Na cestě do Zhořce

Poustevna na Zhořci vznikla z touhy zkusit, jestli Zhořec funguje i na ostatní, a odhalit, co to tam vlastně funguje. První se potvrdilo, druhé se objasnilo jen částečně, díky Bohu. Ale mimoděk se podařilo nabídnout ekonomicky dostupný prostor pro otevřenou spiritualitu bez velkého humbuku. Místo pro lidi, kteří potřebují na nějaký čas vystoupit z běžného rytmu, být sami, modlit se, přemýšlet nebo prostě jen chodit krajinou, a nemají na to prostředky jako na dovolenou v penzionu. Dům je jednoduchý. Je tu kuchyně, koupelny, pokoj pro hosty, společná síň a velká modlitebna, která se dá využít k meditaci. O nic zvláštního se tu člověk nemusí starat. Stačí přijet.

V létě přijíždějí jednotlivci i rodiny, lidé z církve a církví a lidé, které jejich duchovní cesta dovedla právě sem. Skupiny mají svůj společný program, konají se tu pobyty v tichu, setkání přátel a rodin. Mimo letní sezónu je provoz tišší. Sedí se večerní meditace u kamen. Občas projeví zájem odvážlivec, kterému nevadí hlídat, aby nezamrzla voda a štípat dříví. Někdo si tady potřebuje srovnat myšlenky, jiný hledá chvíli samoty, další chce být několik dní s přáteli na místě, kde večer není slyšet město. Každý si ze Zhořce odváží něco trochu jiného.

Možná je to dáno i krajinou. Kolem Zhořce vedou cesty, které nikam nespěchají. Les, louky, údolí Hadovky, malé vesnice. Dá se jít dlouho a potkat přitom jen pár lidí. Člověk má čas vnímat počasí, vlastní krok, zvuk větru ve stromech. A když se vrátí do domu, čeká ho ticho modlitebny a zvuk tesaříka v trámech. Ještěže neděláme projekty na věčnost, ten už je hotový.

Duchovní cesta není jen přepravní cesta odněkud někam, která se musí odbýt. Cesta je cíl. A víme, kde a kdo je cesta. V evangeliích Ježíš často odchází stranou, jako by sešel z cesty, neměl na ni sílu. Po setkání s lidmi, před důležitým rozhodnutím, někdy prostě proto, aby byl chvíli sám a modlil se. Samota a cesta k sobě i k Bohu u něj patří k životu stejně jako setkávání s druhými.

Poustevna na Zhořci chce takovou chvíli umožnit. Člověk tu může na několik dní odložit některé věci, které ho běžně zaměstnávají. Nemusí mít připravený program. Může vstát, uvařit si kávu, vyjít ven, vrátit se, chvíli číst a pak sedět v modlitebně. Může mluvit s někým druhým, nebo nemusí mluvit vůbec.

Zároveň je Zhořec místem setkávání. Často se tu potkají lidé, kteří by se jinde nepotkali. Někdo přijede s jasnou představou, co hledá, jiný ji teprve získává. Společné jídlo a večerní rozhovor u ohně nebo u kamen někdy udělají mnoho.

Na cestě potřebujeme obojí: vykročit i zastavit se. Potřebujeme vědět, kam jdeme, a dovolit si to chvíli nevědět. Zhořec je místem právě pro takovou chvíli. Cesta sem může být docela obyčejná – pár kilometrů autem, poslední odbočka, dům na kraji vsi. To důležité se může začít dít až potom, a přece už se to děje. Pak člověk ze Zhořce odjíždí dolů z kopce a krajina se před ním zase otevře. A je jasné, že cesta pokračuje.

Juliana Hamariová, farářka
foto: Pavlína Starostová