Na kazatelně by měl být farář především člověkem

Nejen mezi kolegy, ale i mimo hereckou branži je herec Vladimír Hauser známější jako Láry. Jeho profesní i osobní život je neoddělitelně spjat s brněnskou divadelní scénou. Vystudoval hereckou konzervatoř, na JAMU se kvůli špatnému kádrovému posudku nedostal. Stálé angažmá našel v Divadle Husa na provázku, které je jeho domovským jevištěm dodnes. V srpnu 2023 tak zahájí svou již padesátou sezonu. První film, ve kterém hrál, muzikál Balada pro banditu (1978), je dnes už legendární. Od té doby má však na kontě plejádu především divadelních rolí (např. Hordubal, Don Quijote, Mein Švejk), ale také těch filmových (např. O rodičích a dětech, Kryštof) a seriálových (např. Četnické humoresky, Dobré ráno, Brno!). Kromě toho je aktivní evangelík, člen sboru Brno II, své profesní znalosti využívá také na kurzech pro kazatele, které učí pracovat s hlasovým projevem. S jakými rétorickými nešvary se u kazatelů setkává? Patří na kazatelnu emoce? A co má herectví společného s farářstvím? Nejen o tom, ale i o mnohém dalším, jsme si spolu v divadelní šatně povídali.

Jak jste se vlastně dostal k herectví?

Oba dva moji rodiče se věnovali amatérskému divadlu. Já jsem hodně četl, chodil jsem taky do dramatického kroužku, který se zabýval mj. recitací. Když jsem jednu recitační soutěž vyhrál, zeptala se mě jedna herečka – tuším, že to byla Helena Kružíková – jestli bych nechtěl jít na konzervatoř. A já jsem odpověděl, proč ne. Doma překážky nebyly, tak jsem udělal zkoušky a dostal jsem se na herecké oddělení konzervatoře. Potom jsem se hlásil ještě na JAMU, ale tam mě nevzali. Místo toho jsem se přihlásil do tehdy ještě amatérského divadla Na provázku, které v roce 1973 začínalo na profesionální úrovni. Oni mě vzali a od té doby jsem tam. A jsem rád, je to divadlo mého srdce.

Kromě herectví také namlouváte audioknihy. Dokonce jste i nám připravil audioverze několika čísel Českého bratra. Čtete text dopředu, nebo rovnou spatra nahráváte?

Zkušený herec by měl dokázat přečíst text spatra. Většinou se to tak ovšem nedělá. Když člověk něco natáčí, měl by si text předem minimálně přečíst. Já si text připravuju tak, že si graficky vyznačím, třeba kde má být důraz, kde věta zůstává otevřena, kdy se má jít s hlasem nahoru a podobně. Takže je to něco jako notová osnova. 

Jak vy to vlastně máte s vírou? Vím, že jste v minulosti s ČCE několikrát spolupracoval, ale nejsem si jista, jak přesně to je s vaším vyznáním.

Moje cesta byla poměrně komplikovaná. Jsem pokřtěný katolík, dokonce biřmovaný, kromě toho jsem chodil do křesťansky zaměřeného skautského oddílu. V době středoškolských studií jsem se ale od katolické církve vzdálil, přestalo mi to sedět. Ne samotná víra, ale ta instituce.
A pak jsem se náhodou v Horních Dubenkách na festivalu Parrésia, kde jsem hrál, potkal se Štěpánem Hájkem, to jsme se tam ale jen viděli. Až později jsem se dozvěděl, že je ve sboru v [Brně-]Husovicích, tak jsem tam tehdy se svojí dcerou na jedny bohoslužby zašel. A příště jsme s sebou vzali i moji ženu. Začali jsme tam chodit, stali jsme se členy husovického sboru. Nějaký čas jsem tam byl dokonce i ve staršovstvu. V současnosti ale bývám spíš v Blahoslavově domě [FS Brno II, pozn. red.]. Ale necítím se ani jako evangelík ani katolík, jsem prostě křesťan. 

Pomáhá vám víra nějak v herectví? Obojí je hodně niterná záležitost…

Já myslím, že víra se překrývá s celým životem člověka, a tím pádem i s jeho prací. Ale konkretizovat to na divadlo a tvrdit, že mi v něm víra pomáhá, to nemůžu.

S naším divadlem se ale křesťanství nebo náboženství samotné protnulo několikrát. Dělali jsme třeba inscenaci Evangelium podle Lukáše. Byl tady kamarád farář, zkoušky jsme třeba začínali modlitbou, měli jsme i různé meditace nad textem. Pohled na víru z hlediska divadla se ale určitě promítl i do dalších inscenací.

Jak se díváte na případy, když se na divadle odehrává něco, co může být z pohledu některých křesťanů kontroverzní? Napadá mě kauza kolem inscenace Naše násilí, vaše násilí, jejíž uvedení v r. 2018 shodou okolností právě na jevišti Husy na provázku vyvolala demonstraci před budovou, a dokonce i přerušení představení.

To představení bylo u nás v sále, náš soubor v něm ovšem nehrál, byl to soubor divadla Mladinsko Gledališče, vedený chorvatským režisérem Oliverem Frljičem. Náš sál byl festivalu [Divadelní svět Brno, pozn. red.] zapůjčen. Už před představením se ale v médiích objevila fotografie, na které herec připomínající Ježíše zdánlivě znásilňuje muslimku. Na to se zvedla velká vlna nevole. Jednak ze strany fundamentálních křesťanů, kteří protestovali už dlouho předtím, než se představení uskutečnilo. A pak to taky byla skupina „Slušní lidé“, kteří v Brně tehdy kandidovali ve volbách a na té kauze si vlastně udělali reklamu. Do divadla nebylo prakticky možné se dostat, byla tady spousta lidí i policie. Slušní lidé i křesťanští aktivisté si zakoupili množství vstupenek. V sále pak jedni pískali a modlili se, druzí v modrých tričkách zablokovali představení. Dohrálo se až po zásahu pořádkových služeb. Na základě toho nás [Centrum experimentálního divadla, jehož je soubor Divadla Husa na provázku součástí, pozn. red.] i ředitele festivalu ostatně zažaloval i kardinál Duka. Ten proces se táhl čtyři roky. Nakonec soud rozhodl, že pan Duka nemá pravdu.

Naše představení Vykouření se zabývá právě touto kauzou. Název vychází z toho, že jsme se snažili prostor vykouřit od nánosu toho hnusu, kterým jsme byli zavaleni. Byly to nechutnosti, kterými nás lidi zahrnovali, aniž by představení viděli nebo znali jakékoliv souvislosti. Dokonce jsem se potkal i s evangelickými bratry, kteří se tomu podivovali a ptali se mě, jestli jsem v té sprosťárně hrál. 

A vy sám máte jaký názor? Snese divadlo všechno, nebo existují nějaké morální hranice?     

Myslíte morální hranice, nebo křesťanské hranice? Ti křesťané totiž protestovali proti něčemu, čemu nerozuměli. Mysleli si, že vidí Ježíše, který znásilňuje muslimku, ale celé to byla metafora, obraz. Vy můžete na divadle vytvořit obraz, který někoho rozčílí jenom proto, že tomu nerozumí. Pak si třeba myslí, že plivete na Ježíše a na křesťanství, což není pravda. To přece neznamená, že by nebylo možné například ke křesťanským symbolům přistupovat s nadhledem nebo s humorem. Proč bych nemohl zahrát Ježíše? A proč bych ho nemohl zahrát tak, že se lidi budou smát? Když udělám z něčeho fór, není to přece proti Ježíši nebo víře.

A co ta morální pravidla? Je na divadle něco tabu, anebo je – slovy Ivana z Bratrů Karamazových – „vše dovoleno“?

Divadlo je svobodné umění. Na jevišti můžete udělat i něco, co někomu připadá hnusné. Záleží ale na tom, jestli to děláte jen proto, aby to bylo hnusné, anebo aby ta hnusota něco vyvolala. Samozřejmě to může narážet i na morálku. Teoreticky by se mohlo stát něco, co bude tzv. přes čáru, třeba totální znevážení víry, umění nebo člověka, a to by bylo špatně. Podle zákona je zakázáno na jevišti týrat nebo zabíjet zvířata. To samozřejmě platí i o lidech. 

Jak se vám poslouchají nedělní bohoslužby? Projeví se tam nějak vaše „profesionální deformace“? Všímáte si, jak farář mluví? Neruší vás to?

To víte, že jo! Ale to se netýká jenom farářů, týká se to jakéhokoliv projevu. Když budu na přednášce nějakého profesora a on bude mluvit tak, že se mi chce po pěti minutách usnout, taky mi jeho projev bude vadit. 

Které kázání je nudnější? To, které je obsahově slabé, anebo to, které je špatně rétoricky předneseno?

Můžete napsat sebelepší text, a tím, jak jej přečtete, interpretujete, jej můžete úplně zabít. A naopak může být text „horší“, což si netroufám posuzovat z kazatelského hlediska, jemuž dobrý přednes pomůže. 

Myslíte, že je důležité, aby měl kazatel nějakou řečovou průpravu, nebo naopak spatřujete půvab v lidskosti a autenticitě sdělení?

To je právě to. Vy říkáte „v lidskosti a autenticitě“, ale ve spoustě případů není ani lidskost ani autenticita. Ta je v tom, jak je to napsáno, ale není to v tom projevu. Jak jsem už říkal – text může být napsán sebelíp, ale tím projevem může být totálně znehodnocen. Nejde o to umět vyslovovat, ale umět text nějakým způsobem interpretovat a podat posluchačům. V tom jsou si herci a kazatelé velmi blízcí. Herec musí hrát tak, aby to diváka zaujalo a aby si z toho něco odnesl. Kazatel by na tom měl být stejně. Mělo by to být lidské a autentické, ne přečtený text. 

Nehrozí pak riziko přílišné teatrálnosti anebo to, že z bohoslužeb bude farářova one man show?

Kázání samozřejmě není performance ani one man show. Existují prostředky při interpretaci textu, jejich použití neznamená být herec nebo přehrávat. Jak by v kázání mohl farář přehrávat? Moc si to nedokážu představit. Možná kdyby hřímal ve stylu: „Vy jste hříšní a patříte zatlačit do pekla!“ To je samozřejmě špatně. Opačný extrém je, když má člověk určitý způsob intonace, kterou používá pořád dokola. Byla jste někdy na hradě s průvodcem? A vzpomínáte, jakou měl intonaci? Právě proto, že měl naučený text a tu intonaci se naučil. Kdyby to říkal spatra a vlastními slovy, tak by to bylo něco jiného. Anebo kdyby uměl i ten naučený text nějak podat.

Dá se tedy říct, že jde v kázání i o to udržet míru emocí, aby to nebylo teatrální, ale zároveň ani úplně nezaujaté?

Mezi zaujatostí či nezaujatostí a emocemi je rozdíl. Když já sám budu v nějaké emoci, tak to sdělení nepředám. Vzpomínám si na jednu presbyterku, která měla přímluvnou modlitbu a během ní se rozplakala. To bylo naprosto kontraproduktivní, protože v tom okamžiku člověk začne přemýšlet, proč ta paní pláče. Při přímluvné modlitbě mám vnímat to, co ten druhý říká, a v duchu se k tomu připojovat. Ale proč bych měl plakat?

Emoce podané na kazatelně jsou podle mého špatně. To ale neznamená, že by kazatel nemohl něco říkat živě, zasmát se, říct něco veselého, co v lidech vyvolá reakci. Stejně tak to neznamená, že by měl stát na kazatelně bez jediného gesta. On by měl v první řadě být pořád člověkem, nikoliv dřevěným svatým.

Prý spolupracujete s faráři a pomáháte jim vybrušovat rétorické dovednosti. Jak to probíhá?

Už desítky let dělám školení pro vikáře čili budoucí kazatele. Kromě toho jezdívám i na homiletické semináře, školím i presbytery a laické kazatele. Na kurzech je „přednášková“ část, kde se bavíme o technice, trémě, způsobech mluvy nebo jazykových problémech. Věnujeme se i dalším věcem, jako jsou jazykolamy, tréma. Poslední část kurzu je práce s konkrétním člověkem. On něco předvede, já k tomu mám komentář, on pak zkusí něco jiného a já mu k tomu zase něco řeknu.

To znamená, že každý z účastníků si přednes vyzkouší?

V případě vikářů je to tak vždycky. Laických kazatelů bývá občas víc, takže se na všechny nedostane. Ale i z vystoupení kolegů se třeba můžou ti ostatní poučit. 

Co je nejčastější rétorická „vada“ či zlozvyk farářů, kterou napravujete?

Může to být tzv. farářská macha. To znamená, že někdo nabude přesvědčení, že správný přednes je intonovat stejným způsobem jako už nějaký jiný farář před ním. Čili jednotvárná, stále stejná intonace vět.

Jak by měl vlastně vypadat ideální hlasový projev faráře?

Především by měl mluvit sám za sebe, protože je člověk, ne svatý. Měl by být lidský a autentický. Autenticita spočívá v tom, že text, který vymyslel a v sobotu v noci se tím trápil, říká sám za sebe. On by ten text měl interpretovat tak, jako kdyby ho v té chvíli vymýšlel. Jako kdyby ho to zrovna napadalo.

Být farář neznamená být důstojný nebo se projevovat v rámci nějakých konvencí. Jediná konvence spočívá v tom, že má talár a tabulky. V jazykovém projevu by neměla být žádná. Záleží na každém faráři, jestli káže po smyslu, anebo něco nevěrohodně maluje. 

Evangelická praxe je poměrně specifická tím, že farář si s předstihem text napíše, a pak jej více méně slovo od slova předčítá. Jak zvládnout zároveň sledovat text a udržet interakci s obecenstvem?

To je technika. Přednášející nesmí jen civět do papíru, musí se dívat do lidí, aby věděl, jak reagují a jestli ho vůbec sledují. Nejistý farář se dívá do textu nebo dozadu na varhany a nesleduje lidi. Dobrý farář by měl ale vnímat, jestli ho jeho „ovečky“ vnímají. Jestli dědeček ve druhé řadě nespí. A pokud vedle sedí se svěšenou hlavou dalších pět lidí, tak by na to měl už nějak zareagovat, třeba je nějak probudit. 

Co když má farář trému? Co má udělat, aby neutekl z kazatelny?

Zůstat tam. (smích)

Co radíte začínajícím farářům?

Frťan proti trémě nepomůže. Vikářům říkám, že důležité je se nevzdat. Opakování je matka moudrosti, a tím, že na kazatelnu budou chodit často, si časem zvyknou. Tréma postupně sama odejde. Samozřejmě existují meditační cvičení a další prostředky, které s trémou pomůžou. Nejvíc ale udělá čas, který trému postupně odplaví.

Některé biblické texty jsou původně písňové formy. V naší církvi se ale zpívaná liturgie téměř nevyskytuje. Nemáte pocit, že je při bohoslužbách mluveného slova až moc? Nezdají se vám evangelické bohoslužby jednotvárné?

Nezdají. Někdy mám pocit, že do nich prosakují takzvaně katolické prvky nebo něco, s čím jsem se setkal „v dobách svého katolictví“. To jsou třeba responsoria [střídavý zpěv či recitace mezi farářem a shromážděním], se kterými jsem se v evangelických kostelích už setkal, a myslím, že je to tak dobře. Pokud jde o to zpívání, evangelíci mají písně, které také k něčemu odkazují. Měly by například konvenovat s kázáním.

Doteď jsme se bavili o slovu a řeči. Jak je to ale s tichem? Měl by dobrý rétor umět taky mlčet?

Když použiju divadelní hantýrku, přiléhavější označení je „pauza“. Když řeknu nějakou významnou myšlenku a chci, aby se nad ní lidé mohli na chvíli zamyslet, můžu udělat pauzu, a až po chvíli pokračovat dál. Stejně tak když bude modlitba, a já chci, aby se lidi myšlenkově napojili na to, co jsem řekl, přidali k tomu něco svého a propojili se vertikálou, taky je vhodné radši udělat pauzu a netlačit do nich jednu věc za druhou.

Má farářství s herectvím něco podobného?

To už jsme vlastně dali najevo v celém rozhovoru. Je to podobné v tom, že farář stejně jako herec předstupuje před lidi a něco by jim měl sdělit.

Zatímco farář je na kazatelně sám za sebe, herec vystupuje v nějaké roli. Je to spíš výhoda, nebo nevýhoda?

Rozdíl v tom je, ale být v nějaké roli určitě není komfortnější než být sám za sebe. I do ztvárňované postavy musím dát něco ze sebe.

Když ještě chvíli zůstanu u motivu ticha, napadá mě slavný citát filosofa Ludwiga Wittgensteina: „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet.“ Myslíte si taky, že jsou věci, které se slovem vyjádřit nedají?

Původně jsem chtěl odpovědět taky citátem – Puškina: „Existují city, které nelze vyslovit jinak, než mlčením.“ Prý to už před ním řekl Petrarca. Já myslím, že je dobré mít někoho, s kým se dá mlčet…

připravila Adéla Rozbořilová
foto: archiv Divadla Husa na provázku/ARo