Na začátku jsem netušila, že mě to bude tak bavit

Kateřina Vojkůvková pochází z Nového Jičína, kde v roce 1993 konvertovala do Evangelické církve. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala obor japanologie a živí se jako tlumočnice, průvodkyně a učitelka japonštiny. V roce 2001 se s manželem přestěhovali do Mníšku pod Brdy. Mají tři děti. Jsou členy sboru v Dobříši, kde je Kateřina od roku 2010 kurátorkou. V roce 2021 byla ordinována výpomocnou kazatelkou.     

Můžete se na úvod čtenářům krátce představit?

Pocházím z Nového Jičína, jako dítě jsem byla velmi přesvědčený ateista. Na gymnáziu mě spolužačka Noemi Říčanová pozvala na pochod Komenského, který se ten rok šel z Hodslavic do Nového Jičína, kde na faře probíhala ukázka Tensing skupiny z Norska. Když tamní presbyter Jarda Loukota uviděl, jak jsem se nadšeně zapojila do zpěvu, hned mě pozval do mládeže. Mládež byla pro mě úplné zjevení. Poprvé jsem uviděla někoho se modlit nebo zpívat chvály, diskutovat o Bibli. Bylo to tak přitažlivé a autentické, že nešlo odolat. Jezdili jsme s mládeží na legendární Travnou, pořádali jsme evangelické volejbalové turnaje, byli jsme hodně aktivní. Mám ráda deskovky, nejvíce hru Na křídlech, a miluji zpěv v kostelích. To je teď takový můj adrenalin, vejdu do jakéhokoliv otevřeného kostela, začnu zpívat nějakou chválu a užívám si, jak to zní.

Kudy vedla vaše cesta „k taláru“? Jak se zrodila myšlenka stát se výpomocnou kazatelkou?

Přišlo to postupně. Dokončila jsem kurz pro učitele nedělní školy, který byl skvělý, a když se pak otevřel kurz ZET, tak mě lákalo ještě pokračovat ve studiu. Mám ráda dokončené věci, a proto jsem kurz dotáhla, aniž bych měla ambice kázat. Na začátku jsem vůbec netušila, že mě to bude takto bavit. Začala jsem díky tomu i psát pohřební řeči, ordinace vám dodá odvahu mluvit více na veřejnosti o Bohu.

Pomohlo vám ve studiu vaše filologické vzdělání? 

Určitě. Exegeze v lecčems připomínala rozbor starých japonských textů. Baví mě, když někdo umí jít do původních jazyků a vysvětlovat jemné nuance v překladu.

Co pro vás bylo na cestě k ordinaci nejnáročnější — po stránce studijní, osobní nebo praktické?

Nejnáročnější to bylo asi časově, zvládnout si to s rodinou naplánovat, abych mohla být tolik víkendů z roku pryč na kurzech. Taky příprava na závěrečnou zkoušku a zkušební kázání byl docela stres.

Jak často vedete bohoslužby a kde?

Kážu 5 let asi třikrát do roka. Nejčastěji u nás v Dobříši a v Hořovicích, kde jsem kurátorkou, a proto nechci být často mimo sbor. Už dvakrát jsem kázala ve svém domovském Novém Jičíně, to byla hodně srdeční záležitost. Vždycky pozvu všechny příbuzné a kamarády a mám radost, když přijdou a osloví je to.

Co je na přípravě bohoslužeb nejnáročnější, a co naopak radostné?

Hodně náročné je vysluhování svaté večeře Páně. To mě překvapilo. Náročné je kázání dobře sestavit. Aby bylo promyšlené, hluboké, autentické, a ne moc dlouhé. Radostné je ponoření se do Písma, nacházení zajímavých souvislostí z různých zdrojů, obohacení, které mi to přináší. Největší radost mám, když přijdou kamarádky, které třeba ještě nikdy v kostele nebyly, a sedne jim to. Zažijí Boží dotyk.

Už jsme zmínily, že jste vystudovala japanologii. To je v naší zeměpisné šířce poměrně exotické zaměření. Co vás k tomu přivedlo? 

Tak to byla opravdu velká „haluz“. Když jsem byla v roce 1995 v maturitním ročníku, odjela manželka našeho faráře Jiřina Kovářová na konferenci do Jižní Koreje a po návratu se mezi řečí zmínila o možnosti stipendia, pokud člověk mluví korejsky, a tím mě navedla, že je možné tyto exotické jazyky studovat. V Praze se ten rok otvírala japanologie, tak jsem to zkusila. Všichni kromě mojí mámy si klepali na čelo, že se určitě nedostanu a že s tím nebude žádné uplatnění. Mamce se nápad líbil a všemožně mě v tom podporovala. Když jsem se dostala, skákala jsem radostí do stropu, považuji to dodnes za zázrak. Japonština mi sedla neuvěřitelně. Jazyk je překrásný, čínské znaky, které japonština používá, jsou fascinující, mentalita příjemná, studium tam byl splněný sen, práce je pestrá a japonské jídlo je bezkonkurenční. Baví mě to už 30 let.

Jak těžké je v Česku najít jako japanolog uplatnění?

Když jsem nastupovala na fakultu v roce 1996, nebyl u nás téměř žádný Japonec. Když jsem za 6 let končila, byla jsem úplně na roztrhání. Provázení, tlumočení, učení. Všechno, co mě baví. Japonci jsou v Česku druhým největším investorem. Za pandemie jsem přišla o veškerou práci, začala jsem učit angličtinu a vracet se k učení japonštiny díky online prostředí. Postupně se vrátilo i tlumočení a provázení. Teď jsem zase na roztrhání. Naopak se učím práci odmítat a pracovat méně.

Dovedete si představit, že byste japanologii využila i v kazatelské službě? Třeba v Praze-Kobylisích donedávna bývaly bohoslužby v japonštině… 

Tak to je skvělý nápad. Ráda si bohoslužby připravím, pokud o to bude zájem. Pozvu na ně své spolužáky, kolegy a všechny Japonce, které tady znám.

Působíte také jako kurátorka sboru. Tuším, že na této pozici jste jako žena spíš v menšině. Jaké výzvy nebo specifika to pro vás přináší?

Když mě zvolili, bylo mi 32 let a ve staršovstvu jsem byla jediná žena. To byla myslím rarita, ale domnívám se, že je nás žen kurátorek čím dál víc. Náročné je to hlavně pro naše partnery, kteří nám dělají zázemí. Těžké to pro mě bylo zejména, když bylo napětí ve staršovstvu nebo byl náš sbor dva roky bez faráře, teď je to pohoda. Výzvy tato služba přináší mnohé. Musíte se toho spoustu naučit o stavebnictví, opravách, energiích, grantech, smlouvách, fungování církve. Musíte být tak trochu psycholog a mediátor, musíte umět nenechat rozjet hádku, rozpoznat nepohodu, umět někomu říct, ať zaplatí salár, nenechat se odradit, když někdo není nadšený z vašeho nápadu. Sbor je poměrně delikátní a křehký mechanismus.

Jak se vám to daří skloubit s kazatelskou službou a občanským povoláním?

Kážu jen párkrát do roka, to není tak náročné. Kázání většinou píšu v práci, když není žádný překlad a mám na to prostor. Vždycky před kázáním mě Pán Bůh pošle do nějaké továrny, kde se zrovna nic neděje, takže tlumočníka nepotřebují a já si to v klidu dopíšu.

V poslední době se ve spolupráci s církevním ústředím podílíte na přípravě vzdělávacích setkání pro kurátory a místokurátory naší církve. Jak jste se k tomu dostala?

Zavolala mi Radka Hojková, jestli bych do toho nešla a mně se ten koncept moc líbil a přišel mi hodně užitečný, tak jsem to zkusila a je to opravdu skvělý počin. Děkuji moc za tuto aktivitu.

Co z vaší dosavadní zkušenosti kurátory napříč sbory nejvíce „pálí“? A jakou formu podpory nejvíce oceňují?

Nejtěžší je, když jsou kostely poloprázdné a atmosféra v nich není příliš optimistická. Leží jim toho na bedrech tolik, že se to pomalu nedá unést. Hodně náročné je, když jsou sbory bez faráře a nedaří se jim žádného oslovit. Kurátoři nejvíce ocení samotný zájem, pomoc s praktickými věcmi, jako jsou právní služby, granty, hudební doprovod, webovky a podobně.

Na jakou kazatelskou zkušenost ráda vzpomínáte? 

Nejsilnější je, když cítíte, že jsou lidi napojení a to, co říkáte, v nich rezonuje. Zejména u nás v Dobříši se vždycky při mém kázání lidé dojímají, utírají si slzy a dávají mi milou zpětnou vazbu, že celou dobu dokázali udržet pozornost a krásně si se mnou biblický příběh prožili. 
Hodně silná byla moje řeč na pohřbu mého volejbalového trenéra. Zařadila jsem do ní i pasáž z knihy Kazatel, kterou většina z přítomných nikdy neslyšela a byli tím úplně ohromeni. Když v takové chvíli pronesete před síní plnou ateistů „věřím, že život smrtí nekončí“ – slyšíte spadnout špendlík.

Po mých bohoslužbách u Klimenta mi dva bohoslovci řekli, že uvažují, že skončí se studiem, protože takovou víru nikdy mít nebudou. To mě trochu vylekalo. Byl to asi největší kompliment, který jsem kdy dostala, ale doufám, že kluci studium dokončili a do služby se vydali. 

Jak vnímáte podporu pro svoji službu ze strany církve?

To, že církev kurzy pořádá a financuje, mi přijde skvělé. Faráři, kteří nám tam přednášeli byli všichni opravdu špičkoví. Dověděla jsem se tam věci, které na se na internetu nikde nedočtete. Doporučuji studium všem, i takovým, kteří ještě neví, zda budou kázat.

Jak vidíte své působení v kazatelské službě do budoucna?

Dokud máme děti doma, tak budu kázat jen u nás a výjimečně jinde. Až nám všichni vyletí z hnízda, tak budu moct i častěji. Těšte se. (úsměv)

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondentky