Na farách polabských, tam se setkáváme

Vlak stavěl ve stanici Kutná Hora hlavní nádraží a kdesi v dálce se tyčily věže kutnohorských katedrál. Pak byl Kolín, tam se jelo chvilku podél Labe. Za normálních okolností se z Kolína jelo přes Velim, Pečky a Český Brod. Tehdy jsem ovšem neměl tušení o kubistickém kostele v Pečkách ani o krásném a udržovaném kostele velimském. Český Brod jsem vždy poznával podle stožárů. A když byla výluka, jezdívalo se horem, přes Poděbrady, Nymburk a Lysou nad Labem. 

V Poděbradech kdysi bydlel můj děda. V Nymburce jsem si vždycky vzpomněl na cestu z Prahy do Tübingen, kam jsem jezdil během svého studia v zahraničí, přestupoval jsem tehdy v Norimberku. Názvy Norimberk a Nymburk mi zněly podobně a představoval jsem si ruch německého velkoměsta za budovou nymburského nádraží. V Lysé nad Labem jsem prožil ve sklepě ubytovny u nádraží víkendový teambuilding s neziskovkou, která se věnovala doučování dětí. Že bych ta místa jednou mohl poznat i jinak než z vlaku, mě ve snu nenapadlo.

Příští stanice – Kutná Hora

Pak přišly státnice, vikariát a bylo třeba vybrat si sbor, kam po prázdninách nastoupím. Začal jsem jednat se sborem v Kutné Hoře. Kdysi jsem tu byl na sjezdu mládeže a je to na trati mezi Prahou a Vysočinou. Navíc tu byli ve sboru prima lidé a moc jsem si rozuměl se sestrou kurátorkou. A to město je opravdu krásné, připomínalo mi Prahu. Jsou tu krásné památky a v kavárně bylo možné objednat si dobrou kávu – skoro jako v Praze. Do Prahy je to, co by kamenem dohodil, ale musí se tam dojet vlakem. A Praha to není! Já jsem si totiž tehdy život jinde než v Praze nedovedl představit.

Pak jsem postupně začal objevovat lidi ve sboru. Byli zajímaví, otevření, vlídní, a především mě překvapilo, jak mě mezi sebe bez problémů přijali. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí. Třeba kam chodit na procházky, že čáslavský kostel má vyšší věž než kostel v Kutné Hoře, ale jinak je Kutná Hora hezčí, ačkoli v Čáslavi jsou lepší farmářské trhy. Na faře jsem tehdy bydlel sám, ale opuštěně jsem se nikdy necítil.

Setkání s Libiší

Pak mě tehdejší senior Miroslav Pfann pozval na seniorátní dny mládeže do Libiše. Jel jsem tam přes Prahu, kde jsem navštívil Adélu a Michala, dnes již Pfannovy. Autobus do Libiše jel z Holešovic. Na nádraží jsem potkal Jéňu Matějku, který mi pomohl najít správný autobus. Řekl jsem, že chci do Libiše, řidič na mě trochu nedůvěřivě koukal, ale pak se rozjel. Setmělo se a já neměl tušení, kde jsme. Zeptal jsem se spolucestujících, kdy bude Libiš, a říkali, že tam také jedou. Vystoupil jsem s nimi, ale jak se později ukázalo, na opačném konci Libiše. Na faru to bylo asi dva kilometry, ale šlo se hezky. Došel jsem k faře, trochu ostražitě vzal za kliku a byl jsem šokován. Uvnitř bylo plno. Snažil jsem se účastnit konverzace a her. Pak jsem zkoušel zahrát na kytaru pár písniček, které se zpívaly v Praze, to se ale moc nechytlo. Druhý den přišel další šok, když jsem se venku podíval kolem sebe. Nikde ani kopeček. Nebe se táhlo k obzoru, který byl všude proklatě nízko.

Poděbradský seniorát

• rozloha: 4 638 km2
• počet sborů: 18
• počet kazatelských stanic: 14
• počet členů: 3118
• největší sbor: Poděbrady (416 členů, k r. 2023)
• senior: f. Martin Fér
• náměstek seniora: f. Ondřej Zikmund
• seniorátní kurátor: Tomáš Fér
• náměstek seniorátního kurátora: Dagmar Férová
• seniorátní farář: Miloslava Hofmanová

V neděli jsem vedl bohoslužby. Nejprve v Kostelci nad Labem, kde nás bylo pět (z toho tři z Libiše) a pak v Libiši. Přišli i místní, tak nás bylo dost. Na chodbě za dveřmi mňoukalo kotě. Po bohoslužbách nejprve Láďa rozbil Mirkovi světlo u auta, pak mě naložil a jeli jsme do Lysé, kde byl sborový den a přednášel Pavel Keřkovský. Do Kutné Hory jsem se vracel posledním vlakem a začínal jsem si uvědomovat, že i v Poděbradském seniorátu lze žít plnohodnotně.

„Já jsem Nero, ty seš křesťan“

Byl jsem jmenován virilním členem seniorátního odboru mládeže a zjistil jsem, že v seniorátu žije několik mladých a sympatických lidí, kteří připravují setkání pro druhé, a že je s nimi veselo. Jezdili jsme po seniorátu, sbory nás přijímaly s otevřenou náručí a pomáhaly nám. V létě jezdí seniorátní mládež na týdenní pobyt na příjemná odlehlá místa. Na podzim se chodilo na Sion. V červnu se griluje a relaxuje na akci s názvem Relaxmax. Těch setkání mládeže bývá poměrně dost a téměř vždycky se na nich sjede prima parta. Hodně se zpívá a hrajeme hry. Deskové nebo takové, při nichž si řekneme: „Já jsem Nero, ty seš křesťan, tak s tím nějak nalož.“ LARP se tomu, myslím, říká. SOM se několikrát obměnil a vždycky jsem se mohl spolehnout na to, že bere péči o poděbradskou mládež odpovědně. A udivovalo mne, že když po volbách někdo nechtěl pokračovat, vždycky se našlo několik dalších, kteří byli ochotni do SOMu vstoupit. Mládež poděbradského seniorátu mám rád!

V Polabí to žije

V Poděbradském seniorátu máme také odbor pro rodiny s dětmi. Ten pořádá jednou za rok seniorátní rodinnou neděli. Začíná se rodinnými bohoslužbami a pak bývají programy pro děti i rodiče. Letos plánuje tento odbor seniorátní tábor pro mladší školní děti. Několik sborů v seniorátu pořádá své sborové tábory, ale takový typ táboru tu ještě nebyl. Doufám, že proběhne zdárně, a vznikne tak další dobrá seniorátní tradice. K ní patří třeba Polabská evangelická pouť, kterou pořádají v Poděbradech každoročně.

Mnoho zajímavých věcí se děje také v jednotlivých sborech. Tábory, festivaly, víkendové pobyty, koncerty, promítání filmů, Consonare. To už je celkem klasika, ale v některých sborech chodí třeba i společně bruslit nebo jezdí z kopce na vozítkách vlastní výroby. Na území našeho seniorátu poskytuje své služby také Diakonie – středisko Střední Čechy.

Takže v Poděbradském seniorátu to žije! A mohu upřímně říct, že se tu také žije moc hezky. Není u nás žádné velkoměsto. Na konventu jsem zjistil, že největším městem je Mladá Boleslav a prý by se měl nově podle největšího města seniorát jmenovat. Ale na konventu jsme to zavrhli. Jinak jsme ovšem seniorát přijímající. Několik sborů poskytlo pomoc uprchlíkům z Ukrajiny. Co se týče lidí s menšinovou sexuální orientací, většina sborů souzní s usnesením synodu. V seniorátu jsme si blízko. Spojuje nás Labe, dálnice D 11, ale také přátelské vztahy, které můžeme rozvíjet i díky seniorátním setkání. Spojuje nás toho pochopitelně mnohem více, ale to si nechme na příště. Kdybyste chtěli, přijeďte se mezi nás podívat.

Ondřej Zikmund, mezititulky redakční
foto: K. Jahodová/T. Fér/V. Zikmund