Na prostoru záleží!

Často si však neuvědomujeme, kolik toho o nás prostředí, které obýváme, dokáže vypovědět. My utváříme je a ono zase utváří nás. Stačí obyčejná návštěva u někoho doma, a hned tím hlouběji pronikneme do jeho životního příběhu i vnitřního světa. Ne jinak je to i s našimi církevními „obýváky“. Nevědomky prozrazují mnohé třeba o našem pojetí církve.

Nedávno na specifika ČCE v tomto ohledu širší veřejnost upozornila historička umění Anna Boučková, když přijala pozvání Klubu Za starou Prahu a 3. října v malostranské Juditině věži proslovila přednášku na téma „Českobratrský liturgický prostor a jeho současné (architektonické) podoby“. Posluchači se dozvěděli, že čeští evangelíci svou dějinnou zkušeností zdědili jistou averzi vůči trvalým a okázalým bohoslužebným příbytkům a s ní mnohdy i lhostejnost vůči podobě svých sborů. Přesto každý prostor nutně směruje pozornost svých uživatelů na zcela konkrétní prvky. Je proto namístě se ptát, jaké objekty to jsou a s jakým poselstvím do celého prostoru svým zpracováním a umístěním vstupují. Strhává na sebe největší pozornost vyvýšená kazatelna? Pódium s hudební aparaturou? Stůl Páně? Nebo snad nemožný koberec pod ním?

Z představení řady realizací z českobratrských kostelů a modliteben posledních let bylo zřejmé, že v současnosti v ČCE nevyvstává ani tak potřeba stavět nové budovy, jako spíše přizpůsobovat ty staré novým podmínkám. Dědictví minulosti tak bývá při současných úpravách určující a nutí zachraňovat i ty prvky, které by jinak ustoupily praktičtějším alternativám. Před tradičními kazatelnami dnes totiž dostávají přednost ambony (čtecí pulty), před lavicemi zase snadno přenosné židle. Požadavkem poslední doby je zejména variabilita vnitřního uspořádání, aby se umožnilo pestřejší využití interiéru nejen pro účely nedělních bohoslužeb. Tuto tendenci vykazují například nedávné renovace ve valašských Hodslavicích nebo na pražském Smíchově, kde byl dokonce konečný návrh vybrán ve veřejné architektonické soutěži, což u církevních zadavatelů nebývá zvykem. 

Aktuální jsou i otázky celkové koncepce. Chceme zdůraznit význam společenství v kruhovém či půlkruhovém uspořádání sedadel, nebo nám vyhovují spíše klasické řady, zajišťující větší soukromí? Místo historicky poněkud zatíženého symbolu kalicha bývá při modernizacích stále častěji akcentován kříž či samotný stůl Páně. I zde se můžeme ptát: Lze kolem stolu vytvořit úplný kruh vyjadřující jednotu těla Kristova? Je vhodné, aby byl zároveň využíván jako čtecí pult, nebo od něj má být jasně oddělen? A má být v interiéru nějakým způsobem pamatováno i na svátost křtu?

Ačkoli tu církev není od toho, aby naplňovala naše estetické cítění, neznamená to, že bychom měli ignorovat vliv vizuálních vjemů i prostorových dispozic na naše životy. Není snadné najít balanc mezi respektem k minulosti, současnými potřebami a finančními možnostmi. Pokud je to ovšem v našich silách, měli bychom k místu společného slavení přistupovat s vědomím, že i jeho podoba nese určité sdělení a že je tu především od toho, aby dobře sloužilo – jak se odvažujeme doufat – růstu Božího království.

Karel Pacovský
foto: ARo