47leté Jolany. „SOS centrum jsem vyhledala dva dny poté, co můj manžel a otec naší jedenáctileté dcery Katky spáchal sebevraždu. Cítila jsem se ohromeně, zmateně, nevěděla jsem, co dál. Potřebovala jsem vyřešit spoustu věcí, pohřeb, zablokovaný účet, obrovský smutek. Chtěla jsem být pevným bodem pro dceru, ale nedokázala jsem jí ani sdělit, co se doopravdy stalo, přestože tušila, že něco není v pořádku,“ popisuje své prvotní pocity. V této těžké situaci jí SOS centrum nabídlo jak praktickou, tak emocionální podporu. „V SOS centru mi pomohli se v situaci zorientovat, vytvořit si plán a soustředit se vždy na to prioritní. Podpořili mě v tom, jak sdělit dceři a dalším blízkým, co se stalo. Ocenila jsem také tipy, kde řešit praktické věci, týkající se manželova úmrtí.“ 

Krize se však nevyhýbají ani mladší generaci. Odráží to i příběh teprve 12letého Honzy. „Na začátku školního roku k nám do třídy nastoupil nový spolužák. Hned si získal ostatní spolužáky, i mě. Ze začátku to bylo fajn, ale časem všechny tlačil do věcí, ze kterých jsem měl strach,“ vypráví. Když se odmítl spolužákem nechat „vyhecovat“, začaly se mu sociální sítě plnit výhružkami a nenávistnými zprávami. „Ráno mi přicházely zprávy, že si nezasloužím žít, a ať se těším na peklo ve škole. Podobných zpráv mi chodilo několik denně. Na Facebooku spolužáci sdíleli moje fotky s nenávistnými komentáři. Když jsem přišel do školy, všichni si o mně šeptali a nikdo se se mnou nebavil,“ popisuje. Kyberšikana u Honzy vyvolala vtíravé myšlenky. Zhoršil se mu prospěch, začal chodit za školu. Trpěl poruchami spánku i nechutenstvím. Po čase se u něj dokonce objevily myšlenky na sebevraždu. V těžké situaci se nakonec odhodlal vyhledat pomoc. Obrátil se na SOS centrum, které mu poskytlo podporu a zároveň iniciovalo řešení situace. „Do celé aféry se nakonec zapojili jak rodiče, tak také policie a naše škola. Většina spolužáků se se mnou teď už normálně baví. Nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet a neříct si o pomoc dřív.“

Přestože tyto osoby jsou smyšlené, zhmotňují v sobě reálné potíže klientů, kteří pomoc SOS centra vyhledali. Kromě úmrtí v rodině a kyberšikany kampaň zpracovává také téma neúspěšného studia, samoživitelství a přepracování. 

Lidí zasažených krizí přibývá

Proč Diakonie Praha zvolila pro svoji novou kampaň právě toto téma? Jednou z okolností je bezpochyby aktuální celospolečenská situace, do níž se propisuje řada krizí poslední doby. „Zejména u dětí a dospívajících se ukazuje, že aktuální společenské dění hraje významnou roli v kvalitě jejich duševního zdraví. Pandemie covidu u některých měla takový dopad, se kterým není snadné se i s odstupem času vyrovnat. Také strach z války je téma, které u našich klientů rezonuje,“ vysvětluje Pešek. 

Právě s ohledem na aktuální situaci a rostoucí potřebu psychologické pomoci se tato kampaň snaží přispět k šíření povědomí o službě krizové pomoci, která je nabízena anonymně, bezplatně a bez nekonečných čekacích lhůt. Hlavním cílem SOS centra Diakonie Praha je, aby se člověk, který sem přijde hledat pomoc, stabilizoval, dokázal svou momentální situaci řešit a byl schopen jí v budoucnu lépe zvládnout. 

V období těžkostí – životní krize – lidem může pomoci také víra. I na spirituální rovinu proto v SOS centru pamatují. „Duchovní rozměr v životě člověka je důležitá oblast, proto má v naší práci své místo. Je to ale opět velmi individuální. Věřící lidé, kteří procházejí náročnou životní situací, se mohou o svoji víru opřít, je-li jejich přesvědčení dost pevné. Pokud ne, nezřídka nastává tzv. krize víry – člověk může pochybovat o Bohu, o církvi apod. A naopak nevěřící můžou někdy v krizi objevit nějaký do té chvíle neznámý duchovní zdroj, který jim pomůže situaci zvládnout. Řekne-li si o to klient, jsme schopni zprostředkovat i pastorační péči, ale nepatří to mezi naše základní služby,“ říká Martin Pešek. 

Vedoucí SOS centra dodává, že jejich službu vyhledává stále více lidí. „Co se týče vytíženosti, sledujeme postupný nárůst provedených intervencí i celkový počet klientů. Příčinou mohou být nejen zmíněné společenské vlivy, ale také fakt, že se lidé čím dál tím méně ostýchají odbornou pomoc vyhledat.“ 

Černý puntík na duši

I přesto je stigmatizace v souvislosti s duševními obtížemi stále velmi rozšířena. Nejnovější výzkumy ukazují, že v českém prostředí se s diskriminací či stigmatizací setkalo více než 85 % uživatelů služeb péče o duševní zdraví. 

Za negativním hodnocením stojí řada mýtů o duševním zdraví, která je ve společnosti rozšířena. Pod hlavičkou Národního ústavu pro duševní zdraví proto vznikl v roce 2022 Destigmatizační manuál, který nabízí možnosti a rady, jak stigmatizaci druhých i sebe sama (tzv. sebestigmatizaci) předejít. 

Stigmatizace se přitom nevyskytuje pouze mezi laickou veřejností, ale také u zdravotnických profesionálů. Projevuje se například neposkytnutím adekvátní léčby či zdůvodňováním somatických (tělesných) příznaků psychickým stavem pacienta. 

Stigmatizace se týká i řady těch, které potkala nějaká životní krize. „Životní krize může nastat z nejrůznějších příčin, není snadné to zobecňovat a některé spouštěče a dopady životních krizí jsou opravdu stigmatizující, např. sebepoškozování, sebevražedné jednání, závislost, šikana, předsudečné násilí apod. I počínající duševní onemocnění, které bývá velkou zátěží nejen pro jedince, ale také pro jeho nebližší okolí, není snadné komunikovat navenek,“ potvrzuje Martin Pešek.

Právě komunikace a zvolený jazyk je přitom rozhodující. Stigmatizující totiž mohou být už samotná slova. Některým označením je proto dobré se v komunikaci vyhnout. Vyloučeny jsou v první řadě všechny hanlivé či urážlivé výrazy. Zapomeňte proto na označení jako „feťák“, „blázen“, „choromyslný“. Je dobré raději užívat takové slovní spojení, které vždy do popředí staví jedince samotného („Marta má schizofrenii“ namísto „Marta je schizofrenička“). Destigmatizační manuál dále upozorňuje na nevhodné či nepřesné používání odborných pojmů. Týká se to termínů jako „maniak“, „psychopat“ či „psychotik“. Upozorňuje také na užívání těchto termínů v jiném než psychiatrickém kontextu (např. „schizofrenní počasí“), které vede k rozmývání významu a posiluje negativní konotace označení. 

První pomoc v krizi

Kampaň „Narazit může každý“ připomíná, že těžká situace může potkat kohokoliv – buď nás, anebo naše blízké. Co udělat, když se v takovém kritickém momentu ocitne někdo z našeho okolí? „V takové chvíli bych doporučil hlavně být účasten a komunikovat. Zajímat se o blízkého, ptát se, co se děje a nečekat, že se situace sama vyřeší. Člověk v krizi bývá vděčný za to, že s ním někdo je, i když na začátku třeba jen v tichosti. Ne vždy je nezbytná odborná pomoc. Spousty životních krizí dokážeme zvládnout sami nebo právě za pomoci nejbližšího okolí, komunity, ve které žijeme apod. Pokud ale tato přirozená místa nefungují, je na místě si říct o pomoc, která je odborná a formalizovaná. Krizové centrum je vhodným místem, kam mohou vést první kroky nejen člověka, který potřebuje pomoct, ale také těch, kteří hledají podporu pro někoho z blízkých,“ radí Martin Pešek. 

SOS centrum je jedna z nejdéle fungujících služeb Diakonie Praha. Ročně jej vyhledá průměrně 1300 lidí. V Praze je podobných služeb výrazný nedostatek a situace je podobná i ve zbytku republiky. „V příštím roce se nám snad podaří krizovou pomoc rozšířit ještě o terénní službu, která bude schopna poskytnout krizovou pomoc přímo u klientů, aniž by museli kamkoliv docházet. Diakonie Praha tak bude schopna nabídnout pomoc ještě více lidem v tíživé životní situaci,“ dodává Renata Chmelová, ředitelka Diakonie Praha.

Adéla Rozbořilová
foto: Diakonie Praha