Na olympiádě se snažím být přátelskou přítomností církve

V únoru se oči celého sportovního světa upíraly do dvou severoitalských měst – Milána a Cortiny d’Ampezzo. Právě tam se konaly už pětadvacáté zimní olympijské hry. Česká výprava se z nich vrátila s pěti cennými kovy, včetně dvou zlatých medailí snowboardistky Zuzany Maděrové a rychlobruslaře Metoděje Jílka. K českému týmu však patří i lidé, kteří nestojí na startovní čáře a často ani před kamerami. Jedním z nich je římskokatolický kněz Oldřich Chocholáč, kaplan české olympijské výpravy. Jak služba olympijského kaplana vypadá a jak jde dohromady vrcholový sport s vírou? O tom jsme si s Oldřichem Chocholáčem povídali v následujícím rozhovoru.

Co vás ke službě kaplana v českém olympijském týmu vlastně přivedlo? 

Byl to jeden splněný dětský sen podívat se osobně na olympijské hry. Ten se mně splnil v roce 2014, kdy jsem s českými fanoušky odcestoval na zimní olympijské hry v Soči.

Jak a kdy vlastně pozice olympijského kaplana vznikla? Přišla poptávka po ní spíš od Českého olympijského výboru, nebo naopak od církví?

Po mé cestě do Soči následovala nabídka stát se olympijským kaplanem od pana kardinála Duky, který se osobně účastnil zahájení her v Soči na pozvání Českého olympijského výboru. Jako oficiální kaplan české výpravy jsem tak poprvé v roce 2016 odlétal s našimi sportovci na letní olympiádu v Riu. Pozice olympijského kaplana však ve světovém měřítku vznikla už v roce 1988, kdy na olympijské hry v Soulu provázel kaplan poprvé italské sportovce. V dalších letech se přidávaly s touto duchovní službou další národní olympijské výpravy. 

Je vaše role ekumenicky otevřená? Doprovázíte každého, kdo projeví zájem?

Tato služba je otevřena všem, věřícím i nevěřícím. Do světa sportovního výkonu a touhy po úspěchu přináší další rozměr lidského života – duchovní. Papež František před mnoha lety tuto službu olympijského kaplana nazval „přátelskou přítomností církve“. Nejde na prvním místě o službu evangelizace mezi sportovci, ale tiché přítomnosti, provázení modlitbou a požehnáním, nejen do sportovního zápolení, ale zvláště toho životního.

Jak vypadá běžný den kaplana během olympiády?

Přestože nebydlím přímo v olympijské vesnici, snažím se v ní být co nejvíce času. Jsem mezi českými sportovci a doprovodným týmem v prostoru, který je mu vyčleněn k ubytování i trávení volných chvil. Se členy týmu se také setkávám při společném jídle v olympijské jídelně a také během dopravy a na sportovištích. Záleží už pak na každém, zda s kaplanem chce probírat jen pěkné počasí nebo i vážnější otázky života. Všichni z týmu mají na mne kontakt a ujištění, že jako kaplan nebudu nikde říkat, s kým a o čem v osobním rozhovoru hovořil.

Mohl byste aspoň v obecné rovině popsat, s čím za vámi sportovci nejčastěji chodí? Jsou to jen ti „tradiční“ věřící, anebo třeba i ti, kteří hledají otázky po smyslu nebo podporu?

Za 10 let této služby to bylo mnoho setkání a různých témat – sportovních, životních i samozřejmě duchovních. I když se někdo prezentuje jako ateista, ještě to neznamená, že si neklade otázky po smyslu života.

Součástí olympijské vesnice je také mezináboženské centrum, kde se setkávají sportovci nejrůznějších náboženství. Jakou roli hraje tento prostor ve vašem každodenním působení a jak ho sportovci využívají?

Na každé olympiádě je to trochu jinak. V Paříži 2024 bylo mezináboženské centrum velmi živé. V křesťanském prostoru se kaplani z různých zemí světa a pořadatelské země scházeli několikrát denně ke společné modlitbě za průběh her a všechny zúčastněné. Rád jsem potkával i jednoho francouzského rabína, který mně s hrdostí ukazoval výzdobu jeho prostoru k modlitbě s obrázkem Staronové synagogy v Praze a slíbil modlitbu i za český tým. V olympijské vesnici v Miláně byl jen malý prostor k osobní modlitbě pro všechna náboženství a jen ho najít vyžadovalo docela dost hledání. Myslím, že moc tento prostor kvůli tomu využívaný nebyl. Bylo to i tím, že letošní olympiáda byla rozprostřena do šesti center a olympijských vesnic, mnohdy i od sebe velmi vzdálených. Osobně jsem tak mohl být přítomný pouze v Miláně a do dalších středisek jsem se nedostal.

Máte možnost sledovat sportovní klání naživo? 

Se sportovci jsem měl možnost potkávat se nejen v olympijské vesnici, ale zařadit se i mezi fanoušky přímo na sportovištích v Miláně. Největší odezvu i mezi početným zástupem českých fanoušků měl samozřejmě lední hokej, který je pro nás velkým fenoménem, ale také i velmi úspěšné rychlobruslení nebo sledované krasobruslení.

Oldřich Chocholáč je římskokatolický kněz. Vystudoval Lateránskou univerzitu v Římě a Papežskou univerzitu Jana Pavla II. v Lublinu. Dlouhodobě působí jako duchovní správce ve farnosti Telnice u Brna. V roce 2016 byl jmenován kaplanem Českého olympijského výboru. Od té doby doprovází české sportovce na vrcholných akcích už desátým rokem – nejen na olympijských hrách (Rio de Janeiro, Pchjongčchang, Paříž, Milán–Cortina), ale také na Evropských hrách (např. Minsk, Krakov). 

Vrcholový sport je postavený na výkonu a měřitelném úspěchu. Jak do tohoto prostředí přinášet evangelium, které tolik zdůrazňuje milost a přijetí?

Jako kaplan mohu vnímat vrcholové sportovce zároveň jako obyčejné lidi s radostmi a bolestmi, které život přináší. Každý sportovec na olympijských hrách má za sebou mnoho let dřiny, soutěží, výher i proher, mnohdy i různých zranění a komplikací. Už jen olympijská nominace je úžasný úspěch a znamením, že se nevzdali. Mohu jim jen nabídnout svou přítomnost a jistotu, že se za ně někdo modlí nejen během olympijských her. Kdykoliv se na mne mohou také obrátit i po návratu domů. Být jim nablízku, když to potřebují. 

Jak pracujete s tím, že na olympiádě mnoho sportovců nevyhnutelně „zklame očekávání“? Dá se na to nějak předem duchovně připravit?

Myslím si, že každý vrcholový sportovec už zažil mnoho zklamání, ale i sportovní radosti. Každý jsme jiný, důležité je mít jistotu, že je vždy vedle vás někdo, s kým můžete tyto emoce sdílet, že nejste sám. Sport je jen sport, mnohem důležitější jsou ty boje a vítězství životní a jednou to vítězství konečné.

V čem může sportovce jejich víra chránit nebo uzdravovat?

Možná právě v tom, že je to nakonec Bůh sám, který nejlépe a nejspravedlivěji ohodnotí náš život. Že vavřínem vítězství – svatosti – ozdobí jednou i naši hlavu. I přes naše mnohé prohry a pády, protože jsme se nevzdali, nerezignovali, dobrý boj bojovali.

Český olympijský tým z letošní zimní olympiády přivezl celkem pět medailí. Byl jste u některého z finálových závodů? Který zážitek se vám nejvíce vryl?

Jsem moc rád, že jsem mohl být u zlaté jízdy Metoděje Jílka v rychlobruslení. Velmi emotivní bylo i loučení Martiny Sáblíkové s její úžasnou sportovní kariérou. 

V době, kdy ve světě zuří válečné konflikty, se objevují hlasy, že pořádání olympijských her postrádá smysl. Může se v takové situaci olympijská myšlenka míru ještě naplnit, nebo se z ní stává jen prázdná fráze? Jak se na to díváte vy jako kaplan?

Bohužel s válečnými konflikty, které probíhají v různých koutech světa, se setkáváme v dějinách stále. Vždy si v této souvislosti vzpomenu na jídelnu v olympijské vesnici, kam přichází sportovci z různých národů a jsou schopni si sednout vedle sebe i k jednomu stolu. To je pro mne vždy znamením, že to v pokoji, míru a porozumění jde – spolu být – v olympijské vesnici i nakonec na naší celé malé planetě, kterou nám Bůh svěřil.

Odnesl jste si z olympiád nějaký hluboký duchovní zážitek, i když třeba na první pohled vůbec duchovně nepůsobil?

Velmi silně na mne v Paříži 2024 zapůsobil okamžik vítání olympijských medailistů pod Eiffelovou věží v tzv. Parku šampionů. Zde se sportovci mohli setkat s velkým zástupem fanoušků a společně s nimi prožívat radost ze svého sportovního úspěchu. Kéž bychom se i my dokázali vždy radovat z úspěchu druhých a přát jim vítězství…

Kromě olympijského kaplana působíte jako farář v Telnici u Brna. Jak vaši farníci vnímají vaši kaplanskou službu? 

To by byla asi spíše otázka na ně… Myslím si, že má služba olympijského kaplana příliš neomezuje mé působení jako faráře ve farnosti. Jsem tak moc vděčný svým kolegům z řad kněží a jáhnů, kteří jsou ochotni mne během olympiády zastoupit a pomoci.

Kdybyste měl církvi předat jednu zkušenost ze sportovního prostředí, která by mohla být pro její život užitečná, co by to bylo?

Buďme „přátelskou přítomností církve“ tam, kde jsme, kam si nás Bůh povolal. I v prostředí, kde se s vírou a Kristem příliš na první pohled nepočítá…

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv respondenta