Náměsíčník

Propast propasti se ozývá…
Žalm 42.

Jan stojí na okraji a jeho duch se vznáší nad propastí. Po jejím dně se posouvají nákladní auta jako mravenci, zatímco naproti nad kráterem trůní elektrárna s kouřícími komíny a chladicími věžemi. Cesta z Čech ho dovedla až sem. V Lodži nasedl na rozvrzaný autobus, který ho zavezl sychravou a nudnou rovinou k elektrárně Bełchatów spolu s jejími zaměstnanci. Zírá do prostoru nezměrného lomu skrz mírný opar. Musel přelézt nějaké roury v trávě a prodrat se přes haldy několikerými pásy náletů či vysázených hájků a křovin. Porušil zákaz vstupu: cedule upozorňovaly na „geotechnické ohrožení“. Našel si to místo před odjezdem na mapě googlu, víc ho nezajímalo, kdyby byl nastavil satelitní mapu, pochopil by, oč se jedná, a tak je teď zaskočen měsíční krajinou a kráterem zvíci několika set metrů. 

Zírá do obrovité jámy. Do cíle své cesty. Jako by koukal přes Mrtvé moře na východní břeh Jordánu. Tady se hloubením člověk dostal taky pod hladinu moře, a kdoví jestli ne hloub! Také tady na protějších březích, vzdálených pár kilometrů, jsou žluté, okrové, ryšavé, plavé horniny, hlíny a písky; jsou však posety těžebními přístroji, rypadly, dopravními pásy, výtahy, jeřáby. Svahy jsou vrubovány jakýmisi galeriemi, po nichž se pohybují náklaďáky. V autobuse se zeptal svého souseda, na co že jede ta „elektrownia“, a ten mu, udiven že se na to někdo vůbec může ptát, odpověděl: „węgel brunatny“. Hnědé uhlí. Pod těmi písky, zejména na dně lomu jsou tmavé fleky, prozrazující ono brunátné palivo. A támhle někde ve volném povětří uprostřed kráteru, v závratné výši nade dnem se vznáší Kuców… A kousek dál Aleksandrów, někdejší vesnice, z níž pocházejí Janovi předci. 

V okolí jámy není slyšet ptačí zpěv. Až se vynadívá po měsíční krajině – uf, ta sypkost naší existence! – opustí onen konec světa, onu nepřekonatelnou mez na cestě za poznáním svých kořenů a stáhne se do Kleščova. Nenajde žádnou knajpu, tak si koupí něco k jídlu v samoobsluze, usadí se na lavičce v parčíku před kostelem a přemýšlí co dál. Musí s někým mluvit. Vyptat se na osud zrušených obcí a obyvatel amputované země. Bývalo tu víc českých vesnic. Je to už jenom legenda, anebo tu ještě nějací Češi v okolí jsou? Ta nesmyslná díra, „kopalnia“, jak tu říkají, všechno překopala. Potomci českých pobělohorských exulantů se usadili tady na Zelovsku na samém začátku 19. století. Nejprve založili Zelov a pak založili další vesnice, včetně Alexandrova. Venkoncem tak i těm posledním, co se po válce neodebrali do pravlasti, znovu a doslova tu shořela půda pod nohama! 

Jan se jde podívat na hřbitov, na „cmentarz reformowany“. Svíček je zde citelně méně než na vedlejším katolickém. Jsou tu česká jména a české nápisy typu: zde spočívá v Pánu, zde odpočívá… V lesku vyhlazených žulových desek se zrcadlí kouře vycházející z komínů belchatovské elektrárny. Potkal paní, šla poklidit uschlé kytky a vypálené svíčky na hrobě. Na otázku po hřbitovech propadlých vesnic povídá, že „kostičky sem na nový hřbitov přenesli z rozpadlých rakví.“ Jan pochybuje, zda všechny, a ona tvrdí, že ano. Na jednom náhrobku je napsáno: „Tu spoczywają prochy rodziny N. z ekshumacji grobów cmentarza w Kucowie.“ Nu ano, prochy – prachy, prach jsi a v prach se navrátíš – rodina, to není jen jeden prach, ale více prachů. 

Pláně, lesy, stromy a pláně. Břízy závodí ve vzrůstu s borovicemi. Stromy jako stěžně v moři horizontality! A obrovská klubka jmelí coby strážní koše, vraní hnízda. Odjel do nedalekého Zelova. Ubytoval se v hotýlku Madryt, zbavil se zavazadla a vyrazil na obhlídku. Dvě služby, „uslugi“, se mu zdály být ve městě nejrozšířenější: „uslugi pogrzebowe“ a „fryzjerstwa“. Pohřebáctví a holičství. Nedaleko od svého středu se město mění ve vesnici: zahrádky, slepice, cirkulárky, kůlny. Jan se zastaví u vrakoviště a sleduje, jak těžký hák jeřábu opakovaně klove do autovraku, kdysi osobního auta. Město je na zdech a na nárožích vyzdobeno nasprejovanými židovskými hvězdami, nejednou doplněnými nějakými zkratkami, sprosťárnami a antisemitskými slogany. 

Kolem projela dodávka s nápisem: Pomarańczowa Pomoc. Oranžová pomoc. Těžko říct, k čemu ta dodávka slouží, ale její oranžová barva na pozadí jednolité šedé oblohy, šedohnědých polí a šedočerné silnice zasvítila a zahřála Jana u srdce. Čistá oranžová barva přišla do chmurných evropských krajin asi až s pomeranči; před příchodem pomerančů takováhle teplá, sytá, světlá a zářivá barva snad ani neexistovala. Pomeranče a oranžovou stejně jako ráj, paradýs, dala světu Persie. Avšak pouhá představička ráje je jako fata morgana a působí v této pustině dojmem naprosté nepatřičnosti. A hle, jakoby zázrakem po několika minutách chůze zahlédne ve škarpě půlku pomeranče. Kdyby nebyl rozkrojený, sebral by ho a snědl.

Hostinec Madryt je situován v průmyslové zóně mezi hangáry, dílnami, stavebninami, sanitární technikou a podobně. Chodí se do něj po škvárové ploše, využívané jednou za týden jako tržiště. Restaurace je především úděsně sterilní. Bílý sál, naleštěná dlažba, plastové židle, umělé kytky, barový pult z bílých cihel. Není, čeho se očima chytit, kromě černě oděné barmanky za pultem. Dal se s ní do řeči. V restauraci nikdo. Hovoří spolu anglicky. Říká, že to má za pár, že končí a odlétá do Peru a do Mexika. Už to tady nemůže vydržet. Zeptal se, co tam bude dělat, a ona povídá, že bude pracovat jako stevardka na jachtě jednoho miliardáře. Pak bude cestovat. Rodiče ji nechápou, proč žije tak jak žije, nechápou to její cestování, a když už si vydělá nějaké peníze, proč nespoří anebo nestaví barák, a hlavně proč se nevdává, ať se podívá na svoje vrstevnice, už vychovávají děti a pečují o manžely. Těší se, až vypadne z téhle díry uprostřed Polska. Jmenuje se Klaudie. Musí ještě udělat inventuru, a tak si řekli dobrou noc. „Miło mi było,“ dodala. 

Nad ránem se mu zdál sen: Meteor se srazil se Zemí a vytvořil kráter. Jáma v zemi je živá, rozpíná se a smršťuje. Pulzuje, jako by to bylo srdce. Ale srdce je pryč, je to prázdnota, stahy provádí její okolí, okolní zem. Jako by to bylo živé maso. Díra se každým tepem rozpíná víc a víc. Až jsou podemlety luka a pole a obydlené břehy a celé vesnice a městské aglomerace. Domy a kostely a hřbitovy se řítí do bezedné propasti. Kdoví jak vypadal Alexandrov – to byla Janova první myšlenka po probuzení a pak si vzpomněl na ten sen. Jak popsat díru? Jedině jejím okolím: díra a kolem ní… Jenže v tom snu ani to okolí nebylo pevně vymezené, definitivní, definované. Ano, „węgel“ je všude v podzemí a díra je potenciálně všude, všude se dá kopat. Kdysi bývalo pod zemí peklo, ale když se tam hrábne, zjistí se, že tam – kromě uhlí – nic není, peklo tedy neexistuje. Stejně jako když kosmonauti vylítli do vesmíru, nic tam neviděli a vyvodilo se z toho, že Bůh není. Asi bude třeba jak to nebe, tak i peklo situovat někam jinam. 

Druhý den se loučili s Klaudií; je v Madrytu naposled a pozítří má odletět do Mexika. Nalila do sklenic víno, přeptala se, co ho vlastně do Zelova přivedlo, jistě o tom od minulého setkání přemýšlela, a Jan ve stručnosti odhalil celou tu ztracenou rodinnou historii, po níž pátrá. Přiznal svou bezradnost, neví, jak dál. Cítí se, jako by putoval po obvodu nezměrné propasti, která neposkytuje pražádnou odpověď, ani ozvěnu ne, je to šachta zapomnění. Povídali si potom o Mexiku a vůbec o Americe a cestování a taky o polské muzice a filmech. Jan se zeptal Klaudie, jestli viděla Barwy ochronne od Zanussiho a ona, že ano, a že si z toho filmu pamatuje jednu repliku: „Jama, to po polsku jest dziura, a po japońsku góra.“ Dopili a jdou se projít. Venku vane studený vítr a mezi mraky zablikaly hvězdy. Ukázal se Měsíc jako vydutá svítivá polokoule. Klaudie zašeptá „ksieżyc“. Zní to básnicky, knížecky, a přitom polsky je to obyčejný Měsíc.

Petr Pazdera Payne, spisovatel a evangelický teolog
foto: Tomáš Trumpeš