Nahlížet pod povrch

Bydlela sice ve vlastním, ale bez elektřiny, s dluhy a obklopená muži bez domova. S péčí o dítě měla nulové zkušenosti. Prostředí, ve kterém se celý život pohybovala, nedávalo naději, že by starost o novorozence zvládla. Mateřský instinkt však nakonec zvítězil. Dva měsíce před porodem se paní Liběna svěřila do péče azylového domu pro matky s dětmi, který v Litoměřicích provozuje Diakonie. A na plné obrátky se rozběhla intenzivní práce, která ukazuje, proč Diakonie azylové domy provozuje a jaký mají smysl.

Dobrá praxe

Šestiletý Jiřík o překot vypráví, jak se měl dnes ve školce. Konal se tam karneval, Jiřík šel za policistu. Ještě teď je navlečen do trička, imitujícího policejní uniformu. Na otázku, co jinak ve školce dělají, začne klučina zapáleně vyjmenovávat názvy pravěkých ještěrů. Probírali dinosaury a ty on zbožňuje. Chodí do speciální školky pro „živější děti“. Do školy nastoupí až za rok. Získal odklad, který by měl strávit v přípravné třídě, aby si navykl na spořádanější školní prostředí. „Snad ho tam vezmou, mají jenom třicet volných míst,“ říká maminka Liběna.
Se synem Jirkou a novým partnerem dnes obývá malý podnájem 1 + kk na kraji Litoměřic, kousek od velkého parku Mostná hora. Za plat uklízí v jedné z místních lékáren. Spolu s dávkami hmotné nouze, příspěvky na bydlení a přídavky na dítě jí to umožňuje samostatně žít a pečovat o syna. Když ho vyzvedne ze školky, nejvíc času s ním tráví venku, na dětských hřištích. 

Když se ovšem paní Liběna do azylového domu Diakonie přistěhovala, nebyla na své dítě vůbec připravena. Normálně mívají maminky nakoupenou výbavičku dlouho dopředu, paní Liběna neměla v sedmém měsíci těhotenství nic. Nenavštěvovala gynekologa, v porodnici o ní nevěděli. Otec dítěte nikde, s vlastními rodiči taky nebyla v kontaktu. 

Pracovnice azylového domu jí rychle začaly pomáhat zařídit všechno potřebné. Navštívili s ní i porodnici a nakonec to byly ony, kdo první viděly narozeného Jirku. Na svět se dostal císařským řezem a z litoměřické porodnice ho okamžitě převezli do nemocnice v Ústí nad Labem kvůli podezření na vážnou srdeční vadu. K mamince se miminko vrátilo až za tři dny. Do té doby měla u sebe jen jeho fotku, kterou pracovnice azylového domu pořídily.

„Paní Brandnerová byla jedna z prvních, kterou jsme doprovázely během porodu,“ říká Lenka Vašutová, sociální pracovnice azylového domova. „Zavedli jsme to potom jako dobrou praxi,“ dodává. S litoměřickou porodnicí rozvinul domov blízkou spolupráci. Sociální pracovnice jsou maminkám k ruce, když s nimi lékaři sepisují porodopis. Má-li o to budoucí maminka zájem, může si prohlédnout porodní sály, aby si lépe dovedla představit, co ji čeká. Jedná se nejen o praktickou pomoc. „Byla to pro mě velká psychická podpora,“ vzpomíná paní Liběna. 

Najít dost odvahy

Obvyklá doba pobytu v azylovém domě má podle zákona trvat rok. Lze ji i prodloužit, ale smyslem azylových domů není poskytovat trvalé bydlení; jedná se o přechodnou pomoc v krizi. Má-li být účinná, vyžaduje to od pracovnic azylového domu umění rozplétat složitá zauzlení příběhů, kterými maminky v krizi procházejí. 

Paní Liběna například potřebovala tak intenzivní míru podpory, že panovala nejistota, zda ji neprovází nějaký lehčí typ mentálního postižení. Všechno jí bylo potřeba ukazovat: hygienu o sebe i o dítě, vaření, praní prádla. Měla návyk hromadit věci, které našla na ulici, což dělávají bezdomovci. Jednou třeba přinesla do azylového domu pneumatiku. Finanční gramotnost jí nic neříkala. Při své důvěřivosti byla zvyklá dát peníze, když nějaké měla, každému, kdo ji o to požádal. Sama si přitom o pomoc říkala jen málo.

Vyšetření však ukázalo, že mentálním postižením to není. Spíš nedostatkem běžných životních zkušenosti, velkou důvěřivostí a plachostí. 
Kromě řady dovedností ji tedy bylo třeba naučit, aby si uměla říct o pomoc a aby také víc rozlišovala, komu důvěřovat, a komu ne. Učila se rychle a zvládla toho dost na to, aby si mohla najít svůj vlastní podnájem. 

V novém životním začátku paní Liběně pomohlo vlastnictví původního bytu. Z prodeje zaplatila dluhy a ještě jí zbylo na skromné vybavení nového domova. Pak ale přišlo to nejtěžší: najít dost odvahy znovu se postavit na vlastní nohy. V azylovém domě měla 24 hodin někoho, na koho se mohla obrátit. „Všichni se ke mně chovali dobře. Pomáhali mi. Tady se mi líbilo,“ říká. 

Proto vznikl plán postupného přechodu z azylu do vlastního. I po přestěhování paní Liběna docházela jednou týdně do azylového domu na poradu. Zároveň ji pracovnice domova s předstihem seznámili s kolegyněmi z organizace Naděje, konkrétně z její sociálně aktivizační služby, která v Litoměřicích podporuje rodiny v nepříznivé sociální situaci. S těmi je paní Liběna v kontaktu dodnes. Spolupráci různých organizací v Litoměřicích si Lenka Vašutová pochvaluje: „Máme tu dobré komunitní plánování, navzájem se známe.“ Když nemůže Diakonie návazné služby nabídnout z vlastních zdrojů, ví, komu může klienta s důvěrou předat. 

Týmová práce

Dnes už se s paní Liběnou vídá Lenka Vašutová jen občas. Tenhle příběh se vyvíjí dobře a rozplétat je třeba další. 

„Musíme umět jí pod povrch,“ říká Lenka Vašutová. Klientka například nepřijde na domluvenou schůzku, což je za normálních okolností selhání a nespolehlivost. Jenomže klienti azylového domu nežijí v normálních okolnostech. Teprve když se podaří nahlédnout pod povrch, zjistí se, jestli lze klientce pomoci a vytrvalou podporou ji nesměrovat k samostatnějšímu životu, nebo jestli to možné není a je potřeba se s ní rozloučit. „Každá z maminek, které tu potkáváme, nás naučí něčemu novému,“ říká Lenka Vašutová. Za svou práci s ženami v krizi získala letos ocenění Pečovatelka roku v kategorii sociální pracovník. Jak však zdůrazňuje, „práce v domově je týmová, bez vzájemné podpory by nebyla možná“.

Diakonie provozuje dohromady pět azylových domů. Vedle Litoměřic, Mostu a Vlašimi jsou to i dva v Praze. Tři z těchto pěti domů jsou určeny pro maminky s dětmi. Jeden přijímá i manžele či partnery maminek nebo také samotné muže, kteří mají dítě v péči. A jeden z azylových domů je speciální, sídlí na utajené adrese. Poskytuje totiž azyl lidem, kteří se snaží vymanit z pracovního vykořisťování.

Adam Šůra

foto: diakonie.cz/