Na záskok v Chorvatsku

Nevím, zda to byl víc výlet nebo služební cesta. Moje chvíle přišla až po příjezdu do Velkých Zdenců. Tam jsme měli s bratrem farářem Predrakem Gazibarou krátkou pobožnost, jeho žena Blanka a švagrová Jaruška se ujaly oboustranného překladu. Zdejší sbor patří k luterské tradici, však také proto bratr farář při své promluvě připomínal Den reformace, který se právě blížil. A poté už následovala výborná večeře. Sešlo se nás tolik, že jsme se málem nevešli kolem kuchyňského stolu – a že je ve Zdencích pořádně dlouhý.

A co všechno jsme se dozvěděli! Že bratr farář odejde do důchodu – ale ponechá si ještě poloviční úvazek (teď ovšem má tolik práce, že by na to nestačilo ani 1,5 úvazku). Že sestra, která už přičítá roky k osmdesátce, každý rok sama naseká 4 m3 dřeva na topení. Že Jarošovi jsou z frmolu na své farmě a v mlíčnici sedření. Nemají, komu firmu předat – ale daří se jim dobře. 

Přespali jsme v bytě nad sborovými prostorami. Než jsme ale usnuli, zažili jsme úsměvné okamžiky. Při rozdělování lůžek jsme totiž zjistili, že někomu jsou moc krátká, někomu úzká, někdo měl pocit, že má málo soukromí. Nakonec všichni usnuli, dobře jsme si odpočinuli. Po té dlouhé cestě a výletu na hrad nad Balatonem nebylo divu.
Další den jsme se stavili v Daruvaru na tržišti. Chtěli jsme navštívit Jarošovy v jejich stánku s mléčnými výrobky. Mne ale ze všeho nejvíc uchvátily javory, co tam rostly. 

Také jsme se vydali za sestrou Zdeničkou Pagáčovou do Požegu. Pojedli jsme – a pak jsem měla krátkou pobožnost s vysluhováním večeře Páně. Sestra Pagáčová moc pozdravuje do Česka. A dožije-li se příští návštěvy, těší se opět na společenství kolem stolu Páně.
Rychlý přesun autem a octli jsme se v Bjeliševci. Po oficiálním přivítání vystoupilo několik Českých besed. A nastaly hody! Brát jsme si mohli, co hrdlo ráčí – a i kdybyste si přidali třeba třikrát, ještě zbylo na zítra. Mládežnická část naší delegace utužovala vztahy dlouho přes půlnoc.

Ráno lilo jako z konve – a přesto se bjeliševský evangelický kostelík naplnil skoro do posledního místečka. I tady jsme slavili večeři Páně – na přání našeho hostitele podle současných zvyklostí ve Velké Lhotě (z jednoho kalicha). I od účastníků bohoslužeb máme vyřídit milé pozdravy.
Po bohoslužbách jsme brzy osiřeli. Ale protože v Chorvatsku zřejmě není zvykem hned zamykat, v klidu jsme si ještě prohlédli moc hezké prostory nad kostelem. Jen škoda, že jsou tak málo využívané. Možná by neškodilo o nich dát vědět mládežím z naší církve.

V Bjeliševci se nás ujali Sandra a Zvonko Uličníkovi. Po obědě jsme byli po návštěvách: u Gorana a Branky a u Alenky a Slavka Hruškových. A všude jsme pili kávu a přikusovali sladké. 

Ráno nás čekala cesta zpět. Jsem ráda, že jsem směla jet. Jen nevím, zda si mám přát zas nějakou další indispozici svého muže, abych si tu výpravu mohla někdy zopakovat.

Lenka Fretingerová, farářka