(ČB 3/2024) Do Poděbradského seniorátu jsem se přistěhoval před 11 lety. Do té doby jsem jím pouze projížděl na cestě z domova do školy, jezdil jsem totiž vlakem z Vysočiny do Prahy. Zaujalo mne, že když byl na jaře na Vysočině ještě sníh, od Čáslavi dál už kvetly stromy.
Vlak stavěl ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a kdesi v dálce se tyčily věže kutnohorských katedrál. Pak byl Kolín, tam se jelo chvilku podél Labe. Za normálních okolností se z Kolína jelo přes Velim, Pečky a Český Brod. Tehdy jsem ovšem neměl tušení o kubistickém kostele v Pečkách ani o krásném a udržovaném kostele velimském. Český Brod jsem vždy poznával podle stožárů. A když byla výluka, jezdívalo se horem, přes Poděbrady, Nymburk a Lysou nad Labem.
V Poděbradech kdysi bydlel můj děda. V Nymburce jsem si vždycky vzpomněl na cestu z Prahy do Tübingen, kam jsem jezdil během svého studia v zahraničí, přestupoval jsem tehdy v Norimberku. Názvy Norimberk a Nymburk mi zněly podobně a představoval jsem si ruch německého velkoměsta za budovou nymburského nádraží. V Lysé nad Labem jsem prožil ve sklepě ubytovny u nádraží víkendový teambuilding s neziskovkou, která se věnovala doučování dětí. Že bych ta místa jednou mohl poznat i jinak než z vlaku, mě ve snu nenapadlo.
Pak přišly státnice, vikariát a bylo třeba vybrat si sbor, kam po prázdninách nastoupím. Začal jsem jednat se sborem v Kutné Hoře. Kdysi jsem tu byl na sjezdu mládeže a je to na trati mezi Prahou a Vysočinou. Navíc tu byli ve sboru prima lidé a moc jsem si rozuměl se sestrou kurátorkou. A to město je opravdu krásné, připomínalo mi Prahu. Jsou tu krásné památky a v kavárně bylo možné objednat si dobrou kávu – skoro jako v Praze. Do Prahy je to, co by kamenem dohodil, ale musí se tam dojet vlakem. A Praha to není! Já jsem si totiž tehdy život jinde než v Praze nedovedl představit.
Pak jsem postupně začal objevovat lidi ve sboru. Byli zajímaví, otevření, vlídní, a především mě překvapilo, jak mě mezi sebe bez problémů přijali. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí. Třeba kam chodit na procházky, že čáslavský kostel má vyšší věž než kostel v Kutné Hoře, ale jinak je Kutná Hora hezčí, ačkoli v Čáslavi jsou lepší farmářské trhy. Na faře jsem tehdy bydlel sám, ale opuštěně jsem se nikdy necítil.
Pak mě tehdejší senior Miroslav Pfann pozval na seniorátní dny mládeže do Libiše. Jel jsem tam přes Prahu, kde jsem navštívil Adélu a Michala, dnes již Pfannovy. Autobus do Libiše jel z Holešovic. Na nádraží jsem potkal Jéňu Matějku, který mi pomohl najít správný autobus. Řekl jsem, že chci do Libiše, řidič na mě trochu nedůvěřivě koukal, ale pak se rozjel. Setmělo se a já neměl tušení, kde jsme. Zeptal jsem se spolucestujících, kdy bude Libiš, a říkali, že tam také jedou. Vystoupil jsem s nimi, ale jak se později ukázalo, na opačném konci Libiše. Na faru to bylo asi dva kilometry, ale šlo se hezky. Došel jsem k faře, trochu ostražitě vzal za kliku a byl jsem šokován. Uvnitř bylo plno. Snažil jsem se účastnit konverzace a her. Pak jsem zkoušel zahrát na kytaru pár písniček, které se zpívaly v Praze, to se ale moc nechytlo. Druhý den přišel další šok, když jsem se venku podíval kolem sebe. Nikde ani kopeček. Nebe se táhlo k obzoru, který byl všude proklatě nízko.
V neděli jsem vedl bohoslužby. Nejprve v Kostelci nad Labem, kde nás bylo pět (z toho tři z Libiše) a pak v Libiši. Přišli i místní, tak nás bylo dost. Na chodbě za dveřmi mňoukalo kotě. Po bohoslužbách nejprve Láďa rozbil Mirkovi světlo u auta, pak mě naložil a jeli jsme do Lysé, kde byl sborový den a přednášel Pavel Keřkovský. Do Kutné Hory jsem se vracel posledním vlakem a začínal jsem si uvědomovat, že i v Poděbradském seniorátu lze žít plnohodnotně.
Byl jsem jmenován virilním členem seniorátního odboru mládeže a zjistil jsem, že v seniorátu žije několik mladých a sympatických lidí, kteří připravují setkání pro druhé, a že je s nimi veselo. Jezdili jsme po seniorátu, sbory nás přijímaly s otevřenou náručí a pomáhaly nám. V létě jezdí seniorátní mládež na týdenní pobyt na příjemná odlehlá místa. Na podzim se chodilo na Sion. V červnu se griluje a relaxuje na akci s názvem Relaxmax. Těch setkání mládeže bývá poměrně dost a téměř vždycky se na nich sjede prima parta. Hodně se zpívá a hrajeme hry. Deskové nebo takové, při nichž si řekneme: „Já jsem Nero, ty seš křesťan, tak s tím nějak nalož.“ LARP se tomu, myslím, říká. SOM se několikrát obměnil a vždycky jsem se mohl spolehnout na to, že bere péči o poděbradskou mládež odpovědně. A udivovalo mne, že když po volbách někdo nechtěl pokračovat, vždycky se našlo několik dalších, kteří byli ochotni do SOMu vstoupit. Mládež poděbradského seniorátu mám rád!
V Poděbradském seniorátu máme také odbor pro rodiny s dětmi. Ten pořádá jednou za rok seniorátní rodinnou neděli. Začíná se rodinnými bohoslužbami a pak bývají programy pro děti i rodiče. Letos plánuje tento odbor seniorátní tábor pro mladší školní děti. Několik sborů v seniorátu pořádá své sborové tábory, ale takový typ táboru tu ještě nebyl. Doufám, že proběhne zdárně, a vznikne tak další dobrá seniorátní tradice. K ní patří třeba Polabská evangelická pouť, kterou pořádají v Poděbradech každoročně.
Mnoho zajímavých věcí se děje také v jednotlivých sborech. Tábory, festivaly, víkendové pobyty, koncerty, promítání filmů, Consonare. To už je celkem klasika, ale v některých sborech chodí třeba i společně bruslit nebo jezdí z kopce na vozítkách vlastní výroby. Na území našeho seniorátu poskytuje své služby také Diakonie – středisko Střední Čechy.
Takže v Poděbradském seniorátu to žije! A mohu upřímně říct, že se tu také žije moc hezky. Není u nás žádné velkoměsto. Na konventu jsem zjistil, že největším městem je Mladá Boleslav a prý by se měl nově podle největšího města seniorát jmenovat. Ale na konventu jsme to zavrhli. Jinak jsme ovšem seniorát přijímající. Několik sborů poskytlo pomoc uprchlíkům z Ukrajiny. Co se týče lidí s menšinovou sexuální orientací, většina sborů souzní s usnesením synodu. V seniorátu jsme si blízko. Spojuje nás Labe, dálnice D 11, ale také přátelské vztahy, které můžeme rozvíjet i díky seniorátním setkání. Spojuje nás toho pochopitelně mnohem více, ale to si nechme na příště. Kdybyste chtěli, přijeďte se mezi nás podívat.
Ondřej Zikmund, mezititulky redakční
foto: K. Jahodová/T. Fér/V. Zikmund