Najít odvahu postarat se o tělo zemřelého

Mluvit o smrti a o událostech, které souvisí s péčí o zemřelého není pro mnohé z nás snadné. Přitom právě vědomá příprava a vzájemná pozornost nám může velmi pomoci tyto náročné životní situace společně dobře prožít. Velkou zkušenost s tím má Kateřina Grofová, která poskytuje poradenství pro blízké umírajících a pozůstalé a spolu s nimi také připravuje a vede pohřební obřady. 

Jakým způsobem jste se od studia speciální pedagogiky dostala až k doprovázení umírajících a pozůstalých? 

Ty největší životní změny si většinou neplánujeme, jsou nám poslány do života. Během vysokoškolského studia logopedie a surdopedie mi zemřela prababička. Byla jsem poslední, kdo ji v nemocnici navštívil. Když jsem za ní přišla, nemohla jsem ji ani poznat, tak moc se ve svých posledních dnech změnila. Cítila jsem naprostou bezmoc a na nějaké úrovni i šok. Bylo to moje první setkání s umírajícím člověkem v životě. Na moje slova nereagovala, působila dojmem, jako by už byla tak trochu na cestě na druhý břeh. Nechtěla jsem, aby mě viděla paralyzovanou, a tak jsem odešla. Prababička ten den zemřela. 

Moje vlastní bezmoc, šok a také skutečnost, že jsem už neměla další možnost za ní jít a zkusit zůstat, přehodily výhybku v mém životě a započaly fascinující cestu, která trvá dodnes. Začala jsem chodit do hospice jako dobrovolnice a učila se zůstat, i když nevím, vnímat jemné signály, být a cítit, spíš než jen myslet. Na univerzitě jsem požádala o udělení výjimky, abych mohla napsat diplomovou práci na téma doprovázení umírajících a výjimku jsem dostala. 

Následovaly roky intenzivní praxe v meditaci, život v klášteře, cesty a setkání, učení a zkušenosti až tam, kde jsem dnes. Už jako šestnáctiletá jsem toužila být ve službě něčeho, co nás přesahuje, jen jsem netušila, jak by se to mohlo stát. Stalo se to tak, že bych to sama nebyla nikdy schopna takto naplánovat. Díkybohu.

Co pro vás bylo zásadním objevem nebo nasměrováním? 

Když jsem se účastnila ceremonií s přírodními medicínami, tak jsem měla pocit, že mi zpřístupnily něco, co mi dosud zůstávalo skryté, a až nyní to hluboce ovlivnilo můj život. Ale potom jsem si uvědomila, že by to nebylo spravedlivé a nebyla by to pravda. Ano, prožitky a vhledy spojené s těmito ceremoniemi mi skutečně změnily život a přinesly hluboký pokoj, důvěru, pocit propojené sounáležitosti a také jasnost v tom začít službu nabízet lidem. Ale to se mohlo stát právě pro to všechno, co ceremoniím předcházelo. Proto, když se mě někdo ptá na radu, jakou cestou jít, pokud chtějí nabízet podobnou službu jako já, odpovídám: udržujte ve svém srdci živý záměr být užiteční a nechte, ať se ten záměr realizuje svým vlastním, jedinečným způsobem. Nikoho nenapodobujte. Není jedna cesta. 

Ve své práci mluvíte o vědomém přístupu k závěru života. Co si pod tím můžeme představit? 

Kdykoliv k něčemu přivádíme svou pozornost a uvědomujeme si, co se děje, co děláme a proč to děláme, a jaké to má důsledky, tak jsme „vědomí“. 

Pokud to vztáhnu k závěru života, pak je to uvědomování si mého vztahu ke smrtelnosti vlastní a svých blízkých. Žijeme v době, kdy těmto otázkám, vzorcům a postojům potřebujeme dávat svou pozornost záměrně. Smrt pro nás není přirozenou součástí života tak, jak bývala ještě před 100 lety, je nám skrytá. Je v nevědomí. Proto ji potřebujeme přivádět do našeho vědomí individuálního i kolektivního. Potřebujeme si klást otázky. Nechat k sobě přicházet odpovědi. A na základě nich upravit naše jednání a naše vztahy. Možná sepíšeme závěť, aby naši potomci nemuseli řešit něco, co jsme měli řešit my. Možná budeme průběžně udržovat své věci přehledné a jasné, aby tady po nás nezůstal chaos. Možná změníme priority ve vztahu k lidem a k práci. Možná se v našem životě objeví zcela nová úroveň vděčnosti a pokory. Možná ve chvíli, kdy bude někdo z našich blízkých nebo my sami umírat, tak budeme o něco více schopni zůstat, neutíkat a nechat se vést, nepřekážet, nechat se dotknout a být proměněni. 

Na kurzu spolku Ke Kořenům jste hovořila o péči o tělo umírajícího a zemřelého, to je možná pro řadu lidí velká neznámá. Zatímco péče o nemocné a umírající lidi je už přece jen trochu v našem povědomí, tak zacházení s tělem po smrti asi nejčastěji přebírá pohřební služba. Máte zkušenost s tím, že se lidé spíš ostýchají, nebo se chtějí do péče o zemřelého zapojit? 

Mám pocit, že se vynořujeme z doby, kdy jsme téměř vše ponechávali na „těch, kteří vědí“ proti „nám, kteří nevíme“. Z doby určité bezmoci a odevzdanosti do doby většího zplnomocnění a důvěry v naši základní lidskou schopnost se o své zemřelé postarat. Mám pocit, že se to děje i díky stále větší osvětě a obecně větší přítomnosti tématu ve veřejném prostoru. Stále více lidí má zkušenost, že pokud najdeme odvahu se o tělo zemřelého postarat, tak to bude mít vliv i na naše loučení a truchlení, a také na náš vztah ke smrti. Nebudeme jen pasivními, bezmocnými diváky, ale budeme to aktivně žít a může nás to proměnit. 

Jaké jsou v našem českém prostředí možnosti „udělat věci jinak“ než ponechat vše na pohřební službě?

V našem českém prostředí máme možností celkem dost, jen o tom spousta lidí neví. Například často nevědí, že nemusejí spěchat s tím, aby pohřební služba přijela co nejdříve. Sami sebe tak připraví o velmi vzácný čas, který nelze vrátit zpět. Zákonem není přesně stanoveno, jak dlouho můžeme mít doma tělo zemřelého. Pohřební službu si musíme vybrat do 96 hodin, což jsou 3 dny. Existují chladicí podložky, které umožní ponechat tělo zemřelého doma, aby se lidé mohli přijít rozloučit. Zemřelého můžeme svépomocí omýt, není zapotřebí důkladná koupel, jen drobná očista. Můžeme ho potřít vonnými oleji, můžeme tělo (nahé nebo oblečené) zabalit do plátna, poslouží běžné prostěradlo položené na uhlopříčku. Můžeme dokonce požádat pohřební službu, aby zabalené tělo už nerozbalovala. Když pohřební služba přijede, můžeme svého zemřelého položit do rakve sami. Stejně tak během pohřbu můžeme nést rakev, nebo někde dokonce i spolu s hrobníkem (vy)kopat hrob. 

Jaký dobrý způsob doprovázení a loučení radíte lidem, kteří se starají o umírajícího v domácím prostředí? 

Nespěchejte. Dopřejte si čas. I když jste věděli, že váš blízký umírá, potřebujete čas a prostor, abyste mohli vstřebat, že se to skutečně stalo. Nebuďte na to sami. Nebojte se říct si o pomoc. Když si řeknete o pomoc, je to služba nejen pro vás, ale i pro ty druhé. Neochudíte tak jeden druhého o nesmírně důležitou zkušenost. Zvládnout všechno sám/sama není moudré nejen vůči sobě, ale i vůči druhým. Proto co můžete, v rámci svých fyzických i psychických sil, udělejte spolu. Vše, co není uděláno za vás, ale co uděláte vy, se může stát vaší moudrostí a dovedností. A co se týká loučení, je to proces, který často vztahujeme k samotnému obřadu, ale loučit se můžeme a potřebujeme i v čase mezi úmrtím a obřadem. A popravdě, loučíme se svým způsobem už před úmrtím, říká se tomu anticipovaný zármutek. Problém je, že často po smrti blízkého své emoce zastavíme a čekáme na obřad (který někdy dokonce vůbec neproběhne). Ale obřad je až vyvrcholením, odevzdáním zemřelého, je důležité uvědomit si, že i přípravy obřadu jsou loučením. Aby to tak mohlo být, potřebujeme zapojit tělo, smysly, nechat vyvstávat vzpomínky, vyprávět příběhy… Je to speciální čas v meziprostoru. Jako bychom toho umírajícího vyprovázeli na břeh, ze kterého víme, že odpluje jen on, bez nás. My tu zůstaneme a vrátíme se zpět k životu. Po celý čas, než staneme na tom břehu, na místě rozloučení, mu můžeme ještě něco říct, omluvit se, poděkovat, popřát… a pak (na obřadu, ideálně s pohřbením) ho propustit. Odevzdat. Tato metafora je pro mnoho lidí velmi srozumitelná a léčivá. Přála bych si, abychom měli na ten bezprostřední čas po úmrtí blízkého třeba sedm dní volna ze zákona, což bývá obvyklý čas od úmrtí k pohřbu. 

Kateřina Grofová působí ve vlastní iniciativě Na konci dechu a je také čestnou členkou a lektorkou ve spolku Ke kořenům, který se věnuje vzdělávání obřadníků a obřadnic a přírodnímu pohřebnictví. Vystudovala speciální pedagogiku, diplomovou práci psala na téma doprovázení umírajících. Zkušenosti v doprovázení získávala například v Hospici sv. Josefa v Rajhradě a v zenovém hospici v Severní Americe. Velkým milníkem na její cestě a vztahu ke smrti byly také ceremonie s medicínami přírodních národů. Více než 20 let je zásadní součástí jejího života meditace v tradici zenového a tibetského buddhismu.

Setkáváte se s prosbou o doprovázení spíš ze strany lidí, kteří nejsou ukotveni v žádné víře a tradici, nebo s žádostmi lidí, kteří praktikují nějaké náboženství? 

Většina lidí, kteří se na mě obrací, jsou lidé, kteří v „něco“ věří, ale nejsou aktivně v církvi nebo nějaké duchovní tradici. Jsou to lidé, kteří prostě touží po lidskosti, soucitu jako naší vrozené podstatě a potřebě. 

Zabývala jste se i studiem rituálů přírodních národů. Nalezla jste v nich nějaký silný motiv, který se vám zdá nosný pro dnešního (a zejména českého) člověka? 

Ano. Je to jejich žitá zkušenost, že smrtí život nekončí. Že to, co je zdánlivě odděleno v lidském těle, se spojí po smrti ve fascinujícím předivu tohoto vesmíru, ze kterého se jako lidé rodíme (stejně jako vše živé). S tímto konkrétním motivem jsem se setkala v různých duchovních směrech. „Jsme ze stejného těsta (naše podstata je stejná), jen vykrojeni různými vykrajovátky (různá těla).“ (Zenový mistr Seung Sahn) „Jsme jako vzduch v balónku, který je oddělený od vzduchu kolem. Smrt je jako když balónek praskne, a vzduch se stane jedním.“ (Zenith Virago) „Vše je jedním, jedno je vším.“ (starořečtí myslitelé) „Duše je jiskra Božího světla, která se vrací ke svému zdroji, jakmile svíce těla zhasne.“ (Kabala) „Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme.“ (Sk 17,28) „Stejně jako je vlna neoddělitelná od oceánu, je duše nedílnou součástí ‘Tao’, univerzálního ‘proudu’, který udržuje vesmír v rovnováze a uspořádání.“ (Tao) S tím rezonuje i moje zkušenost se zážitky změněného stavu vědomí. Velmi snadno se identifikujeme se svým tělem, se svou zkušeností v těle oddělenou od ostatních, se svým „egem“. A se smrtí přichází úplný konec toho, co nebo kdo jsme. To nás děsí. Vyrůstáme v kultuře, která izolovala myšlení od cítění, jemnocitu, intuice, namísto, aby toto spojení kultivovala. A tak podle mě je největším uměním být ve spojení s tím „velkým, všeobjímajícím“ a přitom dobře nakládat s životem v těle.

Křesťanské obřady v sobě nesou hlubokou symboliku, rámec, který uvádí život do souvislostí stvoření i záchrany. Pro řadu lidí je sice dnes možná těžko srozumitelný, ale některé symboly jsou univerzální. Pracujete s nimi nějak? Jak na to lidé reagují? 

Ano, pracuji. Snažím se používat jazyk, obrazy, které jsou univerzální. Srozumitelné pro lidi napříč spirituálními cestami. Slova a obrazy, které jim připomenou, že jsme mnohem víc než jen toto tělo, naše myšlenky a to co, vidíme očima. Vyhýbám se však tvrzením, že něco nějak s určitostí je. Jdu spíše cestou nabídky, nebojím se slova „možná“. Aby si v tom každý mohl najít své místo, aniž bych umenšovala to, co se snažím přinést. 

Proměnil se v něčem váš přístup během doby, kdy se provázením zabýváte? Opustila jste něco, nebo naopak začala dělat jinak? 

Ta změna přišla určitě ruku v ruce i s mým věkem. Příští rok mi bude 50 let. Ta změna uvnitř je hluboká. Těžko představitelná dopředu. Ve spojení s tím, co jsem na cestě doprovázení potkala a zažila, jsem klidnější, trpělivější, cítím hlubokou, neochvějnou důvěru. Důvěru v člověka, když se neodpojí. Důvěru v to, že život si vždycky, vždycky najde cestu. A to se propisuje do slov, kterých je méně, ale působí silněji. Obecně už nepotřebuji dosahovat velkých věcí, jako když je člověk mladý. Raduji se z každého, komu mé provázení pomohlo. A nechávám skrze sebe přicházet to, co je potřebné a užitečné. Někdy je to projekt, někdy je to ztišení v ústraní. 

Kdybyste měla shrnout, co je pro vás osobně ve vaší službě nejdůležitější, co by to bylo? 

Láska, pravdivost a z nich vyvěrající odvaha. Udržovat spojení s tím, co nás přesahuje a čeho jsme součástí, aby to skrze nás mohlo působit.

připravila Jana Hofmanová
foto: archiv respondentky